Harrachovské nádraží představuje pro náš výlet snový start. Vlak vás po cestě, která je sama o sobě zážitkem nejen pro železniční fandy, vyloží uprostřed lesa a běžky můžete nasadit rovnou na nástupišti.
Zeleně značená trasa, směřující ke státní hranici (přechodový bod Harrachov-Mýtiny), na prvních pár stovkách metrů zahřeje strmým stoupáním, ale terén se brzy narovná.
U hraničního patníku se dáte doprava a na polském území to můžete poprvé pořádně „rozbalit“ bruslením. Široká a rovná, respektive jen nepatrně stoupající lesní cesta, k tomu přímo vybízí. Vpravo pod sebou vidíte železniční koleje směřující k rozvodní stanici Jakuszyce.
Na rozcestí u nevýrazného vrcholu Dział Izerski se dáte vlevo a brzy přijde první táhlý sjezd: při průměrně rychlém sněhu to tu jede tak akorát a k turistické chatě Orle dorazíte co by dup. Zde se, také poprvé, dostáváte mimo souvislý les, na hezkou paseku.
Na občerstvovací zastávku v oblíbené chatě to asi bude ještě brzy – máte za sebou teprve šest kilometrů. Doporučujeme však u chaty alespoň na chvilku přerušit jízdu a prohlédnout si malebné řezbářské výtvory před objektem. Inovativně se dá pojmout třeba i sloup obyčejné ohrady.
Mezi Jizerou a Jizerkou
Od chaty Orle pokračujete v mírném sjezdu po červené značce a po zhruba půldruhém kilometru se dáte vlevo ke hraničnímu Karlovskému mostu přes Jizeru. Kratší, přímou variantu po zeleném značení nelze v zimě doporučit, sjezd je krkolomný.
Turistická chata Orle (Stacja Turystyczna Orle) je prvním stavením, které na trase potkáte.
Po tzv. Karlovském mostě překročíte hranici zpět z Polska do Česka.
Hraniční údolí Jizery je tu mimořádně malebné, zalesněné svahy svírají úzké řečiště s velkými žulovými balvany. Při dalším postupu, již po českém území, vás bude provázet levý přítok Jizery, potok Jizerka, podél něhož se krátkým stoupáním dostanete na rozlehlou paseku s malebně rozházenými domy stejnojmenné osady.
Udržujete stále přímý směr k severozápadu a kolem Hnojového domu pokračujete po tzv. Jizerské silnici (zákaz vjezdu aut, neprotahuje se) ke Smědavě. Od posledního domu Jizerky už cesta stoupá jen nepatrně a poté, co protnete malebnou Národní přírodní rezervaci Rašeliniště Jizery, se dopracujete na výraznější křižovatku, kudy současně probíhá hlavní evropské rozvodí. To je dobrá zpráva, protože následující dva kilometry ke Smědavě, jedné z kultovních jizerskohorských restaurací, urazíte v mírném sjezdu během pár minut.
V srdci hor
Na Smědavě (původně Wittighaus) máte za sebou asi 16 kilometrů a to už zavdává příčinu k přestávce nebo přímo obědu. Současná turistická chata je již několikátým stavením na tomto místě a možná do dějin této původně dřevařské a pastevecké osady brzy přibude další „zářez“ – v současnosti totiž existují reálné plány na radikální přestavbu chaty.
Občerstvení přijde každopádně vhod, protože u Smědavy začíná nejnáročnější stoupání celé trasy směrem k rozcestí Na Knejpě. Úporných 150 výškových metrů po staré Štolpišské silnici (červená značka) zvládnou vybruslit jen ti nejzdatnější a zejména při zledovatělém sněhu tu bývají k vidění lyžaři s běžkami na zádech.
Nicméně cesta se nakonec přece jen narovná a na náhorní planině se začnou otevírat velmi krásné výhledy. Tady jste v srdci hor: kousek vlevo nad vámi, jen asi kilometr vzdálená, se tyčí Jizera (1 122 m), druhý nejvyšší vrchol české části pohoří. Na Jizeru se dá dostat odbočkou po žluté značce, počítejte ale s tím, že místy budete muset lyže nést. Na severním obzoru, přes hluboké údolí Smědé, pak vystupuje nejvyšší česká kóta Jizerských hor, Smrk (1 124 m) s rozhlednou.
Výhled z Jizery (1 122 m), druhé nejvyšší kóty české části Jizerských hor.
Silnička se táhle stáčí vpravo, vyměníte červenou barvu za modrou a vzápětí za žlutou a začnete mírně sjíždět severozápadním směrem. Přímo po hlavní cestě můžete pokračovat i na rozcestí Na Žďárku, pokud ale chcete vyměnit tuto poměrně frekventovanou trasu za trochu lesního ticha, doporučujeme dát se doleva směrem k sedlu pod vrcholem Holubník.
Na zeleně značené cestě se ovšem musíte rozloučit s precizně frézovanými stopami a budete i trochu kličkovat mezi smrčky až na Sedlo Holubníku, kde do kulaté hladiny 1 000 nadmořských metrů chybí metr jediný. Z tohoto nejvyššího bodu pozvolna sjíždíte jižním směrem (červená značka), zprvu po pěšině, později již po širší cestě. A pokud u náhle se zjevivšího stavení uprostřed lesů vyseknete vzorovou „kristiánku“, tak – možná kouzlem nechtěného – vytvoříte jazykovou hříčku: přijeli jste totiž do prostoru bývalé sklářské osady, která se jmenuje Kristiánov (německy Christiansthal).
Model zaniklé osady Kristiánov v interiéru tzv. Liščí boudy na Kristiánově
Na Kristiánově bývala sklárna, největší z těch opravdových „lesních“ provozů. V 19. století tu fungovala plnohodnotná osada, mj. s vlastní školou, mlýnem a dokonce i hřbitovem. Jenže století dvacáté místu nepřálo: malá sklárna nevydržela konkurenci lacinějších, technologicky vyspělejších provozů, a většinu domů v osadě zničily ještě před 2. světovou válkou požáry.
V současnosti tu stojí jen dvě stavení: hájovna (u ní jste nejspíš přibrzdili) a tzv. Fuchsův dům, který dnes slouží jako pobočka jabloneckého Muzea skla a bižuterie. Uvnitř je k vidění mj. pěkný model někdejší osady, otevřeno je ovšem pouze v letních měsících.
Tajemná přehrada
Od Kristiánova sledujete hlavní lyžařskou magistrálu (modré letní značení) a po třech kilometrech dorazíte na Novou Louku. To je další ikonické (a velmi frekventované) místo Jizerských hor, kde v současnosti stojí jediné, zato však velké stavení: Šámalova chata. Hodnotná dřevostavba je pojmenovaná po prvorepublikovém kancléři Přemyslu Šámalovi (1867–1941), který zde trávíval rekreaci.
Z logistického hlediska jde o poslední možnost občerstvení na trase, tak zvažte síly. Zásadní námaha vás už ale nečeká, z Nové Louky totiž potřebujete překonat jen nevýrazný hřebínek a jinak pojedete vesměs s kopce. Na trase máte nejprve krásnou Bedřichovskou přehradu, kam se dostanete buď přímo po modrém značení – s tím, že posledních pár desítek metrů v hustém lese nad přehradou bývá na lyžích nesjízdných – nebo delší, zato však hladší oklikou po tzv. Uhlířské cestě a pak podle břehu nádrže.
Šámalova chata na Nové Louce v Jizerských horách.
Hráz přehrady Bedřichov, obložená velkými žulovými kvádry, nepostrádá eleganci.
Každopádně pak potřebujete přejet korunu hráze Bedřichovské přehrady. Jde sice o technické dílo, ale mimořádně citlivě zasazené do krásné přírody. Zamrzlá vodní plocha vám možná připomene severská jezera, půvabná je i sama hráz obložená velkými žulovými kvádry.
Pokud máte čas, můžete za přehradou zkusit malou detektivku, totiž najít tzv. Stammelův kříž, ukrytý asi 300 metrů vlevo od cesty v hustém lese. Když se vám to povede, spatříte jednu z mnoha jizerskohorských „smrtí“, tedy míst, kde se udála nějaká tragická událost, obvykle vražda. V tomto případě byl na místě, kde stojí jednoduchý kříž, v říjnu 1863 zastřelen pytlák Augustin Zenkner alias Stammel.
Na turistickém rozcestí u Stammelova kříže začíná Grand Finale: třiapůlkilometrový sjezd údolím Černé Nisy do Rudolfova. Dole můžete být hodně rychle, ale buďte pozorní: silnička je asi tři metry široká, terén klesá místy dost strmě a lyže se dokážou rozjet víc než je zdrávo. Ať tak či tak, každopádně budete sjíždět nádherným, opuštěným údolím s divoce burácející vodou. Civilizaci ohlásí až první chaty na konci lesa, odkud je to do konečného cíle, k autobusové zastávce u rudolfovské elektrárny, už jen několik set metrů.
Může se hoditKilometráž trasy Doprava, logistika Vlaky do Harrachova jezdí každou hodinu, jízda z Liberce trvá 80 minut. Z cíle v Rudolfově vás do centra Liberce dopraví autobus č. 18 liberecké MHD. Jízdní řád si ale zjistěte předem, spoje jsou řídké. Informace |
