Poctivá sněhová nadílka napadla letos ještě před Mikulášem, a mohli jsme se tak i s běžkami vypravit do oblasti Jistebnické vrchoviny, známé také jako Čertovo břemeno. Stejnojmenné sdružení obcí tu zajišťuje úpravu tras pro běžkaře, které vedou nádhernou zvlněnou krajinou bez velkého převýšení a s dalekými výhledy.
Pro oblast najdeme mnoho nejrůznějších pojmenování. Je jich tolik, že člověk neznalý detailů může dokonce být zmaten, takže si jednotlivé přívlastky a pojmenování plete. Někdo hledal ve zdejší krajině inspiraci v cizích zemích a odtud pramení názvy Česká Sibiř nebo Český Merán, jiní byli osloveni pověstmi a vymysleli pojmenování Čertova hrbatina. Kraj je typický zaoblenými kopci a mozaikou lesů, polí a pastvin. Typické jsou pak obří kameny, keltské menhiry nebo skalní bloky, které jakoby byly nějakou nadpřirozenou bytostí roztroušeny po krajině.
Zima u Boratkovského rybníka
Pro start běžkařského výletu volím parkoviště u obce Libenice. Leží strategicky v místě, kde se potkávají dva okruhy, v jakémsi pomyslném středu obří osmičky, kterou v krajině vykreslila rolba. Druhou výhodou tohoto místa je snadný přístup od hlavní silniční komunikace Praha – Tábor. Běžkaři mají v oblibě také parkování u bizoní farmy v Cunkově. Zdejší větší nadmořská výška však může být za jistých okolností nevýhodou, neboť příjezd po silnici od Jetřichovic je zrádný. V zimě se tato silnice neudržuje a mnoho řidičů zde v prudkém kopci plném zatáček uvízne.
V Libenicích mi dopravní problémy nehrozí, nacházím tu prostorné parkoviště se vzorně shrabaným sněhem, lyžařským rozcestníkem a informační tabulí. Místo hlídá dřevěný čert s batohem na zádech, symbol zdejšího kraje. Mažu modrý extra a vyrážím po směru hodinových ručiček na přibližně 20 kilometrů dlouhé kolečko.
Hezky protažená dvojitá stopa mne nejprve dovede k Boratkovskému rybníku, za kterým začínám stoupat k Šibeničnímu vrchu. Trasa osciluje kolem nadmořské výšky 600 metrů a prochází kolem několika vesniček a osad. Mnoho turistických zajímavostí na této pasáži nečekejte, za pozornost stojí snad jen nepřístupný zámeček v Kamenné Lhotě, kde pobýval na letním bytě skladatel Oskar Nedbal a pracoval zde na svém díle Polská krev.
Jedu po letní trase dálkové Stezky středozemím, která propojuje nejsevernější a nejjižnější body ČR. Právě v oblasti Toulavy, kde se teď nacházím, dosahuje tato vnitrozemská trasa jednoho ze svých nejvyšších bodů.
Jakmile minu Šibeniční vrch, objeví se přede mnou věž kostela svatého Michala v Jistebnici. Malebné městečko s mnoha renesančnímu domy obklopují lesy, louky a četné rybníky. Množství vodních ploch dokládá, že Jistebnici ve středověku spravovali Rožmberkové, kteří měli budování rybníků v krvi. Zde byla nalezena slavná sbírka duchovních písní, včetně slavného chorálu „Ktož sú boží bojovníci“, a to roku 1872 na půdě fary studentem táborského gymnázia.
Na nejvyšší horu a k nejhezčí vesnici
Po krátké procházce se vracím do stopy a loukami zvolna stoupám k Cunkovu. Výhoda zdejšího běžkování spočívá mimo jiné v přívětivém profilu bez strmých stoupání nebo nebezpečných sjezdů. Otevřená krajina zasněžených luk nabízí nádherné výhledy, které mě co chvíli nutí k zastavení.
Teprve za Aleninou Lhotou potkávám první lyžaře. Blížím se k Cunkovu, kde okruh dosahuje vyšší nadmořské výšky a bývá tu nejvíce sněhu. Čeká mne však ještě jedno stoupání, které vede k Javorové skále, nejvyššímu vrcholu Jistebnické vrchoviny (723 m).
Cestou se zastavuji u výrazné skály Čertovo břemeno. Žulový útvar tu podle pověsti zanechal čert, a lze na něm dokonce spatřit otisk jeho kopyta. V létě výletníci kvůli výhledům zdolávají skalní vrcholek, teď v zimě se mi do šplhání po zledovatělých kamenech nechce, takže pokračuji dále vzhůru.
Před obcí Ounuz se ve výběhu pase několik ovcí s hrozivě vyhlížejícími rohy. Plachá zvířata tak trochu připomínají čerty a do tohoto čertovského kraje se tak perfektně hodí. Cápová ovce, neboli šrouborohá racka, je starobylým plemenem původem z Maďarska, které zvládá celoroční pobyt venku i v těchto drsných podmínkách.
Ounuz je nejvýše položené místo široko daleko. Sněhu tu leží mnohem více než v Jistebnici a zasněžené roubené chalupy zasazené do nádherné přírody vytvářejí romantický dojem skanzenu. Není divu, že tuto lokalitu vyhledávají filmaři, natáčely se zde například známé pohádky Pyšná princezna nebo Honza málem králem.
Zasněžené roubené chalupy v Ounuzi vytvářejí romantický dojem skanzenu.
Dokloužu ještě pár set metrů k horní stanici vleků střediska Monínec. Poblíž otáčejícího se kola sedačkové lanovky stojí stará poštovna, která kdysi sloužila na vrcholu Sněžky. Roubenou chatu z poloviny 19. století v roce 2009 rozebrali a znovu postavili na vrcholu Javorové skály, po deseti letech pak byla poštovna přesunuta na své současné místo. Uvnitř sídlí informační centrum turistické oblasti Toulava a skromná expozice o historii poštovny.
Borotínský starý zámek
Vracím se zpět po stejné trase do Aleniny Lhoty, odkud pokračuji kolem několika samot zpět k parkovišti v Libenicích. Nechce se mi ještě končit, a tak se vydávám do Borotína. V samotné obci stojí gotický kostel Nanebevstoupení Páně, na návsi se vyjímá socha sv. Jana Nepomuckého a pomník obětem první a druhé světové války.
To nejzajímavější však leží o kousek dále. Rolbou upravená stopa sice už od Borotína dále na východ nevede, ale to mě nemůže odradit od návštěvy zříceniny hradu.
Zasněžená socha sv. Jana Nepomuckého v Borotíně
Romantická zřícenina, tyčící se nad hladinou dvou rybníků, zaujala i básníka Karla Hynka Máchu.
Hrad Borotín je vzácnou a dobře ukrytou perlou Táborska. Kromě znalců a místních má málo lidí potuchy o tom, jaký klenot leží jen dva kilometry vzdušnou čarou od dálnice D3 a hlavní železniční trati Praha – Tábor. Romantická zřícenina, tyčící se nad hladinou dvou rybníků, zaujala i básníka Karla Hynka Máchu, který jezdíval jako dítě na prázdniny do nedalekých Měšetic.
Zbylé zdi a trosky věží dotvářejí inspirativní kulisy dokonale ladící s okolní přírodou. V klidu si tak vychutnávám výhled přes zamrzlou hladinu Starozámeckého rybníka k Borotínu. Kolem mne jako by se rozprostíral jeden obrovský park, kde kromě věže kostela a borotínských domů hledím jen na zasněžené kopečky, lesy a louky.
Může se hodit:Délka trasy: 21 km (Libenice – Jistebnice – Cunkov – Ounuz – Libenice) |
