Spolu s odborníky jsme zapátrali v historii a přinášíme pohled, jak se bydlelo a stavělo za socialismu, kolik stálo bydlení a jaké to mělo následky.
Čtěte také |
Ostatně, víte, nebo odhadnete, kolik se platilo za užívání státního bytu a za služby spojené s jeho užíváním? Z dnešního pohledu je cena neuvěřitelná. Za metr čtvereční bytu se podle vyhlášky z roku 1964 účtovaly dvě koruny československé a padesát haléřů.
Až do sametové revoluce přitom legislativa neprošla žádnou změnou. To mělo za následek, že se ceny nájemného od roku 1964 až do roku 1989 prakticky vůbec neměnily. Byt 3+1 o 70 metrech čtverečních tak stál měsíčně pouhých 175 korun československých. Mzdy ovšem nebyly příliš vysoké, na konci roku 1989 bral průměrný Čech měsíčně 3 170 korun hrubého.
„Sazba nájmu na metr čtvereční byla stejná pro celou Československou republiku. Byt 3+1 v Praze stál stejně jako v Ústí nad Labem. Vyhláška nerozlišovala lokalitu bytů, ani kvalitu infrastruktury v okolí. Tento stav byl po sametové revoluci neudržitelný, vláda proto v roce 1990 sáhla k deregulačním opatřením, a ceny se tak začaly přizpůsobovat tržní realitě. Během deseti let nájmy vzrostly o více než 200 %,“ přibližuje Vlastimil Nigrin, místopředseda představenstva Hypoteční banky.
A nájmy rostou dál, včetně energií, vody a ostatních služeb přijde průměrnou domácnost bydlení na 5 626 korun měsíčně. Z toho samotný nájem činí 1 320 korun. „Dnes za bydlení vydá průměrná česká domácnost podle Českého statistického úřadu téměř 17 procent svých čistých příjmů. Rozdíly v nákladech na bydlení napříč Českem jsou přitom obrovské, nejdráž se bydlí v Praze,“ komentuje dnešní situaci Miroslav Zámečník, ekonomický analytik České bankovní asociace. Ale vraťme se zpět do historie a poválečného restartu ekonomiky Československa.
Paradox: Odsun Němců vedl ke snížení počtu bytů
V roce 1946 bylo na celém území republiky dokončeno jen 4 140 bytů a v dalších pěti letech toto číslo vystoupalo pouze na 63 tisíc bytů, což bylo žalostně málo. Bytová otázka se stala jedním z hlavních ekonomicko-sociálních problémů, s nímž se poválečné Československo muselo potýkat.
Bydlení za socialismu |
„Prvním východiskem, jak vyřešit nedostatek bytů, byl poválečný odsun Němců. Tím se uvolnily byty, které měly uspokojit poptávku. Volné byty se ovšem často nacházely v obcích, které nebyly nikdy dosídleny, což byla okolnost, kterou politická reprezentace nebrala v úvahu. Spousta bytů proto zůstala neobydlená a rychle chátrala. Během pětiletého období se u nás snížil počet bytů o 12,1 %, tedy o hodnotu, která byla v rámci bytové situace na území Evropy zcela nevídaná,“ přibližuje Vlastimil Nigrin.
Počátek komunistické éry
Po únoru 1948 se komunistické elity shodly v duchu socialismu na změně charakteru bytové politiky. Stavebnictví se znárodnilo a ze všech soukromých stavebních firem byl vytvořen národní podnik Československý stavební závod a sloučením všech projektových kanceláří vznikl národní podnik Stavoprojekt. Bytovou krizi se však vládní garnituře nedařilo vyřešit. Situace zejména v Praze, Brně a Plzni, kam se lidé houfně stěhovali kvůli práci v průmyslu, se stávala neudržitelnou.
Po roce 1948 se kompletně změnily i vlastnické struktury bytových fondů. Soukromé vlastnictví bylo prakticky zrušeno a naprostá většina bytů přešla do přímého vlastnictví státu. Jejich předchozí majitelé obdrželi jen „výměr na trvalé užívání bytu“.
„Tyto kroky v konečném důsledku vedly k chátrání bytů, protože státní subvence stejně jako fondy na opravy byly velmi nízké. Lidé se navíc ke státnímu nechovali s takovou péčí, s jakou by k nemovitostem přistupovali, kdyby jim patřily,“ poznamenává Miroslav Zámečník.
50. léta novomanželské půjčky a první sídliště
Situace na počátku 50. let byla zejména ve městech zcela kritická. Proto se v roce 1951 ve městech s největším nárůstem industrializace rozjela výstavba nových bytů a do roku 1956 vyrostla sídliště první generace. Byla postavena v duchu reálného socialismu, což byl jediný povolený architektonický směr. Druhá polovina padesátých let byla ve znamení masivní výstavby sídlišť jakožto velkokapacitního ubytování pro pracující. V období druhé pětiletky bylo nakonec postaveno 187 711 bytů, což bylo téměř o 60 % bytů více než v pětiletce předchozí.
V padesátých letech se v Československu objevuje i zcela nový prvek, který měl pomoci především mladým rodinám. Šlo o takzvanou novomanželskou půjčku, s jejíž pomocí se mělo bydlení stát výrazně dostupnější. „Maximálně si mohli novomanželé vypůjčit až 7 200 korun, což se rovnalo zhruba průměrnému půlročnímu platu. Doba splatnosti dosahovala až 10 let a úroková sazba byla nastavena na 3,5 % ročně. Podmínkou pro získání úvěru bylo uzavření manželství, věk do 30 let a maximální měsíční příjem do pěti tisíc korun. Největší úspěch slavila novomanželská půjčka v 70. letech, kdy byla poskytována až do výše 30 tisíc korun. Těsně před sametovou revolucí si novomanželé mohli půjčovat až 50 tisíc korun,“ přibližuje historii Vlastimil Nigrin.
60. léta prostor pro družstevní bytovou výstavbu
Družstevní byty začaly u nás vznikat díky zákonu o družstevní výstavbě z roku 1959. Rozhodujícím kritériem pro získání bytu již nebyla potřebnost bydlení, ale dostatek peněz nutných pro vstup do družstva. Banka přitom nabízela družstvům výhodné úroky s dlouhou dobou splatnosti, a to až na 30 let. A tuto formu výstavby podporoval i stát tím, že poskytoval bezplatně pozemky i pomoc při odborné projektové dokumentaci. „Byty ve správě družstva však byly jeho vlastnictvím a uživatel bytu jej nemohl prodat. Práva na jeho užívání mohl pouze postoupit jinému členu družstva,“ dodává Nigrin.
Družstevní bydlení přesto nabývalo na objemu a od druhé poloviny 60. let se stalo dokonce převažujícím způsobem výstavby. Těchto bytů se do roku 1970 stavělo více než státních, individuálních a podnikových dohromady.
| Počet dokončených bytů v % | |||||
|---|---|---|---|---|---|
| Období | Celkem | státní | družstevní | podnikové | rodinné domy |
| 1951-1955 | 115 248 | 86,2 | 13,8 | ||
| 1956-1960 | 181 985 | 72,7 | 4,0 | 2,9 | 20,4 |
| 1961-1965 | 246 215 | 43,3 | 32,8 | 7,7 | 16,2 |
| 1966-1970 | 279 493 | 19,8 | 56,2 | 9,9 | 14,1 |
| 1971-1975 | 406 055 | 19,9 | 34,4 | 21,9 | 23,8 |
| 1976-1980 | 415 250 | 23,0 | 29,2 | 19,4 | 28,4 |
| 1981-1985 | 305 538 | 19,5 | 42.4 | 4,8 | 33,3 |
| 1986-1990 | 246 447 | 23,9 | 39,9 | 4,1 | 32,1 |
| zdroj: Studie „100 let bydlení“, zpracovala Hypoteční banka | |||||
Státní, podnikové a individuální bydlení
Státní byty zůstávaly i nadále pod správou národních výborů a prostředky pro výstavbu poskytoval výhradně stát. Ve své době byly velmi populární, protože nájemné se v nich platilo nízké, ale získat státní byt nebylo jednoduché.
Formou podnikové výstavby bylo v Československu postaveno téměř 90 tisíc bytů, přičemž největší boom proběhl v sedmdesátých letech. Podnikové byty byly určeny pro zaměstnance, kteří měli u firem podepsánu víceletou pracovní smlouvu. Náklady na bydlení v tomto typu bytů byly obdobné jako u státních bytů.
Pro individuální bytovou výstavbu byly typické rodinné domy. Prostředky pro výstavbu lidé získávali z vlastních zdrojů, ale v některých případech mohli požádat o příspěvky z národních výborů nebo půjčku od Spořitelny. V tehdejším socialistickém režimu to byla jediná forma osobního vlastnictví společně s objekty pro rekreaci. Tímto způsobem bylo do roku 1989 dokončeno téměř 52 tisíc bytů.
70. a 80. léta sídliště a panelákový fenomém
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla ve znamení masivní výstavby. „V tomto dvacetiletí vzniklo téměř 1,5 milionu bytů. V roce 1970 se Československo dostalo počtem dokončených bytů na tisíc obyvatel na 11. místo ve srovnání s dalšími 26 evropskými zeměmi. V roce 1975 bylo zkolaudováno 96 tisíc bytů, což je dodnes platné historické maximum,“ poznamenává Vlastimil Nigrin.
Paneláková výstavba zaznamenala postupně obrovský boom a panelové domy se u nás staly fenoménem. Koncentrovaná sídliště vznikala většinou na okrajích měst. „Nejmasivnější budování rozsáhlých komplexů probíhalo v letech 1970-1983, kdy sídliště často vyrůstala na zelené louce. Odůvodněním lokalizace těchto staveb bylo zamítnutí původních plánů zahušťování vnitřní výstavby. Ta přinášela negativní efekt v podobě zvyšování počtu obyvatel vnitřních částí měst při nedostatku občanské vybavenosti,“ přibližuje Nigrin. Ačkoliv výstavba paneláků skončila již před třiceti lety, stále v nich žije více než třetina Čechů.
Fenomén druhého bydlení
V tehdejším socialistickém Československu vznikl i další fenomém – chataření a chalupaření. Velká obliba chat a chalup měla celou řadu důvodů. „Jedním z hlavních byl fakt, že vlastnictví objektu druhého bydlení bylo jednou z cest uložení rodinných úspor. Chalupaření se navíc postupem času stalo prestižní a módní společenskou záležitostí demonstrující dosažení určitého společenského postavení. Mezi další podněty patřil rozvoj automobilového průmyslu, hustější sítě veřejných dopravních prostředků, nízké dopravní náklady a samozřejmě také fakt, že běžná rodina nemohla vycestovat za hranice tehdejšího východního bloku,“ komentuje analytik Miroslav Zámečník.
Porovnejte si sazby hypoték a vyberte tu nejvýhodnější. |
Na konci šedesátých let existovalo v Československu přes 156 tisíc objektů individuální rekreace, o dvacet let později dokonce 268 tisíc. Obliba chataření a chalupaření přetrvává dodnes. „Chalupaření přišla na chuť i generace dnešních třicátníků, u nichž s tím přitom sociologové moc nepočítali. Kdo může pracovat na dálku, často si užívá klidu na venkově a do města jezdí jen na nezbytně nutnou dobu, zvláště teď v létě. Mnozí vidí v téhle možnosti alternativu k velmi drahému bydlení ve velkých aglomeracích,“ dodává Zámečník.
V článku byly použity údaje ze studie „100 let bydlení“, kterou zpracovala Hypoteční banka.
