Blíží se půlnoc a já se snažím vyšplhat po úzkém schodišti do zvonice zdejší katedrály. Ve vzduchu cítím slanou vodu a pak ještě něco. Je to tajemno, závrať z časem opracovaných kamenů a pulzujícího města. Strach z výšek se pod klenbou noci násobí. Ale tak nějak jinak. Je to zvědavost, napětí, příjemná rozkoš.
Poslední průlez na ochoz věže po kovovém žebříku se odehrává už pouze na kolenou. Tisknu se zády k věži a intenzivně cítím její výkyv ve větru. Pode mnou je magické město. Rab.
Vnímám ticho a harmonii Horní ulice. Doslova na dosah se tyčí další tři věže. Dohromady čtyři varující prsty, čtyři apoštolové uprostřed zrádného moře. Ručičky kostelních hodin se pravidelně přibližují svému dennímu zvratu a já se nemůžu odtrhnout od této výjimečné podívané. Hloubka nočního mořského živlu přitahuje. Stačilo by roztáhnout křídla a letět.
Koupání v opuštěné zátoce
Kolem půl páté přijíždíme na Rab, do města Rab. Rab mi připadá trochu jako nedosažitelný ostrov v chorvatském Jadranu, samo město Rab, jeho nejvýznamnější dominanta, jako sídlo z jiného století. Už za dne vypadá tajemně. Silueta kostelních věží, útlé zátoky, pravidelný řád tří ulic - Dolní, Střední a Horní. A mezi tím chaos turistického průmyslu.
Najímáme si - ve čtyřech lidech - lodní taxi pro osm lidí a mizíme z dohledu lodním motorům, cestovním agenturám i místním, kteří shánějí obyvatele pro své nezaplněné apartmány.
Důchodce, tedy kapitán našeho taxíku, je mluvný stařík, který zvládá v místním dialektu úspěšné smlouvání o cokoli. Původní cenu, v přepočtu 800 korun na hodinu za plnou loď, se nám daří poněkud snížit. Jsme přesvědčiví. Tedy v rámci jeho možností.
Pár zkušených pohybů a odrážíme od břehu. Dotýkám se prsty hladiny a pozoruju město defilující před našimi zraky. Cítím, jak celým mým tělem prostupuje vášeň
léta.
Motory řvou v maximálních obrátkách a kapitán a kormidelník v jedné osobě se snaží mi něco vysvětlit. Odezírám z úst, protože se mi nechce opouštět příjemnou vyhlídku na zádi loďky. Kamery jemně vrní a foťáky cvakají v rychlém sledu. Kolem nás rozhodilo slunce svůj podvečerní plášť. Měkké světlo dovoluje ty nejlepší záběry.
Kotvíme asi ve třetí zátoce od města. Bílý písek, nikde ani noha a barva moře, která by v ranním svitu připomínala nejspíš Karibik. Teď je tu temně zelený životodárný stín. Stařík vytahuje krátký žebřík, stačí dva kroky a jsem ve vodě. Hladina je bez jediné vlny, čeřím ji pouze pravidelnými tempy. Plavu středem zátoky a mám pocit, že nemůžu nikdy přestat. Dostávám se až na rozhraní temnoty a světla, stínu a slunce. Tak tohle je Rab.
Rabský přístav, který je v hluboké zátoce mezi starou a novou částí města
Na vrcholu atmosféry
Dvaadvacet kilometrů dlouhý ostrov s necelou desetitisícovkou stálých obyvatel. A pak masa turistů, kteří hltají tento jadranský skvost plnými doušky. Je jen málo měst a míst, které se mohou na chorvatském pobřeží navzájem poměřovat. Které vystoupily až na vrchol té nejcitelnější atmosféry. Rab mezi ně určitě patří.
Antické město, jehož půdu podupaly kmeny Ilyrů, hordy Byzantinců, Benátčanů, vojska Napoleonova, je největší perlou ostrova. Vracíme se z vyjížďky. A právě včas.
Rab se nenávratně noří do horké noci a turistů ve stále ještě rozpálených ulicích kvapem přibývá. Kavárny, pizzerie a restaurace v Dolní ulici u přístavu dokořán otevřely svou náruč. Začíná nejživější část dne protkaná stovkami hudebních motivů, které se linou z rozevřených dveří pohostinství a navzájem do sebe narážejí v proměnlivém rytmu.
Užívám si svěží nálady a popíjím jedno z nejlepších chorvatských bílých vín. Vrbnička žlahtina z nedalekého ostrova Krk v sobě koncentruje sílu jadranského slunce. Jeho účinek je znát zejména na Rabu, vedle Hvaru patří k chorvatským ostrovům s vysokým počtem hodin slunečního svitu.
Ale ostrov Rab nepůsobí pokaždé tak přívětivě. Zvlášť ze severovýchodní strany, kde jej od pevniny a drsného podnebí pohoří Velebitu odděluje jen úzký kanál. Z pevniny je ostrov nedobytnou baštou, pevností s hradbami vzpínajícími se přímo z moře do čtyřsetmetrové výše.
Pohoří Kamenjak a nejvyšší vrchol Straža brání studenému a ostrému větru bóra zpustošit nádheru západního břehu. Zrovna toho, na němž leží město Rab.
Rab
|
Může se hodit Jak se tam dostat Kam se podívat Co dělat Užitečné adresy |
Božská harmonie
Hodiny na věži před hodnou chvílí odbily desátou večer. Šourám se podél hradeb z dávného dvanáctého století až na místo městské brány. Morska vrata, jak se brána nazývá, jsou opravdu důkazem odvěkého souznění moře a města.
Zahýbám do Střední ulice přeplněné obchůdky a obchody, galeriemi a stylovými suvenýry. Procházím o poznání klidnější částí města, než byla spodní Dolní ulice. Jsem o něco výš a pociťuju touhu dotýkat se nebes. Ani v tento čas to není nemožné.
Jsem v magickém městě, blíží se hodina duchů a Horní ulice začíná hned za rohem. Už s prvním krokem přicházím do jiného světa. Tajemné uličky, kostelní věže, zrádná zákoutí i schody vedoucí pod hradbami snad bez konce do moře.
Mystické barvy obepínají více než tisíciletou historii. Z kostela svatého Kříže zaznívají poslední koncertní tóny. Několik zvídavých turistů se opájí dokonalou atmosférou duchovního "ostrůvku" v moři komerce a křiklavých nápisů.
Ten klid a harmonie snad opravdu pocházejí od Boha.
Katedrála Nanebevzetí Panny Marie má zatím neklidné spaní. Poslední z posledních stoupají po strmém schodišti, aby ochutnali na ochozu zvonice vlahost nočního vánku. Je to jak závan nových zítřků, jak setkání s budoucností. Tisknu se zády k holým kamenům a přivírám oči.
Stačilo by roztáhnout křídla - a letět.
 Pohled na čtyři rabské věže z moře v pozdním odpoledni |
 Jedna z rabských věží v ranním slunci |
 Pohled na ranní Rab, historické město na poloostrově |
Rabský přístav, který je v hluboké zátoce mezi starou a novou částí města |
Rab |
Rab |
 Rab, Lopar |
