Všude okolo jen žlutá poušť, vítr žene do očí všudypřítomný nepříjemný prach. Nad hlavami řev motorů ve vysokých otáčkách. Malé letadlo pomalu vzlétá nad letištěm Marie Reiche Neumannové.
Kouknu se na hodinky, máme ještě čas, naše skupina odlétá až za půl hodiny. Chystáme se nad vyprahlou planinu v okolí peruánského města Nazca, abychom si prohlédli psa, kolibříka, kosmonauta. Ne živé, ale jejich obrazce velké desítky metrů. Kde jinde uvidíte stometrovou opici?
Množství geometrických čar i sedmdesát obrazců vyryli do půdy místní indiáni přibližně před čtrnácti sty lety. Posílali tím vzkaz svým bohům, že by trochu víc dešťů neuškodilo, tvrdí někteří vědci. Anebo jde jen o kalendář, kontrují jiní. Je to prostě dodnes tak trochu záhada, protože po indiánech se toho o moc víc nezachovalo. Mě sem však nepřitáhly suché vědecké teorie, ale mimozemšťané.
Obrazce v Nazce jsou nejlépe vidět z malého letadla.
Tedy spíš fascinující myšlenka známého záhadologa Ericha von Dänikena. Podle ní si tu prý návštěvníci z vesmíru kdysi postavili vlastní vesmírné středisko, jako mají Američané na mysu Canaveral. Jen o hodně větší. A proč ne? Je tu rovina a místa na planině Nazca je dost.
Velké zpoždění
Vcházíme do vestibulu letiště, míjíme stánky "aerolinek". Žádné vnitrostátní spoje tu však nelétají, jen okružní nad Nazkou. Když si připlatíte, můžete vyrazit jen ve dvou. Obvykle však v amerických cessnách létají skupiny po čtyřech až dvanácti lidech.
Odbyla devátá, konečně jsme na řadě. Přesto čekáme. Ani po půlhodině nic. Lehce rozčilení reklamujeme zpoždění, zřízenec nedokáže pořádně vysvětlit proč pořád trčíme na zemi. Tak jen dál sedíme a sledujeme, jak vzlétá letadlo za letadlem. Na to si v Peru musíte zvyknout. Místní nikam nespěchají. Maňana.
Tady asi dělají prohlídky stroje jen ráno a večer, bleskne mi při tom provozu hlavou. A v duchu vzpomínám na články o strojích, které se tu zřítili. Pět mrtvých Francouzů v roce 2008, čtyři Britové a dva Peruánci o dva roky později. Stejně to risknu, když už jsem sem dorazil přes oceán.
"Pojďte," mává na nás konečně peruánský zřízenec. Žádné kontroly, jen ruka namířená k šestimístné cessně. Když usedáme, dostáváme sluchátka. Aha, konečně ztichne ten všudypřítomný řev. Ale pilot už ukazuje, ať si je zapneme. Ozve se lámaná angličtina. "Vítejte na palubě a připněte si pásy," vyzve nás.
Najednou z druhé strany přichází další pilot, chytne za křídlo, poté kopne do kola podvozku. Asi rychlá kontrola, ale mě z ní trochu mrazí v zádech. Na co potřebujeme dva piloty? "Je to nové nařízení, má se tím zamezit pádům letadel," vysvětluje s úsměvem starší šéf kabiny.
Jako na horské dráze
Pomalu rolujeme po letišti, najednou motory zvýší otáčky a my vystřelujeme dopředu. Letadlo se zvedá, nic neskřípe, nic neupadlo. Tohle dopadne dobře. Už vidím dlouhé čáry, opravdu to vypadá, jako by tu půdu rozryly ohromné koráby. Obdélníky, čtverce, úsečky šíře malých silnic. Možná na tom Dänikenovi něco bude.
Druhý pilot začne gestikulovat. "Tamhle vlevo, kosmonaut." Letadlo se natáčí na křídlo, abychom obrazec lépe viděli. Ale pořád nic, letíme do osmičky, aby viděli všichni pasažéři. Mohu si oči vykoukat. Vlevo je jen skála a nic jiného.
Pak ho spatřím. Ale ta postavička na úpatí kopce je strašně malá, ač v knize vypadala tak giganticky. Co však můžu čekat ve výšce sto padesát metrů.
PAVOUK. Je dlouhý okolo 45 metrů, prý jde o rod, který žije jen v amazonské džungli.
Najednou letadlo prudce zvedne čumák, pak se trochu propadne, nahýbá se na křídlo. Praštím se hlavou o strop. Připadám si jako na prudké horské dráze řízlé centrifugou. Rychle kouknu na přítelkyni Katku, které vadí i prudké zatáčky v autě. Je celá bílá. Myslím, že tady by nepomohl ani kinedryl. Přesto je fascinovaná záhadnými klikyháky na vyschlé plošině. Pavouk, strom, ruce, opice.
Zahlédnu také malou kovovou rozhlednu u panpacifické magistrály, ze které jsme den předtím obdivovali obrazce ruky a stromu. Je to jediné další místo, z něhož se dají pozorovat. Na pláně je přístup zakázaný, a stejně byste ze země nic neviděli.
Pětatřicet minut je najednou fuč. Pomalu otáčíme a vracíme se k Nazce. Kromě hotelů pro turisty je skoro celé dvacetitisícové město jednopodlažní a šedivé.
KONDOR. Rozpětí křídel gigantického ptáka dosahuje okolo sto dvaceti metrů.
Na přistávací plochu jsme dopadli trochu tvrdě, ale letadlo to zvládlo. Výjimečně se mi chce zatleskat. Neumřeli jsme. Když vystupuji na nejistých nohou, najednou uvidím, jak od vedlejšího letounu, vybíhá úplně zelená dívčina. Na záchod už to nestihne. Zřízenci se soucitně usmívají. Jsou na slabé žaludky zvyklí.
Nestačím ani vstřebat všechny zážitky a už se k nám ženou další zájemci. Podle obličejů bych tipl Indy, za nimi se ozývá americká angličtina. Peru už totiž dávno není exotická destinace. Po zdejším pobřeží se v autobusech a pronajatých autech ročně prohánějí statisíce turistů. Právě oni živí několik cestovek a malé letiště v Nazce.
Aby ne, když letenka dnes vyjde na 100 dolarů (okolo 1 990 korun), ale smlouváním se dá cena srazit. Před pár lety jste ji však sehnali za padesát dolarů. Tvrdý kapitalismus už dorazil i do peruánské pouště. Za ty peníze to však stálo. Jen je mi líto, že jsem nikde nespatřil mimozemšťana. Asi se v horku schovával ve stínu hory.
