Základní vojenské službě se v 80. letech minulého století vyhnul v tehdejším Československu jen málokdo. Konkrétně mladí nadějní hokejisté trávili svoje dva „zelené“ roky především v Jihlavě, která patřila k absolutní špičce tehdejší nejvyšší domácí soutěže.
Většina vybraných hokejistů tak byla za jihlavské angažmá vděčná. Včetně slovenského útočníka Igora Liby, který poprvé oblékl duklácký dres v roce 1982.
„Na oba vojenské roky v Jihlavě vzpomínám moc rád,“ prozrazuje třiašedesátiletý rodák z Prešova. „Bylo mi tehdy jednadvacet a už jsem hrál i v reprezentaci. S Duklou jsem v obou sezonách slavil titul,“ pokračuje ve vzpomínání.
A co dělá Igor Liba dnes?
Je z něj úplně normální důchodce a má se dobře. (usmívá se)
Jágr, Pouzar a Liba vstoupí během květnového MS v Praze do Síně slávy IIHF |
S hokejem jste nadobro skončil?
Deset let jsem byl manažerem a zároveň i trenérem jednoho klubu. Mého klubu, který nesl název Liba Academy 11 a zaměřoval se na hokejovou výchovu dětí. Po těch deseti letech jsem si ale řekl: Už stačilo, je čas odpočívat!
Začaly vás bolet klouby a hůř se vám obouvaly brusle?
(usmívá se) To taky, ale hlavně je divná doba. Doba rodičů. Musel jsem si dát pauzu, protože bych jinak skončil na psychiatrii.
Mám tomu rozumět tak, že vám rodiče svěřenců až příliš mluvili do práce?
Přesně tak. Myslím, že to určitě znáte i u vás v Česku. Podle mě by kolikrát potřebovali pořádnou výchovu spíš rodiče než děti.
Igor Liba
|
A neříká něco podobného tak trochu každá generace?
Povím vám to takhle, moji rodiče skoro nevěděli, kde u nás stadion stojí, natož kdy mám trénink a co na něm děláme. Dneska se rodiče od dětí nehnou na krok, nespustí je z očí. Navíc už se mi mockrát stalo, že táta dovedl na stadion pětiletého kluka a po prvním tréninku za mnou přišel s otázkou: Tak co, pane Liba, myslíte, že z něj něco bude? Bude hrát NHL?
To vypadá, že byste k bruslím a hokejce potřeboval na tréninky ještě i věšteckou kouli...
(směje se) Přesně tak.
Už má některý z vašich svěřenců z akademie našlápnuto na slušnou kariéru?
Zatím jsou to ještě dorostenci a junioři. Víte, mně šlo v první řadě o to, aby si děti zahrály a zasportovaly. Aby dostaly nějaký řád a začaly se hýbat. Každé dítě u nás mělo dveře otevřené, nikoho jsme nevyhodili.
Vyprávěl jste jim někdy, jaké byly vaše hokejové začátky?
Dnešní mladí neví, o čem mluvím. Pustí si počítač, sledují telefon, všechno berou automaticky. Úcta a pokora většině z nich nic neříkají.
V reálném světě mezi sebou mnohdy neumí komunikovat, je to tak?
Kdyby jen komunikovat, ani zdravit neumí. To dneska doma učí děti málokdo, spoustu děcek jsem u nás v klubu učil zdravit až já. Prostě taková je doba.
Předpokládám, že nelitujete, v jaké době jste vyrůstal vy sám?
Ježiš, vůbec ne, to byly krásné časy. Bez techniky, bez mobilů..., vyrůstali jsme na ulici, pořád jsme něco hráli.
A jak jsou na tom vaše děti či vnoučata, aspoň u nich se vám daří držet je dál od techniky?
Děti mám už dospělé a na vnoučata zatím čekám. Mladí s nimi nepospíchají. Jsem takový děda čekatel.
V DRESU DUKLY. Za Jihlavu nastupoval Igor Liba (vpravo) dvě sezony v jednom útoku s Ondřejem Weissmannem (vlevo) a Rostislavem Vlachem.
Každopádně s nimi asi budete chodit spíš ven, než že byste jim něco ukazoval na počítači. Nebo se pletu?
Uvidíme, co bude. Třeba bude doba zase o kus jiná, než se narodí. Možná budeme mít v té době na hlavě už všichni antény. (směje se)
Dobře, vraťme se tedy raději k současnosti. Jak vypadá váš den řadového důchodce?
Normálně, hlavně musím pořád vyvíjet nějakou činnost, abych se hýbal, protože není nic horšího, než zůstat jako důchodce doma a koukat na telenovely.
Tak to si zrovna u vás opravdu neumím představit...
Však taky ne. Občas si večer zajdu s kamarády na pivko. Trochu probrat dění ve světě.
Takže i politiku?
Raději ne. Já říkám, že to, co dneska ti nahoře předvádí, to není politika. A platí to pro celý svět.
No vidíte, a někteří bývalí hokejisté se vrhají právě do politiky. U nás v Česku například brankář Dominik Hašek. Určitě jste jeho politické ambice zaznamenali i na Slovensku, nebo ne?
Jasně, ale vůbec nevím, co se mu to stalo v hlavě. Nebo mu možná došly peníze.
A jak jste prožil nedávné těžké covidové období?
Úplně v pohodě, nic mi nebylo, chodil jsem hodně ven do přírody.
Gretzky mě štval, nechtěl jít na pivo, vzpomíná Liba na legendu |
Navzdory zákazům?
Kdo se věnuje prevenci, snaží se dodržovat zdravý životní styl, hýbe se a jí česnek, tak se nemusí bát.
Blíží se začátek letošního mistrovství světa v hokeji, které hostí Praha. Přijedete se podívat?
Dorazím určitě, protože přesně 26. května, tedy v den finále, mě tam budou uvádět do hokejové Síně slávy IIHF. Vnímám to jako velkou poctu. Moje generace byla velmi silná, přesto jsem z ní jediný, komu se dostalo téhle cti. (celkově bude Liba teprve desátým Slovákem v Síni slávy IIHF – pozn. red.)
Zase bude čas a prostor vzpomínat...
No jejda, už se těším. Za našich časů jsme hráli všichni doma, pryč se chodilo jen na vojnu. Proto taky říkám, že tehdejší československá liga byla nejlepší hned po NHL.
Hráči byli patrioti...
Přesně. A trenéři měli větší pravomoc a důvěru. Dnes mančaft třikrát prohraje a hned se řeší, že se musí trenér vyhodit. To za nás nebylo.
