Jsem uprostřed Sahary, zhruba tři dny chůze od nejbližší obydlené oázy. Kdyby mě teď chytlo slepé střevo, Alláh mi pomáhej. Raději na to nemyslím.
Mým společníkem je stařičký Tuareg, který mě zde bude další tři týdny provádět. A pak tu jsou dva mladí pomocníčci, ti se starají o oslíky s našimi věcmi. Mise je jasná: jakožto archeoložka budu dokumentovat pravěké skalní umění v alžírském pohoří Tassili.
 |
Po týdnu se naše dny v pouštních horách dostaly do zaběhnutých kolejí. Každé ráno v šest mi zvoní budík mobilního telefonu, který mám pečlivě schovaný ve spacáku, aby do něj nemohl písek. Ještě než otevřu oči, cítím kouř ohýnku. Nejmladší člen výpravy, pro nás ještě dítě, ale u Tuaregů aspirant na budoucího muže, dostal nařízeno vstávat před ostatními, rozdělat oheň a připravit horkou vodu na čaj a kávu. Své úkoly plní poslušně a bez jediné námitky, jak je zvykem v jejich přísně strukturované společnosti, kde mladší musí poslouchat a respektovat staršího.
Než vylezu ze spacáku, pořádně se rozhlížím kolem. V nočním tichu si nás možná přišla prohlédnout některá zvířata a mohlo by se stát, že jsou stále tu. Pokud bych viděla stopy v písku ve tvaru písmena S, které mizí pod mojí karimatkou, znamenalo by to, že se mi do tepla pod ni zavrtal had. A taková zmije růžkatá má pěkně jedovatý jazyk, uštknutí může být smrtelné.
Po celodenním pochodu byli oslíci zbaveni zavazadel a mohli jít spásat tu trochu suché trávy, která se na Sahaře nachází.
Než se obuji, vyklepávám obě boty, kam zase mohli zalézt štíři. V této oblasti žije druh štírů, jejichž kousnutí sice není smrtící, ale znamenalo by dočasné ochrnutí postižené končetiny, což si také ráda odpustím.
Po snídani jako vždy házíme do ohně spálitelný odpad a počkáme, až z něj zbude jen černý uhel, potom můžeme ohniště s čistým svědomím opustit. Prázdné plechovky a jiné nespálitelné odpadky dáváme do zvláštního pytle, který musíme odnést zpět do oázy, kde bude možné jej vyhodit.
Chlapci s oslíky odcházejí na místo určené k večernímu táboru, my s průvodcem jdeme delší cestou, abychom navštívili místa s pravěkými malbami.
Po pár kilometrech chůze se stařík zastavuje u několika kamenů položených v řadě na zemi. Stojí, dívá se střídavě na kameny a do prázdna, potom se modlí. Zůstávám o kousek dál, a ačkoli nerozumím jeho chování, instinktivně tuším, že nesmím vyrušovat. Asi po deseti minutách se ke mně otáčí a velí k odchodu. „Tady odpočívá moje maminka,“ svěřuje mi s dojetím tento stařeček. Hrob uprostřed hor, kameny beze jména, to jsou poslední domovy kočovných Tuaregů pohřbených přímo tam, kde naposledy vydechli.
Starý Tuareg se v pohoří Tassili narodil, strávil zde celý život jako kočovník a zná zde každý kámen.
Zastavujeme se u přístřešků s obrazy, kde je na jedné stěně namalovaná přes metr a půl dlouhá osamělá lidská noha a na protější stěně asi dvoumetrová ryba. U nohy musím uznat, že nemám ponětí, proč dávnému malíři tak záleželo na tom, aby ji zvěčnil.
Vyšší poslání
U ryby je to snazší: v době před deseti tisíci lety byly na Sahaře řeky a jezera plné vodních živočichů a lidé je hojně lovili, jak dokazují kamenné předměty pohozené na vyschlých březích. Nadměrná velikost kresby napovídá, že se mohlo jednat o nějaké rybí božstvo nebo duchovní zvíře. Tyto malby, které patří ke stylu takzvaných Kulatých Hlav, totiž nikdy neznázorňují lovecké scény nebo náhodné portréty čtyřnohých bytostí, ale vždy zvířata s „vyšším“ posláním, tedy zvířata rovná bohům.
Malby Kulatých hlav jsou staré deset tisíc let a znázorňují převážně pravěké rituály.
Dalším nejčastějším motivem těchto maleb pak jsou pravěké rituály, tančící lidé s maskami, pomalovanými těly a různými ozdobami, ale i fantastické bytosti snad z říše duchovních obřadů prováděných v hlubokém transu.
Mnoho stovek těchto obrazů v Tassili jasně ukazuje, jak složitý a vypracovaný byl náboženský život lidí před deseti tisíci lety. K dalším skalním obrazům jdeme přes rozlehlou planinu posetou malými černými kameny. Očima přejíždím po krajině a hledám nějaký záchytný bod, ale žádný nenacházím. Jen nekončící prostor, který nemá hranice.
Kdo se na Saharu vydá a pobude alespoň několik dní, bude se muset dříve či později vypořádat s obrovským prostranstvím. S prostorem, ve kterém má člověk hodnotu zrnka písku, kde je ztracen, kde se může vydat jakýmkoli směrem a po hodinách chůze stejně nedojde k žádnému cíli.
Při mojí první cestě na Saharu moje mysl odmítala několik dní pochopit, že se nachází v neohraničeném prostranství. Jeli jsme územím s dunami, kilometry a kilometry zlatého písku a před každou dunou jsem si říkala, že za ní už konečně něco bude. Ale byla tam zase stejná žlutá barva a oči marně hledaly nějaký odlišný bod, o který by se mohly zachytit.
Když mozek konečně otupí, dostaví se pocit úžasné svobody. Člověk si najednou uvědomí, že celý život strávil v omezení. Jsme zvyklí vidět kolem sebe stavby, stromy, sloupy, ploty a závory, v lepším případě kopce s lesy. Náš život je uzavřený prostor plný překážek, ale na Sahaře jsou místa, kde se můžete rozběhnout a běžet jakýmkoli směrem bez sebemenší odchylky, celé kilometry a tak dlouho, dokud vás slunce nevysuší.
Boty uprostřed ničeho...
I teď kráčím omámená monotónností planiny a nechávám myšlenky volně plynout. Náhle zaznamenám něco, co mě vtáhlo zpět do reality. Uprostřed nekonečna leží boty. Pěkně srovnaný pár tenisek, jako by je někdo vyzul u dveří neexistujícího domu. „Boty?“ obracím se na průvodce s nepříliš inteligentní otázkou. „Boty, někdo je tady odhodil,“ povídá s ledovým klidem. Opravdu, když se podívám lépe, jedna má utrhnutou podrážku a druhá je děravá.
Ale proč je někdo neodnesl dolů do oázy? Tady mají šanci se rozložit až s příchodem dalšího vlhkého období, což bude pravděpodobně za několik tisíc let. „Nechal je tady nějaký uprchlík, černoši z Nigeru tudy utíkají do Libye,“ vysvětluje průvodce. „Tento to asi došel bosý, většinou s sebou nenesou nic, jen trochu vody a jídla.“
Trochu se stydím. Osel mi táhne naditý batoh s náhradním oblečením a ještě bednu jídla, zatímco tihle chudáci putují dny a noci bez ničeho a pro lepší budoucnost riskují život. „Převádět uprchlíky je v Alžírsku trestný čin, proto se před námi schovávají. Často je převaděč zradí, pod nějakou záminkou se od nich oddělí, třeba když se jde podívat, jestli je v nedaleké studni voda. Nechá je čekat, už se nevrátí a oni v horách umřou,“ pokračuje stařík, jako by četl moje myšlenky.
Toto setkání bylo pro zmiji osudným. Tuaregové jedovaté hady většinou zabíjejí.
„A až se dostanou do Libye, co pak?“ „Někteří zůstanou tam a doufají, že je vezmou do služby bohatí Arabové. Jiní mají namířeno mnohem dál, jdou až k moři, do přístavu a snaží se proklouznout na některou z obchodních lodí, která pluje do Evropy. Kdo má peníze na zaplacení převaděče, naloží se s dalšími desítkami chudáků na vratký člun a modlí se, aby se nepřevrátili…“
Ano, toto už je ta část příběhu, kterou známe z Evropy. Další hodinu kráčíme mlčky. Nevím, na co myslí starý pán, ale já se snažím zahnat pocity viny a děkuji bohu, že mi dopřál se narodit do svobodného života plného blahobytu.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
