Na stopu si odjakživa hlasitě zpívám. Jó, vzduch byl plnej boje, když jsem tak do něj pliv... Když dlouho nic nestaví, klidně sjedu deset písní od Kryla, dávám si záležet na onom naléhavém vzkazu okupantům: Balšoje vam spasíba, bratia zachvatčiki, nikagda nězabuděm.
Ovšem posledních pár hodin se ne a ne zbavit jiného popěvku - toho o válce Jihu se Severem, při níž vojáci louskali buráky.
na cestěPondělí 27.7. 12:00 |
U Port Kavkazu - po levici moře Černé, po pravici Azovské, kdybych plaval tři kilometry rovně, vrátím se na Ukrajinu.
Zatím nejkrásnější úsek mé cesty, velmi civilizovaný. Což se pozná i na maličkostech. Překvapeně si čtu bilboardy: Upozorňujeme, že u nás děti neběhají po desáté večerní venku... A po jedenácté se tu dokonce přestává prodávat alkohol.
Zrovna smýšlím o tom, co všechno už nabízeli stánkaři na mé trase - melouny zelené i žluté, rajčata, česnek, cibuli, borůvky, maliny, houby. A tady prodávají po každých sto metrech med, broskve a lískové ořechy.
Otočí se ke mně Dmitrij, který má v moskviči největší hodnost - je starším oficírem u vzdušných sil. "Taky u vás rostou lískové ořechy?" Kývnu a on řekne: "Tady jich je moc, ale nedá se to srovnat s loňskou Gruzií. Tam jich byly mraky."
"Můj děda byl Čech," říká jedenadvacetiletý Kolja, fanda skupiny Rammstein. V Novorossijsku žije několik tisíc lidí s českými kořeny.
Křeče v obličeji
Sto gramů koňaku mezi delfínyV sobotu jsem konečně po čtyřhodinovém čekání přeplul na trajektu Kerčský průliv a vystoupil v přístavu Port Kavkaz. Večer jsem na pláži narazil na párek milenců, kteří mě nechali přenocovat u sebe v chatce, kde byli s partou na prázdninách. Pohoštění bylo grandiózní včetně obřích stakanů koňaku a půlnočního plavání v moři. Až ráno jsem zjistil, že nám společnost dělali delfíni, byli jen 30 metrů od břehu. |
Potom se zeptá, co si o té válce myslíme v Česku. Zmateně mu odpovím, že to je složitější, vláda že odsoudila Rusko, prezident kritizoval Gruzii. Aspoň mám pocit, že nějak tak to bylo. A Dmitrij začíná vyprávět: "Mně to celé přijde až k smíchu. Gruzie napadne Osetince, zabije tisíce civilistů, my to chceme vyřešit. A v první chvíli nás odsoudí celý svět - až mnohem později se opatrně začne omlouvat."
Jsem tu sice od toho, abych stopoval, nikoho nechci soudit, ale přiznám se, že Dmitrijovi přikyvuju. Před cestou jsem si o konfliktu něco přečetl a pokud vím, organizace kontrolující lidská práva kritizují spíše Gruzii.
Když se s vojáky v letovisku Novomihajlovskij loučíme, přátelsky zdvihají sevřené pěsti.
V krymském městečku Sudak jsem bydlel u Tatarky Elmiry, která se roku 1944 narodila v deportačním vlaku.
Nesmyslná noční piva
Stop mi začíná připadat pohodlný. Vím, že mi v Rusku každé sté auto zastaví, stopařů se nikdo nebojí.
A když se setmí, každý nabízí levný pokojík. Jako včera: "Není pro vás příliš tři sta rublů?" ptá se děda u silnice, tak se na něj usměju, protože za ubytování na úpatí Kavkazu a s výhledem na moře bych dal milerád i víc než těhle 180 korun.
Dům v Novomihajlovsku, ve kterém jsem dostal pokoj za 300 rublů.
Batoh hodím vedle postele a jako vždy si zajdu do magazinu pro butilku piva. Jako vždy se vrátím domů, jako vždy pivo otevřu zapalovačem, jako vždy pak padnu do mrákot a ráno zjistím, že otevřená lahev je plná, netknutá.
Měním trasuMám povolení ke vstupu do nedaleké Abcházie, ale využít ho nemůžu, protože jsem přijel ze severu. Kdybych teď dostal abcházské razítko a později ukázal pas Gruzínům, zatkli by mě za ilegální překročení hranice, protože stále považují Abcházii za součást své země. Proto už nyní odbočuju do hor směrem k hoře Elbrus. |
