V narvaném vlaku je snad půlka Prahy, vzduch se ani nehne. Hlučné útrpné ticho čas od času prořízne konverzace dvou mladíků. No, mladíků... teď zním asi staře, že? Dejme tomu, že jim je zhruba dvacet.
Kámo, víš na co se netěším?“
„Ne.“
„Až se dostaneme do věku, kdy ženský budeš koukat na ruku, jestli má prstýnek.“
„Hej, to já taky ne, no.“
Mluví polohlasem a stejně všichni až moc slyšíme, co si povídají. I když samozřejmě děláme, že ne. Po chvíli muž s igelitkou naproti mně už ani nepředstírá. Ze zřejmé nepohodlnosti si odfrkne a jeho oči putují nejdřív směr v sloup, pak z okna ven. Bezděčně jdu jeho příkladem a už i moje zraky kmitají a snaží se dohnat ubíhající krajinu. Já se zase snažím zaplašit fakt, že s dotěrnou kapkou potu mi z hlavy stéká i proud myšlenek. Vlastně proud otázek.
