Řidič Aslan dobře ví, že si koleduje o problém. Zastavuje mi v Ingušsku, jen kousek před čečenskou hranicí. "Dokumenty máš v pořádku?" ujišťuje se, ale to už jsme na postu a čečenští milicionáři jsou prvními, kteří se o mě na Kavkaze zajímají.
na cestěPátek 31. 7. 14:00 |
Milicionáři se chovají zvláštně - vůbec je nezajímá, proč vlastně do Čečenska vstupuju. Neptají se, kolik mám u sebe peněz, pas jenom tak prolistují. Důkladně se zaměří na čtyři předměty. Dlouho si hrají s mou jednoduchou pláštěnkou, taky se vyptávají na drátek, který má propojovat telefon s počítačem. Ale potom už se mluví jenom o mých mobilech: "Máš dva, tak nám tu jeden nech."
Netuším, jestli to myslí vážně, jestli žertují, nebo jestli to jenom tak zkoušejí. Za okny stojí obrněné transportéry, dva vrtulníky letí jenom deset metrů nad zemí, jako by po čemsi pátraly. Já se snažím být co nejroztomilejší a samotnému mi to připadá trapné; přece jen mi už není osmnáct, abych dělal na milicionáře cukrbliky a nevypadal u toho jako blázen. "Fakt nemůžu, ale příště vám nějakej mobil přivezu, slibuju."
Po dvaceti minutách mi nečekaně dávají svobodu a v autě vedle Aslana se cítím mnohem líp. Míjíme je jeden za druhým - billboardy, na nichž nám přejí šťastnou cestu ruský exprezident Putin a s ním i místní dvojka - zavražděný prezident Kadyrov a jeho syn a následovník Ramzan. Je to neuvěřitelné. Tihle tři jsou na každém kilometru. Mimochodem, vůbec se netváří nadutě, před čečenským objektivem nasadili pokorné úsměvy.
Čečensko, Groznyj. Výborný šašlik na každém rohu
Do mešity bez pistole
Aslan povídá, pojď se ubytovat ke mně domů, ale chci si odpočinout od alkoholového družení. Už se těším, jak si večer vypiju jedno pivo úplně sám, jen s mapou Kavkazu, do které si zakreslím příští etapu Dagestánem.
Jsem tedy v Grozném a ubytoval jsem se v nejdražším hotelu své pouti - platím 650 korun. Hodiny se jenom tak procházím, ale nikde nenacházím stopy po boji. Nemůžu se zbavit dojmu, že války Groznyj nastartovaly. Město se po nich vzepjalo; dnes je jedním z nejmodernějších a nejpohodlnějších pro život, jaká jsem na Kavkaze navštívil.
Na hlavní ulici, která se jmenuje Putinova, jsou fontány, butiky s hedvábím, voňavé kavárny, salony krásy, našel jsem i dvě funkční internetové kavárny.
Čerstvé vdolky v Grozném
Prodavač okurek, pár mi jich dal na cestu
čečenskoČečensko je autonomní republika Ruské federace na severním Kavkaze. Přes vyhlášení samostatnosti v r. 1991 zatím žádný stát neuznal nezávislost této republiky. |
Ale přece jen tu válka cítit je. Třeba právě u vchodu do mešity visí veliký plakát: Zákaz vstupu se zbraní. Pistoli tu má za opaskem každý druhý chlap, takže je pro jistotu před mešitou i detektor kovů, kdyby snad někdo zapomněl revolver odevzdat.
Na každé křižovatce stojí ozbrojenci s černými bradkami a v maskáčích, ale na to jsem si po hodině zvykl. Nevšímají si mě. Pod nohami jim pobíhají koťata, nad hlavami dozrávají švestky.
Vojáky ignoruju, ale nemůžu nepozorovat mladé Čečenky, jejichž styl mě vzrušuje. Zdánlivě to jsou cudné muslimky, ale po čase mi dojde, že vlastně dělají všechno pro to, aby vypadaly sexy. Vysoké podpatky a dlouhé sukně, které jsou skoro elastické. Pod halenkami plná prsa a na hlavách sice povinné pestrobarevné šátky, ale stejně jim z nich vypadávají pramínky dlouhých vlasů...
Groznyj - islámská země, islámské město, islámský svět. Všude poblíž mešit tu narazíte na obchody s Koránem, CD s muslimskou hudbou...
Reklama na čečenské pivo
Procházím se dlouho do noci, teď už je osvětlená jediná ulice, Putinův prospekt. Zbytek města si musí vystačit se světlem měsíce. Sem tam šlápnu do louže, ale jinak úplný klid. Vzpomínám na desítky řidičů, kteří mě ujišťovali, že v Čečensku umřu. Hloupost. Je rok 2009. Připadám si bezpečněji než před dvěma týdny v Budapešti.
No a teď si vypiju to slíbené pivo - vcházím do restaurace. "Je naše, čečenské," podává mi servírka půllitr oranžové břečky bez pěny. "Vám nechutná?" vidí, že se šklebím. S přemáháním pivo vypiju a přejdu silnici do svého hotelu. Usnu jenom na pár desítek minut a probuzení je krušné. Po nápoji, který připomínal tři dny zvětralé krušovice, mám křeče v žaludku. A navíc se do mě pustili komáři, na kůži mi naskakují pupínky jak světlé fazole.
Ve městě Groznyj je ticho, jenom já hlasitě nadávám, a když nesedím na záchodě, zabíjím hmyz. Až do rána.
