Rezervací vede naučná stezka, která návštěvníky osady spolehlivě dovede ke dva kilometry vzdálenému mechovému jezírku opředenému řadou pověstí. Podle jedné z nich se v místních rašeliništích dodnes zjevuje duch jezerního pastýře Gilla.
Tento zarostlý přihrblý stařík s mošnou a klíčem je odsouzen bloudit kolem Rejvízu a věčně hladovět. Nevážil si totiž suchého chleba, který dostal od místních obyvatel za pastvu. Ve zlosti krajíc chleba zadupal do země a vládce hor Praděd za to nevděčného pasáčka zahnal do rašelinišť.
Pokud chcete Gilla spatřit na vlastní oči, i když ne zrovna hladového, vydejte do Rejvízu v květnu, kdy se zde koná slavnostní odemykání Mechových jezírek. Celá naučná stezka je přístupná pouze v letní sezoně od května do října.
Mimochodem, traduje se, že samotné jezírko ukrývá kdysi bohaté město Hunohrad. Když jeho pyšní a lakomí obyvatelé ve zlosti zabili žebráka prosícího o almužnu, duchové Rejvízu město ponořili hluboko do rašeliniště. A zmizely také jeho poklady.
Po městě už dnes nikdo nepátrá, tajemným místech Rejvíz přesto zůstává, a to díky místnímu klimatu, které nepodléhá takovým výkyvům jako jinde a napomáhá tak udržovat zdejší přírodu téměř ve stavu, v jakém byla před tisíci let.
Stromy v podmáčené půdě plné rašeliny jsou zakrslé a mají různě pokroucené větve. I proto má člověk, který se blíží k mechovému jezírku, pocit, jako by se nořil do doby ledové, kdy jezírko vzniklo. Lidé si ho mohou prohlédnout jen z dřevěné plošiny navazující na naučnou stezku, mimo ni se chodit nesmí.
Naučná stezka RejvízPočátek trasy je u penzionu Rejvíz (bývalá Noskova chata) a směřuje po žluté turistické značce směrem na Bublavý potok. U zastavení č. 3 je umístěna terénní stanice stráže přírody s pokladnou. Vybírá se zde symbolický příspěvek na údržbu stezky. Po haťovém chodníku pokračuje 2,5 kilometru dlouhá stezka k Velkému mechovému jezírku o ploše 1 693 m² a maximální hloubce tři metry. Trasa je značena značkami naučné stezky. Na pěti zastaveních se návštěvník seznámí s bohatými společenstvy rašelinných luk a typickými druhy rozvodnicového vrchoviště. Celé území leží v mělké pánvi, proto voda z okolních svahů stéká dovnitř, kde je zachycována nepropustným podložím. Smrkový les vlivem silného zamokření odumřel a jeho zbytky, které tvoří ochranné pásmo samotného rašeliniště, postupně ustupují prosvětlenému porostu borovice blatky, do něhož je místy vtroušena bříza, olše a jeřáb. Blatka dosahuje výšky 6–15 metrů. Přes svůj malý vzrůst však mají ty nejstarší stromy přes 150 let. Z rostlinných druhů stojí za povšimnutí masožravá rosnatka okrouhlolistá, klikva žoravina, borůvka vlochyně, rojovník bahenní. Z nižších živočichů se zde jako vzácnost vyskytují zástupci arktické fauny, např. šídla, z motýlů žluťásek borůvkový a mravenec rašelinný. Z obojživelníků jmenujme alespoň skokana rašelinného. Zdroj: kudyznudy.cz |
