Vzal jsem si jeho ruku do dlaně. Nebyla to ruka, klokani přece nemají ruce, ale tlapy, pořádné pracky, srstnaté, špinavé a s černými drápy. Stiskl jsem ji, on ohnul prsty a sevřel mě pevně, mužně, žádný ryboleklý pozdrav. Lehl jsem si k němu, na dřevěnou podlahu, v dřevěné otevřené boudě, postavené na žluté trávě ve Wildlife Parku v městě Ballarat, 80 km od Melbourne. Byl opřený o pravý loket, noblesně rozvalený, ocas natažený, koule vyvalené, ztělesněné štěstí klokaního života, z břicha se mu linul brumlavý zvuk, jak byl přežrán, zcela nasycen. Položil si hlavu na moje rameno a funěl do ucha. Dech mu nepáchnul, naopak, voněl po seně.
26. ledna 2020
