Neviditelná síla se mě snaží z cesty do Jeseníků odradit. Ještě před odjezdem si natáhnu zadní stehenní sval a teď mi křuplo v zádech. Ale já se nedám. Batoh mě určitě krásně napraví.
Středa 1. září: Dnešek nezačíná dobře. I když jsem přepečlivá a šíleně soustředěná, abych se i s fenkou Ruby dostala do vlaku bez průšvihu, záchodky na hlavním nádraží v Praze mě zradí. Ruby sice poslušně čeká venku u batohu a ani moc nevyje, ale na toaletě zůstává moje peněženka se všemi penězi, kartou a doklady.
Naštěstí o tom nevím a spokojeně kráčím k vlaku. Trochu mne zaskočí, když mi cizí slečna nutí mou peněženku. Tak jo, začátek špatný, konec dobrý, snad mám splaceno.
Cestou kupodivu nemáme žádné zpoždění a po druhé hodině vystupuji z vlaku v Dětřichově nad Bystřicí. Tedy, chtěla bych. Lomcuji dveřmi, mačkám všechny dostupné knoflíky a pak se hystericky řítím do dalšího vagonu, kde už někdo šikovný dveře otevřel. Stírám si pot z čela a stojím na nástupišti. Svítí slunce, ptáci zpívají a krajina se příjemně vlní. Ruby si nese tři kila granulí a já svých patnáct.
 |
Po hodince sedám na pařez k zasloužené housce ještě z domova. Když co to? Z pusy vytahuji ulomenou stoličku. Uvnitř zůstávají jen kořeny. No je toto možné? To vypadá na opravdu vypečený výlet. Ale co, zatím to nebolí, jde se dál.
Noříme se do hustého houští, přelézáme padlé kmeny a značka nikde. Podhůří Šumavy nebo Jeseníků, značení je tu stejně špatné. Šplhám zpátky do prudkého kopce a když jinou cestu nenajdu, znovu se vnořím do houští. A na konci, světe div se, značka. Prostě bojovka, jak má být a užívám si ji ještě několikrát.
Za hradem Sovinec už pomalu hledám místo na přespání. Mám v nohách dvacet kilometrů a tělo neví, která jeho část bolí víc. Stavím stan na úzké blátivé stezce vedle potoka. Je tu sice voda na opláchnutí, ale taky tma a bahno.
Vůbec mne nenapadne, že by pod centimetrovým nánosem hlíny byla jen skála. Snažím se kamenem zatlouct kolíky, a nakonec se spokojím s něčím, co vzdáleně vypadá jako postavený stan. Sílu večeřet už nemám. Jen nakrmím Ruby, namažu rány a jdu spát. Dnes si zapisuji 20 kilometrů.
Čtvrtek 2. září: Cítím, jak sebou Ruby mele. Co pořád má? A hele, stan mi leží na obličeji! Vyštrachám se ven a znovu se snažím ve tmě vypnout plachty. Ráno je takové šero, že se mi nechce z pelíšku. Ani Ruby! Vyrážíme až v půl deváté a hned nás vítá šílené stoupání. A klesání! A stoupání!
Schůdky a mostky přes vodopády byly výzvou především pro fenku Ruby.
Rešovské vodopády jsou pro Ruby velkou zkouškou. Příkré úzké schůdky, skoro žebříky se vinou mezi skalami a spojují můstky nad vodopády. Vynořuji se z lesa v Tvrdkově u pohádkové chaloupky. Když mě starší majitelé ujistí, že široko daleko není žádná hospoda, ráda přijímám jejich pozvání na kávu. Sedím pod slunečníkem na rozkvetlé zahrádce, piji výborné espresso a můj hostitel mi nad mapami radí, kudy si zkrátit cestu.
Když se po hodině vypotácím, ani se mi od nich nechce. Mířím na Rabštejn, ale jsem tak utrmácená a všechno mě bolí, že si raději dva kilometry zajdu, než bych si cestu do příšerného kopce zkrátila.
Rabštejn je sice obyčejná zřícenina, ale stojí u ní hospoda. Sedím v odpoledním slunci, půl hodiny se peru s čočkovou polévkou, žaludek se nějak smrskl. Na Rabštejn s Ruby vybíháme bez batohu, který mi zatím hlídá parta obstarožních pánů cyklistů.
Zbývají necelé čtyři kilometry k prameni Oskavy a už se rozhlížím po místu na spaní. Dokonce jdou i zatlouct kolíky, hurááá! Dnes to dělá 29 kilometrů a 1 125 metrů převýšení.
Pátek, 3. září: Celou noc se s Ruby přetlačujeme o místo na karimatce. Nakonec prohrávám a končím, stočená v embryonální poloze, na alumatce. Dnes bychom se konečně měly dohrabat na vrcholky Jeseníků. Trochu to ženu, zase jsem si vymyslela další zacházku, kterou chci stihnout. Cesta začíná příkrým stoupáním ze sedla Skřítku. Všichni, co mě míjejí, jsou rychlejší. Ach jo. Aspoň, že je všude spousta borůvek.
Přemýšlím, proč já to vlastně dělám. Co z toho mám? Ale pak vystoupám na mraky, kochám se výhledy do kraje a chmury jsou zažehnány. Přicházím na chatu Barborka a rozšoupnu se teplým obědem. I když je omáčky poskrovnu a maso tvrdé, je to mana nebeská. Pronajímám si malý pokojík, odhazujeme s Ruby batohy a vyrážíme do Karlovy studánky. Bez zátěže úplně letím.
V lázeňském městečku se odměním kávou a dortem, načepuji si minerálku z pramene a rychle zpět, abych byla do tmy pod střechou. Nazpátek stoupáme podél vodopádu Bílé Opavy. Jdeme téměř samy. Vodopády střídají tůňky, ztrácím se mezi vysokým kapradím a připadám si jako v džungli. Moje obavy, aby Ruby zvládla soustavu můstků a příkrých schodů, skoro žebříků, jsou liché. Ruby jde opatrně přede mnou, bez vodítka, vždycky počká nahoře, až dojdu.
Jakmile Ruby zmerčila chalupu, nechala paničku za sebou a běžela si vyžebrat maso.
Ani nevím jak, před sedmou jsme v chalupě. Bez batohu to jde samo. A teplá sprcha! A měkká postel! Všude je krásné ticho, to bude pospání. Dnes to dělá 32 kilometrů, 1 254 metrů převýšení.
Sobota 4. září: Asi jsem to zakřikla. Po osmé vrazila do hotelu tlupa teenagerů a začala pařit. Kolem mého pokoje probíhá hra na babu. V jedenáct je upozorňuji, že mám velkého ostrého psa, kterému se to vůbec nelíbí. Ale Ruby ani neštěkne. O půlnoci si beru prášek na spaní a upadám do mdlob. Ráno se rozhodnu, že půjdeme na pohodu. Vše tomu také nasvědčuje, když servírka při snídani krutě nestíhá obsluhovat, takže vycházím až v devět směr děd Praděd.
Je krásné slunečné ráno, přidává se ke mně dvojice s pejskem, ani si nevšimnu a jsem nahoře. Dokonce mi pohlídají Ruby, tudíž si mohu vyjet výtahem na rozhlednu. Sice bych si to mohla užít, ale jen oběhnu panoráma a za pět minut jsem zase dole, kde Ruby štěká jako smyslů zbavená. Čeká nás jedenáct kilometrů přes Švýcárnu na Červenohorské sedlo. A jelikož je sobota, začínají se rojit turisté.
Ruby je hlídačka a dobrá parťačka v jednom.
Ruby dnes na potkání rozdává radost a dobrou náladu. Lidé se na ní smějí už z dálky, vyptávají se, dělají vtípky a fotí si jí. Ona se sluní ve světle reflektorů se svým batůžkem a já se za ní vleču s patnácti kily. Jako vážně? Ruby své představení ještě vylepšuje občasným poplakáváním a vyčítavým pohledem. Asi jí brzy něčím majznu. Cestou potkáváme desítky psů a jediný výmarský ohař se chce na Ruby vrhnout. Dva lidé ho musí držet.
Po obědě začínáme stoupat osm nekonečných kilometrů na Šerák. Když Ruby v dálce uvidí chalupu, nápadně zrychlí a mizí na obzoru. Nacházím ji v hotelové kuchyni, kde si vyžebrala dva kusy svíčkové.
Jesenické výhledy
V šest odcházíme obě posilněné a začínám hledat místo na přespání. Dnes, zdá se, to bude problém. Celý den je kolem nás buď autostráda, nebo příkré srázy plné kamení a stromů. Nakonec před vlekem na Černavě nacházím pěkně schovaný rovný plácek v lese. S naším utajením je trochu problém, protože kdykoli někdo projde kolem, Ruby štěká jako pominutá. A to jí držím tlamu. Dnes zapisuji 26,7 kilometru a 860 metrů převýšení .
Neděle 5. září: Ráno vstáváme už v půl sedmé, čeká nás náročný den. Scházím do Ramzové a dál z kopce, pěknou cestou až na chatu Paprsek. Po deseti kilometrech v nohách se odměňuji polévkou a obrovským knedlíkem plných borůvek. Kdybych věděla, že jsou tak dobré, dávám si je každý den.
Na Králický Sněžník je to ještě dlouhých dvacet kilometrů. Nejdříve volím zelenou značku na polské straně, ale holka s klukem, které potkávám, mě přesvědčí, že mě čeká šílený terén. A i když je to po české straně o pět kilometrů delší, stojí to za to. Vracím se tedy na červenou značku a je fakt, že cesta je v pohodě a nastoupané převýšení ani neregistruji. Včera to bylo jen něco přes osm set metrů a myslela jsem, že umřu.
Ruby u rozhledny. Stoupá se jí snadněji, panička nese na zádech patnáct kilo, Ruby jenom tři.
Pod Sněžníkem se mám i šanci trochu umýt v prameni Moravy a pak už jen rychle postavit stan pod rozhlednou, nakrmit Ruby i sebe a ze spacáku se kochat západem slunce. Ruby, zabalená ve všem, co jsem našla, si západ slunce klidně nechává ujít. Dnešní den to dělá 31,8 kilometrů, 1 150 metrů převýšení.
Pondělí, 6. září: V noci bylo frišno, ale naštěstí bezvětří a s Ruby jsme se hodně tulily. Ráno se zvedá vítr, ani nesnídám, jen rychle zabalím a vyrážím z kopce dolů. Na pařezu si dám malou patifu s pufovaným chlebem a už v klidu mířím přes rozhlednu Klepáč dál a dál do Králíků. Cesta vede většinou z kopce a když sejdu z hor, kde se ještě naposledy nacpu borůvkami, čekají mne rozkvetlé louky a pasoucí se krávy.
Jenže čtyři kilometry před městem mi najednou projíždí levou holení ostrá bolest. Co to je? Vždyť jsem ani nijak špatně nešlápla. Bodavá bolest neustává, ale za hodinu mi jede z Králík vlak, tak tam dojdu, i kdybych se měla plazit. Vlastně mám štěstí. Pár kilometrů před cílem už je to legrace. Dneska jsme pěšky daly 22 kilometrů. Nakonec stíhám i dort a kávu v cukrárně a vláček mě odváží domů, do Podolí, do lékárny, do… Líšnice.
Nádherný západ slunce
