Svoboda jízdy a policie
S hustotou provozu na sjezdovkách si lámou hlavy v Rakousku stejně jako na Šumavě nebo v Krkonoších. Důvody jsou známé – kapacitnější lanovky, rychlejší lyže a k tomu více méně nezměněná lyžařská plocha.
Mnozí volají po tom, aby lyžařský provoz regulovala speciální, 'sněžná' policie. V Rakousku si to podle průzkumů přeje více než polovina (59 %) obyvatel. Sněžná policie by dohlížela na chování lyžařů a snowboardistů, kterým by za přestupky udělovala pokutu či odebírala skipas.
To dnes běžné není, a úplný divoký Západ na svazích přesto nepanuje. Zdánlivá svoboda ale končí ve chvíli, kdy se něco stane – s tím přicházejí ke slovu (byť nelyžařské) zákony.
Pokuta 30 euro
V rakouském Vorarlbergu platí tzv. sportovní zákon, který výslovně zakazuje při sportu omezovat či ohrožovat jiné osoby. Při porušení tohoto pravidla na sjezdovce či ve volném terénu stanovuje blokovou pokutu do 30 euro, k čemuž může přibýt ještě mnohonásobně vyšší suma při správním řízení plus náhrada škody.
Obdobně by neměl být problém aplikovat na srážku lyžařů mnohem obecnější zákony a pravidla, např. ublížení na zdraví.
Jak na kamikaze?
Mnohem ošemetnější je to s preventivní represí. Trestání sjezdařských kamikaze by bylo jistě chvályhodné, ale – podle jakých pravidel se jejich jednání posoudí?
Nabízí se obecně známé desatero FIS, které za přímo platný "zákon sjezdovky“ označil vorarlberský soud při vyšetřování nehod na (svých) sjezdovkách. Prakticky se jím řídí italští carabinieři a ve chvíli, kdy se přihodí úraz, jej budou za bernou minci brát zřejmě všude. Bohužel je tato jednoduchá norma španělskou vesnicí pro třetinu rakouských lyžařů – alespoň podle výzkumu Institutu Sicher Leben z podzimu 2003.
11% z dotázaných netušilo, že se nezastavuje nad skupinkou stojících lyžařů (neboť hrozí domino-efekt) a 15% se domnívalo, že na trati platí přednost zprava jako na silnici(!).
Švýcarský lanovkářský svaz chystá masivní osvětu a chce do tří let instalovat informační tabule s "desaterem“ (ve vtipné komiksové podobě) ke každé lanovce.
Pravidla desatera jsou sice správným vodítkem, nicméně budoucí sněžná policie by si s nimi stěží vystačila – nejsou totiž jednoznačná. Jako v případě povinnosti lyžaře sjíždět "přiměřenou“ rychlostí. Lze si s tak vágní formulí představit, že četník s radarem bude pod smrkem číhat na řítící se šílence? Fotografie lyžaře s uvedením jeho rychlosti by určitě byla žádaným suvenýrem, ale těžko důvodem k odebrání skipasu.
Kromě toho absolutní rychlost zdaleka není jediný faktor nebezpečnosti: často jsou srážky způsobeny spíš pomalým lyžařem, nepředvídatelně křižujícím sjezdovku, která je nad jeho síly, než jezdcem, co se černou tratí prohání v rychlých, dlouhých obloucích. Vlekaři také nejspíš nebudou horlit pro sněžnou policii, neboť by si tím vlastně odrazovali zákazníky.
Přilby nás nespasí
Hodně se diskutuje o přilbách, ale povinnost jejich nošení zatím platí pouze v Itálii – a to pro děti do 14 let. Podle průzkumů by stejnou normu přivítalo 69 % Rakušanů.
České ministerstvo pro místní rozvoj údajně připravuje novelu zákona o horské službě, podle níž by všechna střediska, žádající o dotace na modernizaci, musela na svých tratích zavést povinné přilby – nejen pro děti, ale i dospělé.
Co je nebezpečnější: sjezdovka, nebo silnice?
Příznivci povinných přileb často argumentují bezpečnostními pásy v silničním provozu, ovšem tak jednoduché to není – statistika může při šikovné interpretaci "dát za pravdu“ zcela protichůdným názorům. Vezmeme-li odhadem ročně deset smrtelných úrazů na lyžích při půl miliónu lyžařů na domácích horách a na druhé straně něco přes tisíc úmrtí na silnicích při 8 mil. Čechů v autech, vyjde silnice řádově (zhruba 10x) nebezpečněji. Většina lidí ovšem tráví mnohem více času v autě než na lyžích.
Při porovnání průměrně najeté vzdálenosti (odhadem 300 km/rok na lyžích oproti 10 tis. km/rok za volantem) vyjde naopak nebezpečněji jízda na lyžích. Ani to samozřejmě není přesné, a hlavně se z toho nedozvíme nic jiného, než že lyžování je rizikový sport. O možném přínosu povinných přileb ani "ň“.
Do druhé nohy radši ne!
Jisté právní vakuum panuje v otázce jízdy pod vlivem alkoholu – nikde není stanovena žádná hranice promile v krvi, kvůli níž by vás mohli vykázat ze sjezdovky. U nás možná za rok dva bude, a to v zákoně o horské službě.
A měla by být? Vždyť hospody ve střediscích velmi profitují právě ze svařáků, jaggatee či bombardin! A lyžování ani není totéž co řízení auta. Alkohol při pohybu na vzduchu vyprchá rychleji než v zakouřené hospodě.
Určité množství "menší než malé“ (hranice je velmi individuální) by tedy ztrátu sebekontroly zapříčinit nemělo. V případě, že grogem zahřátý lyžař srazí jiného, bude ovšem realita poměrně tvrdá: odškodné pravděpodobně zaplatí z vlastní kapsy, neboť pojišťovny mají alkohol vždy ve svých výlukách. Teoreticky tedy platí pravidlo "nulové tolerance“, alespoň pokud jde o újmu způsobenou někomu jinému.
Středisko za bezpečí (ne)ručí
K soudům jsou hnáni také provozovatelé. Švýcarský Scuol žalovala v předminulé sezóně mladá lyžařka, která se zranila při nárazu na kámen během jízdy pod lanovkou mimo značenou trať. Kantonální soud ji bolestné nepřiřkl, a dva vyšší soudy rovněž ne.
Všechny konstatovaly, že provozovatel areálu je povinen odstranit, nebo alespoň označit překážky na sjezdovce, stejně tak trať řádně vyznačit. Tuto povinnost ovšem nemá ve volném prostoru mimo ně, s výjimkou mimořádných nebezpečí. Kameny mimo trať samozřejmě ničím mimořádným nejsou, alespoň v tom smyslu, že by se s nimi nedalo počítat.
To potvrzuje logickou úvahu, že sjíždění volných svahů je na vlastní riziko, o odpovědnosti provozovatele může být řeč pouze na vlecích a sjezdovkách. Ve Vorarlbersku platí, že provozovatel střediska je povinen tratě vyznačit, upravit, kontrolovat a zabezpečit proti lavinám. Za žlaby, skalní výčnělky a místa bez sněhu mimo tratě nijak neručí.
Provozovatel ručí za odložené lyže
Ačkoliv u nás žádný speciální předpis provozování sjezdovek neupravuje, z občanského zákoníku se dá dovodit, že tyto povinnosti mají i čeští provozovatelé vleků. Zřejmě se nezbaví své odpovědnosti ani v případě, že by např. na špatně zasněženou sjezdovku umístili varování Jen na vlastní nebezpečí! (konstatuje Informační bullettin SPLV 2/2005).
Středisko bude naopak v právu tehdy, když lyžař poruší přepravní řád – např. vjede na uzavřenou trať a tu bude nutné znovu vyrolbovat nebo bude přeprodávat permanentky.
Tentýž zdroj dále uvádí odpovědnost střediska v případech, které s bezpečností přímo nesouvisí. Provozovatel údajně ručí za odložené lyže návštěvníků v prostoru k tomu určeném, jakým jsou např. úchyty na stěně jeho restaurace – a to až do výše 5 000 Kč. Teoreticky je to zajímavé, v praxi si ale nedovedu představit, jak bych prokázal, že mi lyže zmizely právě z určeného místa.
Mimo trať? Plať!
Snowboardista musel zaplatit 8 000 euro za to, že na oficiálně uzavřeném svahu v západorakouském Golmu uřízl v prosinci 2003 lavinu. Tolik stálo nasazení horské služby, která vrtulníkem okamžitě vyrazila hledat potenciální zasypané oběti.
O stejnou sumu přišel lyžařský instruktor při svém freeridovém "prohřešku“ v Lechu. Ačkoliv uvolnění laviny není samo o sobě nikde vyjmenováno jako přestupek, dá se s úspěchem aplikovat obecné ohrožení.
Alpenverein: Za lavinu neplatit!
Proti postihování těch, kdo způsobili sesutí laviny ve volném prostoru, brojí rakouský i německý svaz Alpenvereinu. Ten musel zaplatit vysoké odškodné, když lavina v prosinci 1999 pohřbila část výpravy vedenou jeho instruktorem.
Alpenverein logicky hájí zájmy svých členů, především skialpinistů. Sport jako takový má podle svazu pozitivní společenský vliv, a preventivní kriminalizování sportovců je proto nesmyslné. Důležitější je, aby se lidé naučili v takovém prostoru chovat.
Pozoruhodná je přitom sama lavinová statistika všech alpských zemí: většinu lavinových neštěstí způsobují nikoliv mladí jelimánci, ale zkušení a vybavení skialpinisté či freerideři, spoléhající na své letité zkušenosti.
Regulace a sankce v divoké přírodě
V praxi proto platí, že je-li určitý prostor z bezpečnostních (lavinových) důvodů uzavřen, vstup do něj může být potrestán – reálně totiž vzniká riziko, že bude muset zasáhnout horská služba.
Dá se namítnout, že uplatňováním více zákonných pravidel ve volné, divoké přírodě se naruší její kouzlo, a vlastně vůbec smysl úniku do ní. Co naplat, trend doby je regulovat, jak to jen jde. I McDonald´s bude jednou platit, když se opaříte jeho kafem.
Otázkou zůstává, nakolik porušení zákazu vstupu z důvodu lavinového nebezpečí skutečně někoho ohrožuje: je-li svah sněhově nestabilní, a tedy uzavřený, nemá jezdec koho ohrozit kromě sebe. To zas dává za pravdu odpůrcům pokut. Jinou věcí je špatný příklad pro nezodpovědné lyžaře, kteří se klidně vydají po jakýchkoliv projetých stopách...
Z právního hlediska jde o to, jestli má středisko právo omezovat někoho, kdo vyjel mimo "zaplacený“ prostor – tedy mimo upravenou trať. Z titulu nákupu skipasu zřejmě ano, neboť tím kupující souhlasil s přepravními podmínkami, které jízdu mimo sjezdovku buď přímo zakazují, nebo odkazují na povinnost respektovat lyžařské značení včetně nápisů Stůj! Lavinové nebezpečí!
Nelegální freeride
Záleží samozřejmě na konkrétním přístupu. Podle výkladu soudu v Dolním Rakousku je v této spolkové zemi freeride (a skialpinismus) v podstatě nelegální, a to (považte) podle lesního zákona z roku 1975. Ten totiž dovoluje jízdu pouze na vyznačených sjezdovkách, čehož se držel také zdejší soud při postihu skupinky alpinistů na jaře 2005.
Jeden znalec francouzských poměrů naopak vyprávěl historku o freeriderovi, kterého vlekař zastavil při podlézání ochranné sítě na prašanový svah v jednom savojském středisku. Freerider však odvětil: "Já jsem si zaplatil skipas na celou oblast, a vy mi v tom nemůžete zabránit.“ A pracovník odkráčel zpět do své kukaně s nepořízenou.
Za prototypy středisek, které podporují freeridery a jejich vlastní odpovědnost, se dnes dají označit italská Alagna, rakouský Krippenstein nebo francouzské Tignes.
Zákon by nic nezměnil
Na závěr jen pro úplnost výklad hojně citovaného vorarlberského soudu: v oficiálně uzavřeném volném prostoru nebo na uzavřené sjezdové trati se lyžař pohybuje na vlastní odpovědnost. Pokud při tom ohrozí ostatní, může přijít o skipas (porušení přepravních podmínek), případně být potrestán např. podle zákona o obecném ohrožení.
Po každém lavinovém neštěstí se v médiích rozproudí debata na téma „regule volného prostoru“. Lavinoví experti však míní, že sebelepší zákon by na počtu neštěstí změnil jen málo.
Autor článku Radek Holub je dlouholetým redaktorem magazínu SNOW.
SNOW, časopis pro lyže a snowboard, se věnuje carvingu, snowboardingu, freeridu, skialpinismu a sportům na sněhu vůbec (http://www.snow.cz/).
RADEK HOLUB, SNOW.CZ
Článek vyšel v časopise SNOW 25 (březen 2006)
