Na začátku je třeba nepoplést si vodu. Náš výlet vede ke styku přirozených koryt Labe a Vltavy – nikoli k místu, kde se k již posílenému Labi zleva připojuje umělý Hořínský kanál. Tento rozdíl bývá zdrojem častého pomýlení právě při pohledu z frekventované vyhlídky u mělnického zámku. Soutok přímo pod vámi je totiž právě stykem Labe a kanálu.
Skutečný soutok Labe a Vltavy hledejte o několik set metrů dál proti proudu. A právě na tuto uzoučkou špici se budete chtít pěšky dostat. Snadné? Pokud nemáte k dispozici loď, tak ne úplně.
Od barokních ruin do lesa
Výchozím bodem výletu jsou ruiny bývalé barokní zemědělské usedlosti Úpor, stojící v klínu řek severně od obce Obříství. Vede sem hrbolatá prašná cesta, sjízdná běžným autem. Jeďte z Obříství směrem k západu a v zatáčce, asi 500 metrů od centra obce, odbočte ze silnice doprava.
Statek sám působí trochu jako přízrak. Rozsáhlé rozpadající se budovy, zčásti bez střechy, leží jakoby omylem uprostřed obrovského pole. Asi o kilometr dál za statkem směrem k severovýchodu tušíte okraj lesa. Až tam, na okraj Přírodní rezervace Úpor, se dá dojet autem.
Ruiny usedlosti Úpor v klínu Vltavy a Labe
Lužní les jako žádný jiný
Ještě než se úplně ponoříte pěšky do lesa, přejdete větší paseku – vede přes ni zřetelná cesta, směřující k torzu bývalé hájovny. Tady jste na území rezervace Úpor, vyhlášené už v roce 1957. Chráněné území zahrnuje mimořádně cenný lužní les, který pokrývá asi 200 hektarů v klínu soutoku dvou největších českých řek.
Hodnota rezervace spočívá mimo jiné v tom, že její území nebylo v historické době nikdy osídleno. Důvodem jsou neustále se opakující záplavy. Stačí si vzpomenout na poslední katastrofální povodeň v roce 2002, kdy celé toto zcela ploché území (156–158 m n. m.) skončilo pod vodou. Takové prostředí s vysokou hladinou podzemní vody ale naopak svědčí rozvoji lužního lesa. Ten v Úporu patří k největším lužním komplexům v Česku, rozlohou ho překonávají hlavně lužní porosty u soutoku Moravy a Dyje.
Lužní les je nejmalebnější právě v jarním období, v dubnu a začátkem května. Ještě před plným olistěním stromů – rostou tu hlavně duby a topoly, v menší míře též jasany, vrby a olše – proniká do podrostu hodně světla, které dává vyniknout bohatství rostlinných druhů. Cestou k soutoku narazíte na tisíce sněženek, ve velkých počtech tu roste například dymnivka dutá, orsej jarní, plicník lékařský a další byliny.
Správná strana je ta labská
Nejen kvůli květinkám byste se v Úporu měli držet vyšlapaných pěšinek. Ale pozor, ta zdánlivě hlavní cesta, která vede přibližně osou poloostrova vybíhajícího mezi toky Vltavy a Labe, zhruba po kilometru skončí uprostřed lužní divočiny a dál se jít pěšky opravdu rozumně nedá.
Pokud by se vám terén zdál příjemnější vlevo směrem k Vltavě, tak chyba lávky, protože za chvíli byste se octli v neschůdných houštinách.
Jediná rozumná cesta k soutoku vede podél labského břehu. Možná se k němu budete muset trochu prodrat, ale jakmile dosáhnete břehu řeky, tak je cesta již docela pohodlná. Pokračujte pořád po proudu Labe ve stínu mohutných stromů, za chvíli spatříte nad protějším břehem mělnický zámek a asi po dvou kilometrech dosáhnete soutoku.
Soutok sám označuje pouze lodní navigace. Při troše pátrání objevíte staré železné kruhy, které mohou sloužit k uvázání lodě. Když se podíváte dál po proudu již spojené řeky, spatříte silniční most a ještě před ním vlevo tušíte vtok Hořínského kanálu.
Pohled ze špice soutoku k Mělníku
Proč se to jmenuje Labe
Napadne to snad každého, kdo na soutoku Vltavy a Labe stane: jak je možné, že spojený tok se dál jmenuje Labe a ne Vltava?
V místě soutoku je totiž Vltava nejen znatelně širší, ale hlavně vodnatější i delší. Dlouhodobý průměrný průtok pod mělnickým zámkem je v případě Vltavy víc než 150 m³/s, zatímco Labe má pouhých 100 m³/s, tedy sotva dvě třetiny. Vltavská voda má navíc v Mělníku za sebou od pramene celých 433 kilometrů, labská jen něco přes 260 km.
Někteří odborníci to vysvětlují tím, že okolí Labe v úseku nad soutokem (tedy v nížině dnes nazývané Polabí) patří k nejúrodnějším oblastem Čech, které také byly nejdříve osídleny. Naproti tomu vltavské údolí je z valné části zakleslé či dokonce kaňonovité a v dobách, kdy se utvářela zeměpisná jména, bylo špatně přístupné a tím logicky méně známé. Nic na tom nemění ani fakt, že zdaleka nejvýznamnější české město, Praha, nakonec vznikla u brodu právě přes Vltavu – v 9./10. století se názvosloví velkých vodních toků už ustálilo.
Až v sobě vyřešíte historicko-geografické dilema a nastane čas k návratu, tak nemáte mnoho jiných možností, než jít zpět ve vlastních stopách. Celý výlet zabere asi tři hodiny.
Může se hoditZAJÍMAVÁ MÍSTA V OKOLÍ DOPRAVA UŽITEČNÉ WEBY |
Zobrazit místo Soutok Vltavy a Labe na větší mapě
