Věžní prostor má přirozeně své limity. Dříve se ve věži na WC chodilo do maličké místnosti a člověk se v podstatě musel „provléknout“ kolem baru za zády servírky.
Dnes už je to lepší. A z oken je pořád nádherný výhled na první lesy Kokořínska a na mělnické střechy a dvorky, jejichž majitelé si myslí, že nejsou pozorováni.
Pravou raritou pětipatrové věžní kavárny je však „výtah na kafe“. Schodiště mezi jednotlivými podlažími svérázné kavárny jsou tak strmá, že by tam žádná servírka tác s pitím nosit nemohla. Proto je skrz celou věž od přízemí do posledního patra natažené lano, na kterém je zavěšen malý ruční výtah.
Tím „výtahem“ je vlastně jenom podnos, který cestuje mezi patry se šálky kávy či jídlem. Barmanka výtah obsluhuje zezdola. U každého stolku proto najdete i „návod k objednávání“. Člověk musí napsat objednávku na papírek, položit ho na tác a pak zazvonit. Barmanka si objednávku „stáhne“ dolů.
Mělnická věž se správně jmenuje „Pražská brána“ a bývala součástí městského opevnění. Dnes už dávno stojí uprostřed města.
Myslel jsem, že o „kouzelné věži“ už vím všechno, ale teprve až při natáčení Českého výletníku v lednu 2020 mi její provozovatelka ukázala nedávno odkryté kamenné točité „tajné schodiště“ v úzké chodbě.
Schodiště bylo původní spojnicí mezi dvěma patry, než se postavila konstrukce se schody dřevěnými. Dnes se používá jako skladiště a nepochybuji o tom, že většina Mělničanů o něm netuší.
V jednom z vyšších pater pak klepe hodinový stroj v červené skříni, který mě dokáže vždycky uklidnit.
Zákoutí, která nejsou pro každého
Nejlépe dokáže člověk psát tipy na výlet o místech, kde bydlel. Takže v Mělníku znám i zákoutí, které by běžný návštěvník objevit nestihl. Znám Vrázovu vyhlídku s lavičkou pod zámeckou vinicí, která se údajně jmenuje po spisovateli Stanko Vrázovi.
Unikátní výtah v Pražské bráně, kterým se dopravuje jídlo a pití do vyšších pater.
Sousoší Vinobraní na mělnickém náměstí od Vincence Makovského
U železničního přejezdu v místní části Mělníka Pšovka dodnes stojí rodný dům básníka Viktora Dyka. V zahradě u dolního náměstí s obchoďákem se zase schovává rurální dřevěná zvonice, přenesená sem z národopisné výstavy. Mělník má i klaustrofobickou a docela drsnou chrámovou kostnici, kde jsou kosti zarovnané do vysokých hromad, mezi kterými jde návštěvník jen úzkou „chodbičkou“.
Docela unikátní je také podzemní prohlídková trasa pod náměstím směrem k městské studni, která se dnes už skrývá pod dlažbou. Jde se několik desítek metrů chodbou a na konci je vidět otvorem vyraženým několik metrů pod povrchem samotná studna. Člověku se tu rozklepou kolena z té hloubky, přestože nejširší studna v Česku nesahá až k hladině Labe, ale „jen“ sedm metrů nad ni.
Mělnické omyly
Vždycky si v Mělníku vzpomenu na slavný omyl návštěvníků na vyhlídce u zámku, kteří si ukazují soutok Labe a Vltavy. Jenomže míří prstem na soutok umělého kanálu a Labe. Vltava je až o kus dál.
Mělnický chrám s ulicí Vinohrady Karla IV., která je nejromantičtější ve městě.
Mělník si na klamy potrpí. Je jím i nejznámější pohled na město z protilehlého labského břehu. Klasická mělnická silueta, zámek a věž, obojí splývá. Jenomže známá věž k zámku ve skutečnosti nepatří. Náleží k chrámu svatého Petra a Pavla.
Mělník však býval především městem mých středoškolských studií na Gymnáziu Jana Palacha a „do věže“, jak jsme běžně říkali, jsem na kafe chodil se svými kamarády, z nichž mnozí tady pořád žijí.
