Kdybychom začaly u platů, byly za první republiky velké rozdíly v příjmech?
Blažena Gracová: Byl rozdíl mezi příjmem horníka a dělníka ve spotřebním průmyslu. Samozřejmě platy kvalifikovaných dělníků byly také vyšší a v rámci odvětví existovaly platové třídy. Pokud vás zajímají čísla, tak například v roce 1929 si textilní dělník průměrně vydělal 158 korun týdně, horník 235 korun. Průměrný měsíční plat úředníka činil 1367 korun, ale zatímco muži si průměrně vydělali 1550 korun, ženy ve stejné pozici jen 842 korun.
Andrea Pokludová: Pro zajímavost, když v roce 1932 odcházel do důchodu ředitel Vítkovických železáren, jeho plat za předchozí rok byl po zdanění 1 395 900 korun. Ale musíme si uvědomit, že šlo o plat světového manažera světové firmy.
Blažena Gracová: Takže rozdíly určitě byly, ale ani po dobu krize třicátých let u nás nebyli lidé, kteří by umírali hladem. Dostali žebračenky, pokud nebyli odborově organizovaní, tak dostali velmi málo, ale přivydělávali si příležitostnými pracemi, například asfaltovali silnici, stříhali plot nebo odnesli kufry zámožné paničce.
Jaké byly tehdy ceny?
Andrea Pokludová: Když vezmeme rok 1928, tak chleba o váze 1 400 g stál 4,50 korun, kilo másla 34 korun a kilo sádla 24 korun. Měsíční předplatné Národních listů s roznáškou po Praze vyšlo na 21 korun. Damaškový ubrus o velikosti 160 x 160 cm bylo možno koupit za 25 korun, povlečení na jedno lůžko za 145 korun. Nejnižší roční nájmy se pohybovaly kolem pětistovky, na druhou stranu vila v Bubenči o osmi pokojích s garáží se prodávala za dva miliony. Rychlíkem III. třídy bylo možno zajet z Prahy do Splitu a zpět za 655 korun.
Dodržovala se stanovená osmihodinová pracovní doba?
Blažena Gracová: Zákon o osmihodinové pracovní době byl asi nejvíce porušovaným zákonem. Záleželo na kolektivních smlouvách i na oboru, ve kterém člověk pracoval. Moc se pracovní doba nedodržovala u živnostníka, ale někdy i sami dělníci měli zájem o přesčasovou práci, protože si chtěli vydělat. A v zemědělství dodržovat osmihodinovou pracovní dobu nešlo, tam se pracovalo za světla a podle počasí.
Měl každý zaměstnanec nárok na důchod?
Andrea Pokludová: Nárok na penzi měli zpočátku jen státní úředníci, středoškolští profesoři, učitelé a zaměstnanci firem, které měly s odbory uzavřeny kolektivní smlouvy. V období první republiky se penzijní systém vytvářel a modernizoval a postupně se nárok na penzi rozšiřoval i do dalších odvětví. Podle zákona o starobním a invalidním pojištění dělnictva z roku 1924 měl dělník po dvaceti letech zaměstnání nárok na měsíční starobní důchod ve výši 150 až 200 korun, starobní důchod státního úředníka se blížil jeho platu.
Blažena Gracová Blažena Gracová, historička a bohemistka Filozofické fakulty Ostravské univerzity
|
Po roce 1918 byla vysoká nezaměstnanost, pomáhal stát lidem bez práce?
Blažena Gracová: S vysokou nezaměstnaností se stát potýkal až do roku 1923. Systém sociálních podpor existoval i za monarchie, ale velký důraz byl kladen na obec. Po válce to v prvních letech převzal stát, protože bylo potřeba se postarat o velký počet lidí, válečné invalidy, vdovy a sirotky a byly zavedeny podpory v nezaměstnanosti.
Byla sociální pomoc dostatečná?
Andrea Pokludová: Z našeho dnešního pohledu konzumní společnosti je těžké posoudit, zda péče byla dostatečná. V té době šlo o to zachovat holou existenci a zajistit další populaci, takže velký důraz byl kladen na to podporovat matku a dítě.
Blažena Gracová: Dočetla jsem se, že ještě v roce 1930 bylo milion žadatelů o nějakou podporu. V prvních letech nového státu byla sociální politika nejaktivnější, socialistické strany byly silně zastoupeny v parlamentu, takže mohly iniciovat spoustu zákonů. Uvádí se, že hned po válce to bylo třicet zákonů, které se přímo týkaly sociální péče. Ale podpora v nezaměstnanosti v roce 1925 zmizela, přešlo se na gentský systém a podporu mohli získat už jen odborově organizovaní dělníci.
Jak lidé za první republiky bydleli?
Blažena Gracová: Úroveň bydlení byla určitě ovlivněna tím, kde člověk žil a kde pracoval. Bytový standard ovšem nedosahoval standardu vyspělých zemí. V bytech ve městech pouze 16 % domácností mělo elektřinu i plyn, 56 % elektřinu. Koupelnu měla jen necelá pětina domácností, záchod v bytě něco přes třetinu. Jen třetina domácností měla vodovod zaveden do bytu, do domu 39 %. To jsou statistická čísla, ale byl velký rozdíl mezi životem ve městech a na vesnici. Často to bývalo i tím, že lidé na venkově byli konzervativnější. Rodina mého otce zavedla elektřinu, až když na byt vzala učitelku, která trvala na tom, že potřebuje svítit.
Andrea Pokludová: Kdybyste vzala jen centrum velkého města, ta procenta vám vyjdou úplně jinak. Obecní domy postavené na začátku 20. století měly kvalitní bydlení a vedle toho tady byl zastaralý bytový fond, zejména v maloměstech. Za dobu první republiky se ale učinilo mnoho, aby se kvalita bydlení zlepšila. Investovalo se do nájemního bydlení, velké firmy stavěly svá tovární města.
Andrea Pokludová Andrea Pokludová, historička Filozofické fakulty Ostravské univerzity
|
Máte na mysli Baťovy domy?
Andrea Pokludová: To taky, podobné kolonie vznikaly i v jiných městech a splňovaly slušný standard, stavební právo se muselo dodržovat. Byty ale byly projektovány pro jednu rodinu, a někdy si ta rodina chtěla přilepšit, takže vzala nájemníka. A tam je pak rozdíl mezi myšlenkou, jak by mělo bydlení vypadat a jaká byla realita. Podle dobových časopisů ovšem představa moderního bydlení odpovídala požadavkům, jaké máme dnes. Hovoří se v nich o koupelně, ústředním vytápění, světlých a vzdušných prostorech. Byty stavěla i města, ne primárně jako sociální bydlení, ale pro svůj úřednický aparát, učitele a lékaře. Obce se velmi dynamicky rozvíjely a výstavba byla intenzivní.
Blažena Gracová: Ve velkých městech byla postavena řada opravdu moderních vil a družstva podporovala stavbu rodinných domků, kde již byla kvalitnější a vyšší úroveň bydlení.
Utráceli lidé, nebo spíše spořili?
Andrea Pokludová: Lidé pomalu začínali spořit a banky je k tomu i směrovaly. V časopisech z té doby najdeme reklamy: „Milá selko, šetři dceři na věno“ nebo „I malý příspěvek vám pomůže v důchodu“.
Blažena Gracová: Šetření obyvatel bylo v českém prostředí velmi významným zdrojem akumulace peněz, protože zahraniční kapitál se sem dostal v omezené míře a od poloviny třicátých let vzhledem k mezinárodní situaci už vůbec. Naopak odplýval židovský kapitál a i řada českých podnikatelů ukládala zisk v zahraničích bankách.
Andrea Pokludová: Velké bankovní domy poskytovaly úvěry spíše městům nebo podnikatelům, takže malý střadatel pro ně nebyl atraktivní. Ale existovaly kampeličky, které byly schopny poskytnout úvěr i malorolníkům na venkově a zamezit lichvě. To byl velký problém 19. století, lichva a příliš vysoké úroky. Jen pro zajímavost, už za první republiky existoval nákup na úvěr, hospodyňky nejčastěji kupovaly šicí stroj.
Máme se dnes lépe než za první republiky? A chtěla byste v té době žít? Blažena Gracová: Máme se nesrovnatelně lépe, ale to je dáno i všeobecným pokrokem. První republika je vnímána jako úspěšné období naší minulosti. Je to období, kdy se dovršila demokratická tradice. Z hospodářského hlediska bylo nutné překonat důsledky války, převést válečnou výrobu na mírovou, některá odvětví spotřebního průmyslu zcela obnovit. A hospodářská obnova u nás proběhla příkladně dobře, v porovnání s okolními státy.
Andrea Pokludová: Je třeba si uvědomit, že v roce 1918 byl nedostatek základních potravin. Šlo o to, aby obyvatelstvo nebylo postiženo hladomorem, aby nevypukly infekční nemoci, aby tady nebyla cholera ani chřipkové epidemie a s tím se stát velice dobře vyrovnal.
Jsem ráda, že žiji dnes. Ekonomika je poměrně stabilizovaná, není sice prosta hospodářských krizí, ale ty ve svém konečném důsledku nemají na společnost takové negativní dopady jako meziválečné krize. Máme kvalitní systém sociálního zabezpečení, veřejné zdravotní péče a ani základní a střední školství na tom není nijak špatně.
