Mongolsko si spojujeme zejména s divokou krajinou, pasoucími se koňmi, pouští a tradičními příbytky – jurtami. Země však nabízí mnohem víc a disponuje i vlastní železnicí, jejíž vlaky jsme vyzkoušeli.
Do Mongolska přijíždím z ruského Irkutsku, kde začíná svou jízdu rychlík do mongolského hlavního města Ulánbátaru. V doslova „vydečkovaném“ kupé jsou trochu nepříjemné polštáře, které navozují pocit, jako by je někdo nacpal hrachem. Jsou neskutečně tvrdé. Mongolské průvodčí jsou velmi čistotné a uklízí několikrát za den. Jelikož nemají vysavač, utírají koberce jakousi stěrkou. Striktně také hlídají dodržování „hygienických zón“ v okolí stanic, kdy se zamyká WC.
 |
Nejprve míříme k Bajkalskému jezeru, které z jihu objíždíme, a následně se přimykáme k řece Selenge, která nás doprovází až do Mongolska. Mohutným mostem přes ni dokonce přejíždíme. Dle ruských zvyklostí, z vojenských důvodů, jsou mosty dva, ovšem s náležitou mezerou mezi sebou. Pokud nám jeden zničí nepřítel, máme přeci ještě druhý.
Tok Selengy se rozlévá do několika ramen a v odpoledních hodinách dorazíme do Ulan-Ude, centra Burjatské republiky. Stočíme se na jih a krajina se rázem úplně mění. Žádné břízy a nudná nížina jako v Rusku. Nastupují jehličnany, obklopují nás divoké hory a rozlévající se řeka. Nechybí pasoucí se krávy a muži na koních. Je to jednoduše nádhera.
V kupé jsem sám a ani zbytek vozu není příliš obsazen, převažují „západní“ cizinci, mongolská je snad jen obsluha. Každý mongolský vůz má také něco jako kroniku. Cestující do ní mohou napsat pozdrav, co se jim líbilo či naopak nelíbilo.
Ještě před příjezdem do pohraničního Nauški se objevuje ve dveřích průvodčí a podává mi obří tašku, která ukrývá meloun. Nechápu. Proč mi dává meloun? Poděkuji, ale záhy mi dojde, že ho nemám sníst, nýbrž provézt přes hranice. Radši si ho prohlídnu, nikde žádné díry, váha akorát, snad v něm není heroin.
V Nauški se ve vlaku vystřídají celé armády kontrolorů, dutiny vozu jsou prozkoumány, pohraničníci chodí s různými přístroji, co pípají či bzučí, naštěstí všechny dělají, jak mají, a nic nezaznamenávají. Melounu si všímá jen jedna bdělá pohraničnice, stačí jí však ujištění, co v tašce je. Pak se objevuje chlap se psem. Říkám si, je zle, čokl vyčenichá v melounu drogu a já si pár let posedím v sibiřské base. No pes neštěká a jdou dál, uf.
V Rusku mají dva mosty vedle sebe - co kdyby jeden strhl nepřítel?
Po víc než hodině poctivých kontrol nám vrací pasy a vlak se rozjede směrem k mongolským hranicím. Sotva jsme v Mongolsku, objevuje se průvodčí a bere si meloun zpět. Já na ni jen spiklenecky mrknu jako Zeman na Reye Korantenga, vždyť na svých cestách přece hlavně pašuji melouny.
Pohraniční Süchbátar je kousek a následuje další kolotoč. Průvodčí předem rozdala vstupní kartičky a celní prohlášení, kde celník svým podpisem stvrdí, že opravdu nic k proclení nevezu. Soupravou také prochází veksláci.
Celý vlak v pravidelných rozestupech střeží vojáci a musím počkat téměř dvě hodiny, než je prohlídka hotova a mohu ven. Po půlnoci tak vycházím na peron a mám jedinou starost – nalézt ubytování.
Hned v nádražní budově svítí nápis „motel“, hurá. Bábuška v okénku mi ovšem sdělí jen „rooms no“. Nevadí, na ulici před nádražím zahlédnu další hotel. V jedné místnosti nacházím recepční, která mi ukazuje pokoj. Jenže bere jen mongolské tugriky. Dolary? To ani náhodou. Pro jistotu ještě volá šéfovi, jestli ty dolary opravdu nemá brát. Odcházím s nepořízenou, co takhle bankomat? Ten před nádražím je, s nápisem „sorry, out of service“.
Popojdu tak k luxusně se tvářícímu hotelu Selenge. Pokoje mají, ale nad dolary mladá recepční jen spráskne ruce. Je třeba volat šéfovi. Kupodivu v jednu ráno není k zastižení. Naštěstí si všimnu, že berou karty, a už je zaplaceno. Recepční mi ještě ukáže honosně vyhlížející pokoj s obrovským lustrem. Koupelna zato vypadá jak z ubytovny pro ukrajinské dělníky. Záhy jdu spát, je třeba brzy vstávat – vlak do Ulánbátaru vyjíždí v sedm.
Tohle vše je potřeba naložit do služebního vozu před odjezdem směr Ulánbátár.
Ráno je mlha jako v Rákosníčkovi a pár místních na mě při cestě na nádraží vyjeveně zírá. Dokonce mi zastaví nějaké auto a ptá se, jestli něco nepotřebuji. Na nástupišti již duní v Sovětském svazu vyrobená lokomotiva s dlouhou řadou vozů, včetně služebního, do jehož nitra mizí náklad hned z několika postávajících dodávek. Mám jízdenku do nejvyšší třídy, kde jsou čtyři lůžka v oddíle. Vůz mě překvapí čistotou i lehkou modernizací. Trochu jsem se děsil, co pojede za vraky, avšak nic takového.
Vlak se pomalu rozjede a po roztrhání ranní mlhy se přede mnou otevírá úchvatná mongolská krajina. Na obzoru ční hory, stále zahaleny bílým závojem, všude se pase dobytek, kolem něhož se prohání Mongolové pěšky či na koních a samozřejmě nechybí všudypřítomné jurty.
Krajina není vůbec vyprahlá, naopak, ale stromů je velice málo. Stále jedeme podél řeky, takže o vláhu je postaráno. Ve zdejší půdě toho ovšem moc nevyroste a dominantní je živočišná výroba.
Pláně jsou tu svěže zelené a dobře zavlažené rozlévající se řekou.
K průvodčí si jdu vyzvednout čaj a z krabičky plné zejména nescafé vybírám dva pytlíky, které by čajem být mohly. Jak později zjišťuji, jedná se o instantní čaj s mlékem, jedna z nejhnusnějších věcí, co jsem kdy pil. Ještě že mi zbyly zásoby z Ruska.
Vozem také prochází bábuška s nákupním vozíkem nabízejícím občerstvení. Zaujmou mě jakési tyčinky, vyzkouším místní kuchyni. Je to párek naražený na špejli, obalený ve strouhance a osmažený, no recept jak z mimibazaru. První setkání s mongolskou kuchyní tedy nic moc!
V Darchanu čekají na náš vlak davy lidí a máme tu delší pobyt. Do kupé přichází společnost – asi šestnáctiletá holka s malým bratrem. Hbitě vyskočí na své horní palandy a holka vytáhne učebnici angličtiny. Dám se s ní trochu do řeči, anglicky hovoří i kluk, který se baví sledováním různých videí na YouTube. Posléze si začnou pouštět nahlas písničky (obvyklý mezinárodní popík), do čehož jim pustím jedinou mongolskou skupinu, kterou znám, Hu. Okamžitě si je tím získávám, neboť její písničky jsou v Mongolsku nesmírně populární a kapela se prosadila i v zahraničí. Cestou do našeho kupé přistupuje ještě čtvrtý pasažér, drobná mongolská žena ve vysokých botách a s hromadou zavazadel.
Náš vlak
Na zdejších lidech nepoznáte, kolik jim ve skutečnosti je. Padesát, nebo sedmdesát? Vypadají značně sedřeně a při zdejším klimatu ani není divu. Žena tiše sedí na své posteli a občas odchází na chodbičku pozorovat z okna krajinu.
Náš vůz je zcela zaplněn a bzučí to v něm jako v úle. Na chodbičce běhají řvoucí děti, ani Mongolové nejsou zrovna potichu. Úsměvné mi přijdou „záchodové“ manévry našich průvodčích. Jedno WC je většinou zamčeno a funguje jen to druhé. Pořád se uklízí a víc než hodinu před příjezdem do Ulánbátaru se provede finální výtěr WC. To znamená jeho definitivní uzamčení (přece nám ho cestující opět nezašpiní) a průvodčí neobměkčí ani mé prosebné pohledy.
Pozoruji mongolské vesnice, většinou z cihel, dřevo je zde přeci jen nedostatkové. Kolem stanic se nachází unifikované cihlové domy, možná postavené pro zdejší železničáře. Mou pozornost také upoutá výprava vlaku ve stanicích. Výpravčí má vyvýšený stupínek, na kterém stojí po celou dobu odjezdu a drží praporek. Cestou občas nabereme kvůli křižování trochu zpoždění, ale na konečnou, do mongolského hlavního města Ulánbátaru, přijíždíme včas.
Čeká mě plno dalších zážitků v této chaotické metropoli, kde se paneláky střídají s jurtami, široké prospekty s blátivými ulicemi a moderní výškové budovy kontrastují s divokým provozem pod nimi – vždyť Mongolové přesedali z koní do aut teprve nedávno.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
