Jako jeden z mála Čechů jste strávil v Mongolsku opravdu hodně času. Co nejcennějšího jste si ze svých cest přivezl?
Na to nejde odpovědět jinak, než že manželku.
To jste se s vaší chotí seznámili v době, kdy jste krátce po revoluci dělal v Ulánbátaru velvyslance?
Je to trochu složitější. My se s mojí paní známe velice dlouho. Dá se říct, že v podstatě od jejího dětství. Máme dokonce jednu fotografii, kde mi jako sedmiletá holčička sedí při návštěvě u nich v rodině na klíně. Já jsem u nich při svých pracovních výjezdech z Akademie věd do Mongolska i bydlíval. Ona je totiž o dost mladší než já. Její tatínek byl můj kamarád, který v Praze vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Byl to takový zapálený čechoslovakista. Musím říct, že občas česko-mongolská manželství nefungují kvůli rozdílné mentalitě a zvykům, ale nás spojují stejné zájmy i to, že tu zem a její obyvatele velmi dobře znám a mám rád. Mám v Mongolsku spoustu kamarádů, možná více než tady.
Není výjimečné, že i u paneláku na sídlišti nebo na periferii města si postaví venku svoji jurtu, kterou používají.
