Na dosah nejvyšší kolmé stěny Evropy. Rozhledy, při kterých se tají dech

Norsko je rájem milovníků přírody a vysokohorských turistů. Zveme vás do údolí Romsdalen na jihovýchodě země, zhruba 300 km od Osla, kde se vypíná nejvyšší kolmá stěna Evropy - Trollveggen. Scenérie, které na této túře spatříte, jsou tak úchvatné, že foťák vůbec nedáte z ruky.

Převislost 150 metrů

Nad údolím Romsdalen, vyhloubeném řekou Raumou, se zdvihá hřeben Trolltindan, složený z obrovských a divokých skalních stěn. Dno údolí je několik desítek metrů nad hladinou moře, přičemž nejvyšší vrchol dosahuje výšky 1 701 m n. m., což je více než 1 600 m nad dnem údolí.

Na konci kaňonu se pak tyčí opravdu impozantní stěna Trollveggen. Kromě toho, že je jednou z nejvyšších kolmých stěn v Evropě, vyniká i úctyhodnou převislostí blížící se 150 metrům. V praxi to znamená, že předmět upuštěný z vrcholu dopadne 150 m od paty stěny a skončí na rozsáhlých suťových polích pod skálou.

Pohled ze dna údolí bere dech. Málokoho ale napadne, že nemusí být právě horolezec, aby mohl pohlédnout i opačným směrem - z oblačných výšin hřebene Trolltindan na dno údolí. Stačí přitom jen vyjet po krkolomné silnici Trollstigen (pozor, co název, to nějaký jiný troll), vyhodit si batoh na záda a vyrazit na pěti až šestihodinovou túru. Námaha opravdu stojí za to.

Hřeben Trolltindan

Po Žebříku trollů

Trumfy horolezců

Na vrchol unikátní stěny Trollvegen se poprvé dostali Arne Randers Heen z Åndalsnes a Ralph Hoibakk v roce 1958. Přelezli cestu, kterou dnes známe jako Trollryggen. Vytyčili tak dosud nepřekonaný rekord v délce přelezené cesty. Trollryggen se svými 3 900 m délky stále zůstává nejdelší lezeckou cestou Evropě.

Přední část stěny, tzv. Trollwall, byla dlouho nezlezitelnou stěnou. Až v r. 1965 ji zdolaly dva lezecké týmy z Británie a Norska. Prvovýstup trval celkem 14 dní.

Krkolomná silnice s romantickým názvem Trollstigen (v překladu Žebřík trollů) spojuje městečka Åndalsnes a Valldal. Dostanete se na ni odbočkou z magistrály E136 asi šest kilometrů jihozápadně od Åndalsnesu. Poté stoupáte v parádních serpentinách ve stínu výrazných horských velikánů zvaných "Biskup" a "Král" a rovněž míjíte 180 metrů vysoký vodopád Stigfossen.

Nahoře pak na vás čeká parkoviště a kavárna Trollstigen Fjellstue. Od ní je to pouhých pět minut cesty na vyhlídku Utsikten s úchvatnými panoramatickými rozhledy. Doporučuji.

Cestu jsem projížděl již několikrát a vždycky, když sedím v pohodlí autobusu nebo auta, pozoruji udýchané cyklisty, kteří pojali onen výstřední plán vyšlapat ten kopec až nahoru. Pravda, několik desítek kilometrů dlouhý sjezd k moři je jistě lákavou odměnou, ale i přesto si vždycky trochu škodolibě říkám: "Ty v…, to by mi fakt mohlo!" a těším se, až si vyhodím batoh na záda a budu pěkně po svých funět do kopce a hledat cestu v mlze.

Jezírko pod Frokostplassen

Až na konec světa...

Ráno se kousek od parkoviště Trollstigen, kde jsme přenocovali na odpočívadle, probouzíme do mlhy a deště. Typické norské počasí bere poslední špetku optimismu. Přes noc výrazně poklesl tlak a je třeba se rozhodnout. Túra na hranu Trolltindan patří k těm orientačně náročnějším. Značení za moc nestojí a kamenní mužíci (trollíci) nebývají v mlze vidět.

Nakonec přece jen vyrážíme. Mlha by se dala krájet. Nad vodopádem Stigfossen odbočujeme vpravo do svahu a postupně stoupáme na skalní práh.Tady už vartují trollíci a občas se na šutru objeví i jakási hodně zašlá turistická značka, spíše tedy flek. Kdyby tady působil Klub českých turistů, nepotřeboval bych pravděpodobně mapu ani buzolu, říkám si.

V jedné chvíli si kvůli mlze zbytečně zajdu tak 10 minut. Pak až k vrcholu vodopádu je značení poměrně dobré. Dalším orientačně komplikovaným místem je ledovcový kar, z jehož dna vytéká kaskádovitý vodopád. Takže se opět držíme hesla "Kdo jednou bloudil, již bloudí opodál", a hledáme další cestu.

Mapa není moc podrobná a zobrazení není příliš věrné. Vyšlapaných stezek je tu také požehnaně. Nakonec se na nás ale usměje štěstí, mlha se rozestupuje a jakoby mávnutím kouzelného proutku se ocitá i s mraky a deštěm hluboko pod námi. Odkrývá se nám naprosto úchvatný pohled na hory vystupující z bílé peřiny mraků.

Zákaz skákání

V roce 1980 se stěna Trolveggen stala populární mezi příznivci tzv. "base jumpingu". První seskok s padákem uskutečnil Tim Jorna Oster. V letech 1980-1986 se zde uskutečnilo až 400 seskoků. Vzhledem k vysoké nehodovosti ale bylo skákání v roce 1986 zakázáno.

Přes suťový hřebínek scházíme na Frokostplassen. V ledovcovém karu pod hřebenem plavou na hladině jezera ledové kry a přímo před námi se odkrývá panorama divoce rozeklaných a nespoutaných Trolltindan – "Trollích věží".

Do vyhlídkového sedla to již nemáme daleko.

"To si snad dělají srandu!" volá kamarád, který se na hranu hřebene dostal jako první.

Stojím jako opařený a s pokleslou dolní čelistí. Chvíli mi trvá, než jsem schopen vzít do ruky foťák a začít dokumentovat tu nádheru kolem.

Stojíme na hraně kolmé stěny, která příkře padá téměř 1 300 m na dno údolí Romsdalen. Pod námi se válí bílá šlehačka, nad kterou vystupují osamocené ostrůvky vrcholků okolních hor. Blahořečím tomu, kdo inverzní počasí vymyslel.

"To je snad úplný konec světa," komentuje zasněně kamarádka.

Ahoj, blázne

Na nejvyšší vrchol hřebene, 1 701 m vysoký Trolklørn, turistická cesta bohužel nevede. Extrémně těžké lezecké cesty vedoucí ve stěně zvané "Trollwall" máme v tuto chvíli po levé ruce. Příliš se nám nechce, ale musíme zahájit sestup. Cesta vede kolem dvou zamrzlých jezírek. Nad parkovištěm Trollstigen se opět noříme do mlhy a začíná tanec mezi dešťovými kapkami.

"Ahoj, blázne," vítají mě naši řidiči. "To se ti zase chtělo šlapat v takhle hnusném počasí? Tady celou dobu lije jako z konve."

Může se hodit

DOPRAVA AUTEM
Trollveggen ("Trolí stěna") se tyčí asi 90 km na západ od Dombåsu. Z Osla, hlavního norského města, doporučuji jet po silnici E6 kolem největšího norského jezera Miøsa směrem na Hamar, Lillehammer, Ottu až do Dombåsu. Zde je třeba odbočit vlevo na silnici E 136, která se noří do údolí Romsdalen.

UBYTOVÁNÍ A STRAVOVÁNÍ
Norský zákon o ochraně přírody je velmi tolerantní k táboření ve volné přírodě. Spát pod stanem se smí téměř všude, kde to není výslovně zakázáno. Ve vzdálenosti menší než 200 m od soukromého stavení je vhodné požádat o souhlas majitele objektu. Místní s tím většinou nemají žádný problém a umějí i doporučit vhodnější a lepší místo k táboření.
Kempů je v oblasti celá řada. Výborné zkušenosti mám s Otta Turistsenter (cena přibližně 50 NOK za stan, příplatek za teplou vodu ve sprše: 10 NOK). Několik dalších osvědčených kempů je v Dombåsu a jeho bezprostřední blízkosti. Snad asi nejlepší kemp (Trollstigen) je kousek za odbočkou z hlavní silnice do Åndalsnes směrem na "Trollí žebřík". V tomto kempu bývá do ceny za ubytování zahrnuta dokonce i sauna. Ceny za ubytování ve srovnání s Ottou obdobné nebo o něco málo vyšší.
DOPORUČENÉ VYBAVENÍ
Pro tuto túru nebudete potřebovat žádné zvláštní vybavení. Svou výstroj a výzbroj byste měli přizpůsobit častým zvratům počasí. Srážky jsou zde poměrně časté a teplota může i v létě klesnout pod 10 °C.
Doporučuji kvalitní turistické boty (maratonky určitě nestačí), funkční spodní prádlo, druhou vrstvu na zateplení (fleece nebo windstopper), kvalitní nepromokavé kalhoty a bundu, čepici, rukavice a teleskopické hole (usnadní chůzi).
VHODNÁ DOBA NA NÁVŠTĚVU
Podle průvodců je nejstálejší počasí na začátku července. Z vlastní zkušenosti ale mohu doporučit spíš přelom července a srpna, případně první polovinu srpna. V této době je i méně komárů. Vzhledem k atraktivitě a snadné dostupnosti místa zde po celou letní sezonu bude poměrně velké množství turistů. Většina z nich ale skončí na vyhlídce Utsikten u parkoviště Trollstigen. Jen málo lidí pokračuje do okolních hor.

Po rozkliknutí mapky uvidíte prošlou trasu - značeno fialovou barvou.