Cestovatel přebruslil zamrzlý Bajkal. Na sobě měl „šustky“ ze sekáče

Udivil i otrlé Sibiřany. Marek Šimíček z Mniší už třikrát přešel jezero Bajkal, kus cesty přitom jel. Na bruslích. A nebyl by to on, kdyby nedbal na své, tak trochu svérázné, zvyklosti. Místo drahého oblečení si často vystačil s tím ze "sekáče" či bazaru, místo termosky s "petkou". A bruslil i s holými lýtky.

Hned první větou mnohé překvapí. "Spousta lidí si myslí, že je to u Bajkalu drsné. Ale není to zas tak hrozné. Já mám třeba rekord ve spaní pod širákem při teplotě minus dvacet osm stupňů, a to bylo doma za chalupou. V Rusku jsem tohle maximum jednou vyrovnal a zatím ještě nepřekonal. Jinak tam jsou teploty, jaké známe i u nás – okolo minus dvaceti až třiceti. A to je, pokud tedy nefučí ostrý vítr, docela příjemné," ujišťuje Marek Šimíček o opaku všechny, kdo by si snad mysleli, že u jezera na východní Sibiři bývá v zimě nezvyklý mráz.

Jedním dechem přitom dodává: "Kdybych na Sibiři zažíval teploty třeba okolo minus pětačtyřiceti, to by byla jiná, už bych možná nemohl chodit v těch 'jetých' věcech jako třeba ve svých šustkách ze sekáče. Ale takhle vám stačí hlavně solidní spacák, péřovka, osvědčené boty a rukavice. Na ostatním už tolik nesejde."

Nasedl na vlak a sám vyrazil k Bajkalu

S informací o "šustkách" přitom nijak nebalamutí. Ty, které koupil někdy v roce 1997 za sedmdesát korun v "sekáči", měl na sobě na Sibiři zatím pokaždé.

Osmatřicetiletý cestovatel, dobrodruh a dobrovolný hasič z Mniší na Novojičínsku letos už potřetí na bruslích přejel obří ruské jezero Bajkal. Jen pro představu – na délku měří Bajkal 636 kilometrů, tedy víc, než kolik má Česká republika od nejzápadnějšího po nejvýchodnější bod.

Kdo je Marek Šimíček

• Narodil se v únoru 1975. Říká o sobě, že je ze všeho nejvíc hlavně dobrovolný hasič. Díky "hasičině" se totiž dostal na hory a i k lezení po skalách. "Kdo mě chce opravdu poznat, měl by za mnou zajít do hasičárny," říká.
• Dosud absolvoval přechody hor na Slovensku, v Rumunsku, Skandinávii nebo na Korsice. 
• Mezi lezecky nejtěžší výstupy, které má za sebou, řadí Mount Blanc, Monte Rosu nebo třeba severní stěnu Ortlesu. Jezdí i na kánoi a raftu, na kole a na motorce.

O cestě přes Bajkal Marek Šimíček uvažoval dlouho. A když v únoru až březnu 2010 jezero pěšky přešli první Češi Václav Sůra a Pavel Blažek, řekl si, že už není, na co dál čekat.

Rok po první české expedici nasedl na vlak a sám vyrazil k Bajkalu. S sebou měl batoh vážící zhruba pětatřicet kilo a taky brusle – kanady od bráchy.

"Na první cestě jsem měl s sebou hromadu věcí, protože jsem počítal s daleko horšími podmínkami. Myslel jsem, že bude vítr a minus pětatřicet stupňů. Ale bylo jen minus dvacet a úplné bezvětří," vzpomíná Marek Šimíček. Když k Bajkalu vyrážel o rok později, věcí už měl méně a vyrobil si i sáňky. Pochopitelně že originální.

"Uřezal jsem staré běžky a spojil je deskami. Celé jsem to sešrouboval a složil až na cestě ve vlaku. A moje sáňky vážily i s tažným systémem kilo a čtvrt," líčí cestovatel, jemuž se tehdy s batohem na sáních jelo o mnoho pohodlněji než při první cestě.

Lýtka mívá holá, aby větral nohy a neměl zvlhlé boty

A letos, když Marek vyrážel k Bajkalu potřetí, tentokrát v partě s dalším zájemcem o netradiční zážitek, znovu inovoval výbavu. Místo kanad měl s sebou zapůjčeny nordické brusle, které se nasazují na pohorky.

V některých věcech ale zůstává svůj a udivuje tím i Rusy, kteří jsou zvyklí na ledasco. "Spolehlivě jsem Rusy vždycky dostal na dvě věci. Zaprvé na holá lýtka, která mívám při chůzi a bruslení, abych větral nohy, nepotil se a neměl zvlhlé boty. A zadruhé na to, že nemám termosku. Je velká, těžká, na h…o," líčí cestovatel.

Co tedy vozí místo termosky? Půllitrovou "petku" od Coca-Coly. "Mívám ji hozenou za tričkem, na břuchu, ať mi voda nezamrzne," říká Marek Šimíček s tím, že pokud se dostatečně napije ráno a večer, tak mu půl litru tekutin při každodenní zhruba sedmihodinové etapě přes Bajkal stačí.

Podívejte se k Bajkalu

S sebou si na Sibiř pokaždé vezl několik kilogramů jídla, třeba i vlastnoručně vyrobené müsli. Zásoby jsou nutné, zejména v jedné z pasáží cesty totiž břeh Bajkalu není v délce asi dvou set kilometrů osídlen.

Jinak ale prý cestovatel potkal lidí docela dost. Jak říká: "Snad nejvíc za celý život. Nevyhýbal jsem se jim totiž jako jindy, ale poprvé jsem jim šel naproti. Proč taky, setkávání s nimi bylo zajímavé." A Sibiřané byli vůči cestovateli vesměs velmi vstřícní. Nabízeli mu jídlo i nocleh a nepřipouštěli, aby jim za to něco sám dal. "Zachraňovaly to banánky v čokoládě, a byl-li čas, tak i pomoc při nějaké práci – nejčastěji štípání dřeva."

Když tak později Marek Šimíček k Bajkalu přijížděl už poněkolikáté, s některými místními už se znal. Třeba s mužem, který žije v domě u pobřeží a který – Markovými slovy řečeno – v roce 1968 "osvobozoval" Prahu.

Už nyní plánuje, že se na jezero opět vrátí

Jak dlouho cestovateli výpravy přes Bajkal trvaly? Poprvé jezero od severu na jih překonal za zhruba jednadvacet dnů. A podruhé – i díky hezkému počasí – zvládl z pěti set naplánovaných kilometrů čtyři sta ujet na bruslích, první třístovku přitom za pouhých sedm dní. Letos pak na Bajkalu s parťákem "udělali" asi šest set kilometrů, z nichž asi polovinu šli pěšky a polovinu jeli na bruslích.

"Časově to byly dva měsíce, neboť stavit se na návštěvu u kamaráda znamená zdržet se třeba týden," vysvětluje Marek Šimíček.

Už nyní si plánuje, že by příští rok rád jezero, které je vůbec nejhlubší na světě, přejel tentokrát od jihu na sever a třeba i s dalšími zájemci, kteří by výpravu chtěli absolvovat. Kdo se na expedici necítí, může ji prožít aspoň čtenářsky. Před pár dny totiž cestovatel v ostravském Domě knihy Librex pokřtil svou knihu Bajkal – procházky po rovině.