Beránka božího nahradil tuleň. Po stopách moravských misionářů v Grónsku

Uprchlíci z Čech a Moravy hlásící se k pronásledované jednotě bratrské založili v 18. století v Grónsku vlastní kolonii. Sblížili se s tamními „Eskymáky“, učili je víře a dali jim i základ grónské gramatiky, uvádí týdeník 5plus2.

„Domorodci Čechům zpočátku nevěřili, házeli po nich i kameny. Pak se ale velmi sblížili,“ říká jejich následovník Jaroslav Klempíř, který v Grónsku žije už mnoho let.

Píše se 20. květen 1733 a ke břehům Grónska míří dánská loď Caritas. Zmrzlého zábradlí se drží tři Češi z moravského Suchdola nad Odrou. Ač v jejich domovině vzdálené víc než čtyři tisíce kilometrů panuje líbezné jaro, sever je to pozdní odpoledne vítá deštěm, zimou a ledem. Následovníci jednoty bratrské – církve, k níž se hlásil i Jan Ámos Komenský – kteří si říkají Moravští bratři, hledí mlčky s chmurným očekáváním na svůj nový domov – Grónsko.

Přišli sem šířit křesťanskou víru mezi domorodé Inuity. Češi je znají jako Eskymáky, což ale původní obyvatelé Grónska slyší neradi, je to pro ně hanlivé slovo znamenající něco jako „pojídači syrového masa“. V současnosti se toto etnikum správně nazývá Gróňané. Za bezmála tři stovky let mezi nimi působily desítky misionářů z Čech a Moravy.

Vraťme se ale do roku 1733, tříčlennou českou výpravu na lodi Caritas tvoří Kristián David a bratranci Matěj a Kristián Stachové, všichni jsou uprchlíky z Moravy, kde je pronásledovala dominující katolická církev.

Kdo se totiž po bitvě na Bílé hoře hlásil k zakázané jednotě bratrské, hrozilo mu mučení, žalář, nucené práce nebo šibenice. Pro tento lid zbyla jediná možnost, víru skrývat nebo se uchýlit do německého Herrnhutu, česky Ochranova, osady, kterou založil po dohodě s knížetem Zinzendorfem právě Kristián David a kam desítky lidí z českých zemí přes hranice tajně převáděl.

Jenže Ochranov byl často jen přestupní stanicí, odkud se Moravští bratři vydávali zakládat misie do nejméně probádaných koutů světa.

Nová Morava v říši mrazu

Trojice Moravanů se vydala nejdříve do Kodaně. Šli pěšky a v přístavu si poté museli doslova vyžebrat místo na lodi. Následovala asi dvouměsíční plavba na zamrzlý sever. Češi nebyli prvními evropskými misionáři na tomto největším ostrově světa. Pomineme-li Vikingy či Normany ve středověku, první šiřitel víry a hledač nových obchodních cest se zde usadil teprve v roce 1721.

Původem dánsko-norský misionář se jmenoval Hans Egede. V roce 1728 se stal zakladatelem dnešního hlavního města Grónska Nuuku-Godthabu. „Čechy přišel přivítat Egedeho syn Paul. Bylo to přivítání odpovídající grónskému podnebí, chladné až hluboce ledové. Skupina byla odkázána na nehostinné místo na druhém konci koloniálního přístavu,“ vypráví Jaroslav Klempíř, který v Grónsku střídavě už mnoho let žije a s manželkou Alenou pátrá po osudech českých misionářů – uprchlíků.

„Vyzbrojeni tesařským náčiním začali nejdřív stavět své drnové domky,“ doplňuje Alena Klempířová. První bohoslužbu bylo nutné uspořádat pod otevřeným nebem. Domorodci sledovali počínání Čechů s despektem, kázání přerušovali vytím i hozením několika kamenů.

Výstava provede Grónskem

V pražském Zemědělském muzeu je až do 4. dubna možné navštívit výstavu etnografů a novinářů Aleny a Jaroslava Klempířových, kteří mají každou sobotu od 14:30 komentované prohlídky.

Uvidíte model pravého drnového domku, téměř zemljanky, ve které bydleli po příchodu misionáři z Moravy, výstava vás provede grónskou historií, krajinou i kuchyní. Muzeum je otevřeno od úterý do neděle od 9 do 17 hodin, vstupné je 110 korun, děti do 18 a senioři nad 70 let zdarma. 24. února je zde dětský polární den.

Problém měli Češi i s potravou. Neuměli lovit a místo zbraní si dovezli pytel ječmene, ovšem promrzlou zem nebylo možné osít. Byli odkázáni na pomoc Inuitů a Hanse Egedeho. K tomu mezi nimi propukaly hádky, zejména o to, kdo bude uklízet.

Nedlouho po jejich příjezdu započala polární noc a trojice hledala cestu jak sama k sobě, tak k nedůvěřivým domorodcům.

Beránek boží? Ne, tuleň

Spásný nápad, jak si alespoň částečně získat přízeň místních, dostal Kristián David. Když totiž představil během jedné z bohoslužeb Inuitům symbol křesťanské víry – beránka božího, domorodci se ještě víc vzepřeli.

Jednak nerozuměli německy, dánsky či česky ani slovo a za druhé – symbolické zvíře víry nově příchozích v životě neviděli. „A tak postupně vznikl tuleň boží, na kterého už trochu slyšeli,“ popisuje Klempíř.

Do Grónska přijíždělo stále víc Moravských bratří. Z několika drnových domků vzniklo místo zvané Nová Morava, kterému vévodila červená budova s velkou modlitebnou. Ke skutečnému sblížení Čechů a Inuitů došlo až při tragických chvílích – během epidemie neštovic.

Chorobu mezi domorodce zavlekl zdejší chlapec, který se vracel na lodi z Dánska. Neštovice zabily dvě třetiny Eskymáků. Moravští bratři se o nemocné i umírající s velkou péčí starali. Češi a Inuité si navzájem otevřeli svá srdce a Moravští bratři se stali v Grónsku silným kulturním i náboženským nositelem.

Stejně jako Komenský v Čechách, dal misionář Samuel Kleinschmidt – jehož rod také pocházel z Čech – pevný základ novodobé grónské gramatice, která se používá dodnes. Moravaští bratři působili v Grónsku v šesti misijních stanicích 167 let až do roku 1900, kdy byli jinými misionáři především z Dánska lehce donuceni Grónsko opustit.

„Když nás před několika lety pozval ředitel muzea v hlavním městě Grónska Nuuku k sobě do pracovny, otevřel ohnivzdorný trezor a vytáhl v kůži vázanou kroniku Moravských bratří, rozbušila se nám srdce. Řekl, že od roku 1900 jsme první Češi, kteří knihu spatřili. To bylo zadostiučinění naší badatelské práce,“ uzavírá Klempíř.

Z flétnisty badatelem. Nejvíc mi v Grónsku chybí český chléb, říká

Jaroslav Klempíř už dvě desetiletí bydlí s manželkou Alenou napůl v Česku a napůl v Grónsku, které společně mapují coby etnografové.

„Jsem sice vystudovaný flétnista a dirigent, ovšem odmalička mě přitahoval sever. Cestoval jsem po světě, ale nakonec jsme se s manželkou Alenou – původně ekonomkou – společně vydali do Grónska. Mapujeme zemi především jako etnografové,“ vysvětluje Jaroslav Klempíř.

Často přednášíte grónským dětem o Moravských bratřích. Mají tamní děti o Česku nějaké povědomí?
Ano, tamní děti třeba přesně vědí, kde je Česká republika. Dáni jim ale moc neříkají o tom, že Moravští bratři pocházeli z Česka, takže my jim to připomínáme.

Grónsko je dnes dánské území, Dánové ho vlastně zabrali. Jaký k nim mají Gróňané vztah?
Dánové byli kolonizátoři a dlouho se o ostrov dohadovali s Norskem. Grónsko má v současnosti sice velmi volnou autonomii, ovšem v některých otázkách tam panuje pnutí – například v oblasti nerostného bohatství. Grónsko je zásobárnou uhlí, uranu, vzácných kovů pro výrobu elektroniky a určité zájmové skupiny nejen z Dánska by zde rády těžily, čemuž se Gróňané brání. Na druhou stranu si myslím, že Dánsko dokáže před chamtivostí světa Grónsko ochránit. Zajímavostí je, že třetina vytěženého grónského uranu z posledních let se využívala v českých jaderných elektrárnách.

Česko rozdělují například volby. Co rozděluje Gróňany?
Panuje u nich mnohem extrémnější prostředí, než je naše. A to se projevuje i na jejich povaze. Mají třeba obrovskou trpělivost, například v komunikaci, to se lidé v Evropě nikdy nenaučí. Velice milují svou zemi a častá a zásadní jsou referenda, kdy například zakázali těžbu uranu. Přitom se to děje ve větším klidu než třeba volba prezidenta v Česku.

Grónsko má rozlohu poloviny Evropy, žije zde ale pouze asi 56 tisíc obyvatel. Co je v neobydleném středu ostrova?
Nic, jen mocný ledovec. Místní lidé se těmto místům vyhýbají, což je rozumné. Panovala kdysi víra, že tam sídlí zlí duchové. Občas se tam vydávají dobrodruzi, ti ale musí zaplatit velké peníze.

Takže víra Inuitů je i přes křesťanské misie z Moravy stále ne úplně křesťanská, že?
Původní náboženství je hluboce spjato s přírodou. Velkou matkou je pro ně moře. Pak mají duchy hor či „měsíčního muže“. Největší duch je takzvaný „SILA“, tedy síla, jejíž základem je vesmír, počasí, zdravý rozum a vše, co lidi obklopuje. Gróňané jsou sice z 98 procent křesťané, ale podle mne je v nich stará víra stále zakódována. A vždy bude.

Co vám jako Čechům chybí v Grónsku?
Český chléb.