Ve městě Kangerlussuaq na západním pobřeží Grónska žije všehovšudy pět set lidí. Je tu jen bývalá vojenská základna, kterou začátkem devadesátých let opustila americká armáda, na kopci nad ní výzkumná stanice, kde vědci sledují polární záře, geologické podloží a změny klimatu, a miniaturní letiště s jednou přistávací dráhou.
Právě sem přilétají četné mezinárodní lety z Evropy a pro mnohé Evropany je právě Kangerlussuaq tím úplně prvním, co z Grónska, nejrozlehlejšího ostrova světa, spatří. Otevírá se jim tu zvláštní pohled, cizí a jakoby z jiné planety: hned za přistávací dráhou se zvedá strmá šedohnědá skalní stěna a první slovo, které se v právě otevřených dveřích letadla automaticky nabízí, je pustina. Dojem absolutní prázdnoty nerozpustí ani několik domků v pestré modré a červené, které se krčí na úpatí masivu.
Podobné obrazy se pak během deseti dnů v Grónsku zopakují ještě mnohokrát. Při cestě dál na sever budou jediným zpestřením ledovce různých tvarů a velikostí v odstínech modré a zelené, z nichž některé znemožní další cestu lodí a způsobí předčasný obrat zpátky na jih.
Dále velryby, jež v létě mezi obrovskými kusy ledu ladně proplouvají, a na pevnině bílí tažní psi, kterých tu prý žije desetkrát tolik co lidí.
Ačkoli Grónsko dělí od severu Kanady jen úzké Baffinovo moře, politicky spadá jako autonomní území pod správu Dánska. Země má sice svou vládu a parlament, ale formální hlavou státu je dánská královna. Propojení s Dánskem je tu patrné i ve městech, v obchodech se prodávají především dovezené dánské výrobky, za něž se platí dánskými korunami.
Vzhledem k tomu, že na ostrově nejsou téměř žádné stromy, dovážejí se sem z Dánska také pestrobarevné dřevěné domky, které dnes tvoří typický kolorit zdejších měst. Jejich barva zároveň přesně označuje jejich funkci: nemocnice jsou sytě žluté, obchody a komerční budovy červené, policejní stanice černé a továrny na zpracování ryb modré. Obytné domy pak mají barvy jakékoli, nejvíc se opakují červená, modrá a zelená. Syté barvy domů, stejně jako pestrobarevné oděvy domorodých Inuitů – boty z tulení kůže vycpané medvědí srstí nebo kabáty pošité stovkami korálků – zčásti vyrovnávají ponurou šeď všedních dní.
„Místní se s cizinci moc nebaví, jsou plaší a drží se stranou,“ varovali mě předem zkušenější cestovatelé, kteří už Grónsko navštívili. Naštěstí se mýlili. Gróňané mají sice mírnou povahu, to ano, ale zároveň jsou zvědaví.
Život u rybářských sítí
„Ty jsi turista?“ oslovuje mě muž, který se představuje jako Koorna. Potkáváme se shodou náhod v malém městě Qasigiannguit. Oba stojíme na vyvýšeném místě pár metrů od sebe a díváme se na moře. Prohlíží si mě, jako by takhle zblízka cizince ještě neviděl.
To ale moc pravděpodobné není, i do Grónska se už začíná jezdit ve velkém a na vrcholu turistické sezony koncem léta se klidně může stát, že v jednom městě v průběhu dne postupně zakotví až tři velké výletní lodě. Pak dojde k absurdní situaci, kdy město, které má pět set obyvatel, na několik hodin zaplaví stejný počet pasažérů.
Koornovi to prý zatím příliš nevadí. Zajímá ho, odkud jsem, jak se mi v Grónsku líbí a která místa už jsme tady navštívili. Usmívá se a přikyvuje. Ačkoli má za sebou jen několik let základní školy, mluví velmi dobře anglicky. Od svých devatenácti let pracuje na rybářských lodích, kde se kromě Gróňanů setkává také s Indy, Bangladéšany a dalšími národnostmi. A s nimi by se jinak než anglicky nedomluvil.
Za Koornovým úsměvem ale probleskuje vážnost a melancholie, život tady není jednoduchý. „Na moře vyrážíme každý den ještě před rozbřeskem. Dřív se sezona kvůli ledu na zimu přerušovala, dnes ale velké lodě mezinárodních firem vyjíždějí po celý rok,“ vypráví Koorna a já si představuji, jak uprostřed mrazivé noci každý den vytahuje těžké sítě nasáklé slanou vodou.
Teď má dovolenou a z města Sisimiut, kde kvůli práci žije, připlul na několik týdnů do Qasigiannguitu na návštěvu svých synů. Připlul je opravdu správné slovo, protože vzhledem k absenci silnic spojujících města a vesnice na pobřeží tu kromě motorových člunů, kajaků a vrtulníku pro naléhavé případy jiná možnost dopravy není. Cesta mu prý zabrala půl dne. „Už jsem potřeboval klid, pryč z velkoměsta,“ vysvětluje, proč chtěl ze Sisimiutu, kde žije asi pět tisíc obyvatel, na čas odjet.
Rybářský průmysl v Grónsku zaměstnává zhruba 12 procent z 56 tisíc obyvatel a na hrubém národním produktu země se podílí celými 50 procenty. Ostatní Gróňané pak často pracují v rozvíjejícím se turistickém ruchu nebo na místních letištích a v administrativě.
„Vrátím se a zůstanu“
Díky možnostem studovat v Dánsku se i Grónsko musí vyrovnávat s odchodem mladých lidí, kteří nakonec dají přednost pohodlnějšímu životu v Evropě. Místní obchody nabízejí jen to nejnutnější k přežití, 85 procent Grónska je trvale pod ledem, který pokrývá celé vnitrozemí, a v úzkých oblastech u pobřeží je po celý rok permafrost, který znemožňuje zemědělství.
V zimě tu teploty klesají až k minus padesáti stupňům, v srpnu je o něco tepleji. Hned první den po příletu máme štěstí a vítá nás příjemných asi dvacet stupňů. Fouká studený vítr a slunce, i když je za mrakem, nemilosrdně připaluje. Všechny další dny už ale teploty sotva převýší pětistupňovou hranici a zima se začne zařezávat hluboko do kostí.
„I v zimě se to dá vydržet, musíte mít ale dobré oblečení,“ říká s úsměvem Geir. Pochází z Dánska, v Grónsku posledních několik let pracuje jako turistický průvodce. „Nemohl jsem tehdy doma sehnat práci, tak jsem to zkusil tady,“ vypráví. Grónsko mu, stejně jako dalším Evropanům, kteří zde dočasně žijí, přirostlo k srdci. Stěžuje si ale na velké přesčasy a špatný plat. I proto se bude zanedlouho vracet zpátky do Dánska. Jako taxikář si tam prý vydělá víc a za příjemnějších podmínek než tady.
Mnozí mladí Gróňané tu ale přesto plánují zůstat nebo se do Grónska po studiích v Evropě znovu vrátit. „Já budu žít určitě tady, v Grónsku jsem doma a stýskalo by se mi, kdybych žila jinde,“ říká mladá Najanguaq, která v Dánsku dokončuje poslední ročník studia medicíny na univerzitě v Aarhusu. Na léto jezdí do Grónska, kde občas provádí návštěvníky po okolí Sisimiutu. Až skončí školu, plánuje pracovat v místní nemocnici.
Stejně tak se nechce stěhovat ani 22letá Pilutannguaq. Potkáváme se zrovna v malém městě Qeqertarsuaq, kde je teď na prázdninách, jinak pracuje na letišti ve městě Ilulissat. A po cestě se objevilo i několik Dánů a Kanaďanů, kterým učarovala zdejší příroda natolik, že se sem před lety přestěhovali. Zima ani tma jim tu prý příliš nevadí. Jen květen, kdy se po zimě konečně začne oteplovat, prý nemají rádi. Než bahno a šero, říkají, to už radši tmu a pořádný mráz.
