Z pohodlných sedaček mikrobusu (který jen nás tři za 50 indických rupií odveze až do Amritsaru) sledujeme svěží zelenou krajinu plnou řádně upravených políček. Sikhove jsou opravdu dobří hospodáři. Možná i díky tomu je Pandzab, na jehož území se nalézáme, nejbohatším indickým státem.
V Amritsaru se k chaosu, který známe již z pákistánských ulic, přidává další novinky - cykloriksy. Pekně nebezpečné vecičky, zvláště když se znenadání vynoří za nic netušícím člověkem. Opět se učíme uskakovat.
Středobodem Amritsaru je sikhský Zlatý chrám, v neděli vždycky narvaný k prasknutí. Tisíce lidí korzuje po mramorovém chodníku okolo vodní nádrže s pozlacenou chrámovou lodí uprostře. Na konci okruhu se zařadí do fronty na můstku ke svatyni a jdou si pro pomazání. Úžasná podívaná! (Poznámka pro spořivé: specialitou sikhských chrámů jsou jídelny a noclehárny, kde se dá zdarma jíst a spát. Poznámka pro gurmány: čočková kejda z kýblu není nic moc, i když je zadarmo).
Druhý den dopoledne opouštíme zmatek Amritsaru a úzkými serpentinami zamíříme k Himalájím. Chceme navštívit město Dharamsala.
| Cílem expedice, která na svou cestu vyrazila 17. srpna, je zdokumentovat a přiblížit socioekonomické i kulturní poměry v zemích jižní Asie (tedy v Pákistánu, Indii, Bangladéši a Nepálu). Účastníci expedice chtějí poznat životní styl obyvatel, demografické problémy, stav historických památek a pozitivní i negativní dopady rozvoje cestovního ruchu v oblastech. Podrobnosti o expedici se dozvíte na stránkách http://www.cestomanie.cz/expedice |
Dharamsala, či spíše její horní část McLeod Ganj, je pro Tibeťany pojmem. Vedle exilové vlády tady sídlí i všemi bez rozdílu a s největší oddaností uznávaný Tenzig Gyatso, či chcete-li Jeho Svátost 14. dalajlama. Oči obyvatel malých vesniček roztroušených po svazích himalájských předhřebenů se upírají ke klášteru Namgyal a několika svatyním v těsné blízkosti McLeodu. Právě tady, v domě obehnaném vysokým plotem a od okolního světa odděleném neprostupnou zelení, sídlí jeho Svátost.
Kdo přijede do Dharamsaly ze zaprášených měst na jih odsud, musí mít pocit, že město je dalajlamovou přítomností celé prostoupeno. Klidné uličky, laskavě se usmívající mnichové a ostatní Tibeťané. Žádný hon za dolary a hlasité nahánění turistů. A těch je tu víc než dost.
Dostat se alespoň v myšlenkách do dalajlamovy blízkosti je tahákem pro spoustu lidí, mnozí z nich pak čekají na veřejné audience, aby se ho mohli dotknout, což se projevuje i na vzhledu McLeodu. Vedle dalajlamovy vily a přilehlého kláštera jsou tady vlastně jen hotely, restaurace, obchůdky s tibetských oblečením a cetkami, internetové kavárny a indičtí žebráci, kteří tuší drobné.
Vedle ohromného množství těch, kteří se přijedou jen podívat, je tu i celá řada západních studentů východních náboženství, jógy, meditačních praktik a čert ví čeho ještě. Od "normálních" cestovatelů se zpravidla liší tím, že se oblékají kompletně v místní konfekci, přes rameno mají přehozené žebradlo s třásněmi, občas přidají pestrobarevné vlněné pončo. Jsou roztroušeni po školách východních nábožeství a jógy na okolních kopcích. Pokud se půjdete projít po cestách na zalesněných svazích v okolí McLeodu a narazíte na nemluvné individum, které si vás z výše svých hlubokých myšlenek nepříliš přátelsky měří, pak jste narazili právě na výše popsaný druh návštěvníka Dharamsaly.
Zatímco západní studenti se se vší vážností snaží mermomocí osvobodit svou mysl, jejich tibetští kolegové, mají, zdá se, opačné starosti. Nejenom na ulicích, ale i v klášteře se pošťuchují, pokřikují na sebe, zápasí spolu a vystavují na turisty své doširoka rozesmáté obličeje. K dovršení paradoxu se při společné odpolední modlitbě, opakovaně ve stále se zvyšujícím tempu, cvrnkají do uší a navzájem si kradou šutry. Jeden tak v Dharamsale neví, kde je vlastně ono okřídlené "mezi nebem a zemí".
 |
