Země širých stepí, majestátních hor, jiskrně čistých řek a především nedotčené přírody? To už o Mongolsku bohužel úplně neplatí. Pokrok a civilizační vymoženosti, které sem dorazily, si na zdejší krajině vybírají svou daň. Stát rozlohou skoro dvacetkrát větší než Česko, zato však s třetinovým počtem obyvatel, se dnes utápí v odpadcích.
Vinu na tom, že se idylická krajina mění na skládku, má nešťastný souběh jinak šťastných okolností. V Mongolsku se zvyšuje dopravní dostupnost venkova, zlepšuje se životní úroveň obyvatel, narůstá urbanizace, v obchodech se objevuje cenově přístupnější komerční zboží ze zahraničí. Jenže tamní kultura není zvyklá nakládat s odpady, jež taková civilizace produkuje.
Zvýšená dopravní dostupnost venkova, zlepšení životní úrovně obyvatel a postupná urbanizace má v Mongolsku i negativní dopady.
Jen pro srovnání, podle statistiky ministerstva životního prostředí na jednoho každého obyvatele Česka připadá průměrně 562 kilogramů vyprodukovaných komunálních odpadů. A přibližně 30–40 kilogramů z toho objemu jsou plasty. V Mongolsku je ten přepočet mnohem vyšší. Na každého obyvatele tu připadá produkce 985 kilogramů odpadů, z toho 138 kilogramů plastů. Je to výsledek, který řadí Mongolsko mezi desítku zemí s největší produkcí plastových odpadů na světě.
Problém, který tam s plastovými odpady mají, dokreslují ještě dvě informace. Předně, objem vznikajících odpadů se v Mongolsku oproti roku 2008 znásobil jedenáctkrát. A za druhé, recyklováno je tu jen necelých sedm procent z té rychle přibývající laviny odpadů. Plasty však nejsou recyklovány ani z jednoho jediného procenta vznikajícího množství.
Kvůli decentralizované povaze zasídlení – polovina obyvatel žije v hlavním městě, druhá osidluje zbytek té ohromné rozlohy „venkova“ – tu prakticky nefunguje odpadové hospodářství.
Zajištění skládek u soumů v otevřené krajině povětšinou neexistuje.
Na skládkách nachází zdroj obživy nejen hospodářská zvířata.
Plasty jsou na věčnost
Od cestovatelů, kteří se v posledních letech vydali do Mongolska (i od neziskových organizací, které tu působí), tak přicházejí skutečně znepokojivé zprávy. O tom, že ta příslovečně nedotčená a člověkem nezasažená krajina je zanášena jednorázovými sáčky, igelitkami, plastovými kanystry, PET láhvemi. O tom, jak se ty průzračně čisté říčky plní odpadky, a jak pokojné scenérie s roztroušenými jurtami kazí haldy hořících odpadků.
A aby toho nebylo málo, doplňují ochránci přírody pochmurné zkazky o tom, jak na okraji pouště Gobi hynou divoká zvířata, například endemické sajgy mongolské, protože mají žaludky přeplněné plasty.
Jak k něčemu takovému vůbec mohlo dojít? Ztrácejí snad Mongolové úctu k přírodě, která pro ně byla vždy posvátná?
Otevřená krajina, která nezná hranice. Mongolsko si pamatujeme jako zemi člověkem téměř nedotčenou. Ovšem to už je opravdu jen minulost.
Bohužel, po desítky generací byli místní vedení k tomu, že odpadky vlastně problém nepředstavují. Výrobky z kůže, dřeva, pálené hlíny, textilie oděvů i sedlové brašny, které používali, sloužily svému účelu tak dlouho, než se rozbily a nedaly se opravit. A pak při nomádském stěhování na jinou pastvinu bylo běžné nechat je za sebou, protože se tyto přírodní materiály samy dříve nebo později rozložily.
Všude panelák, jurta a panelák. Netradiční procházka Ulánbátarem překvapí |
Mongolská společnost možná byla po dlouhá léta v mnoha ohledech téměř negramotná, ale zato prakticky bezodpadová. A kultura zažité bezstarostnosti při nakládání s odpadky bohužel přetrvala až do současnosti, kdy jsou mongolské domácnosti přeplněné sice navýsost praktickými – lehkými a odolnými – ale zato nezničitelnými plasty. A ty z přírody nezmizí ani za stovky let.
Mongolsko dnes patří mezi první desítku zemí světa s největší produkcí plastových odpadů.
Ve venkovských oblastech je nakládání s odpady obvykle horší než ve městě. V tzv. soumech – okresech, tvořenými jedinou vesnici obklopenou stepí, kde žijí kočovní pastevci – prakticky neexistuje třídění. Veškerý odpad, od běžného domovního odpadu až po jedovatější substance, je bez rozdílu odkládán na skládky umístěné na okraji obce.
Tyto skládky jsou otevřené a nezabezpečené, proto je odpad roznášen silnými větry po kraji. Většina kočovných pastevců žijících mimo soum se také nestará o nějaké vynášení odpadu na skládku. Buď ho spálí anebo zahodí, jak bývalo zvykem.
Sběrný dvůr na samotě
Že je s tím něco v nepořádku samozřejmě Mongolové zaznamenali. Kdyby nic jiného, stáda jejich rohatého dobytka hynou z těch samých příčin jako sajgy. Kvůli plastům v zažívacím traktu. „Vždycky nějaké najdeme, když připravujeme maso,“ vypráví například Džalba Batdelgerová. „Krávy, kozy i ovce je spásají.“
Plastové odpadky volně roznáší vítr do širých stepí.
Co s tím? Jedno z možných řešení naznačuje přístup mongolské neziskovky EcoSoum a projektu EU-SWITCH, spolufinancovaného z fondů Evropské unie. Jeho cílem je dosáhnout v Mongolsku udržitelné recyklace plastů. A alespoň v určité minimální míře dosáhnout toho, aby ještě donedávna nedotčená krajina nepřipomínala skládku.
Projekt je mimo jiné zajímavý tím, že součástí realizačního týmu jsou organizace z Česka. Například Charita Česká republika a Výzkumný ústav vodohospodářský T. G. Masaryka.
Jedním z jejich prvních společných pilotních počinů je zřízení sběrného dvora v jednom se soumů, v němž jsou plastové odpady shromažďovány, lisovány a poté odesílány k dalšímu zpracování v Ulánbátaru.
Sběrný dvůr s třídírnou odpadu. Na mongolském venkově je to velká novinka. Pomohly s ní i české organizace.
Měsíčně tu takto shromáždí – od obyvatel jedné jediné vesnice – 300 kilogramů plastů. „Pokud tu dosáhneme dobrých výsledků, můžeme s tím pokračovat i v dalších osadách,“ popisuje zakladatelka a koordinátorka EcoSoum, Gursed Narantujová.
Obyvatelé, v jejichž soum se teď sběrný dvůr nachází, si novou vymoženost pochvalují. Plastové odpadky už nepálí, a ani je už neodnáší vítr. Jestli to bude opravdu k záchraně pověstné čistoty mongolské krajiny stačit, to teprve ukáže čas.
