Bula! Nebo tedy „ahoj“ či „vítejte“ křiknou naším směrem polonazí muži s ibiškovým květem za uchem v prostorách letištního terminálu. Naše letadlo právě přistálo v Nadi, třetím největším městě na Fidži. Snědí domorodci jsou odění pouze do jakýchsi suknic a tančí a zpívají vítající píseň pro nás, překvapené turisty, které právě vychrlilo malé letadýlko.
Čeká mě zájezd typu „island hoping“, ve volném překladu „z ostrova na ostrov“. Jednoduše každý den přespím na jiném ostrově a měla bych tak zažívat stále nová dobrodružství. Postupně jsem ostrovů navštívila sedm, přitom jeden z nich se dal kolem dokola obejít za 10 minut.
Zájezd island hoping mi přišel jako geniální nápad až do chvíle, než mi na houpavé loďce, která turisty přepravovala na první ostrov, došlo, že dopravu mezi ostrovy skutečně zajišťují jen lodě, loďky, čluny a bárky. A že já vlastně poměrně slušně trpím kinetózou.
Důvod, kvůli kterému jsme byli 15 metrů pod hladinou, na sebe nenechal dlouho čekat. Žralok útesový není vůči lidem agresivní. Ale stejně člověku tuhne krev v žilách.