Drobný Ind s dvoudenním strništěm na vrásčité tváři, pohodlně uvelebený na protější sedačce, s úsměvem přikyvuje. Co je to za prapodivný dopravní prostředek, že tam na pasažéry během jízdy klidně skočí divá zvěř? Je tu snad možné úplně všechno? Nejste daleko od pravdy.
Tohle je totiž ten nejzvláštnější a zároveň asi nejúžasnější vlak na světě. Toy train, jak říkají Angličané. Ale popořádku: mnohým z vás možná v mládí při četbě verneovek jitřilo fantazii ono zvláštní slůvko Dárdžiling, Místo hromového klínu. Jen si vzpomeňte, vonělo čajem, orchidejemi, buddhistickými kláštery a anglickými koloniálními džentlmeny v přilbách. To tajuplné město pod Himálajem opravdu existuje.
Z města Siliguri, z výhně indických plání, se tam dá za pár hodin dojet po klikaté asfaltce. Je to však nuda. Koho nehoní čas, tomu nelze než doporučit, aby se do Dárdžilingu vypravil unikátní horskou miniželeznicí, prý druhou jezdící na světě nejvýš. Himálajská dráha, ten inženýrský zázrak, měří 89 kilometrů.
Minivláček začíná zhruba desetihodinovou pouť v nadmořské výšce 121 metrů a postupně se statečně probíjí svahem až do výše 2438 metrů. Projekt se zrodil v hlavě Franklina Prestage, agenta východobengálské železniční společnosti v roce 1870. Už o deset let později svedl Toy train svůj první zápas s horou a s vítězným troubením vjel do Dárdžilingu. Transport proslulého čaje se zlevnil a dráha se stala středobodem místní ekonomiky. Jenže po výstavbě asfaltky její význam upadal, najednou nebylo peněz na údržbu. Trati, jež nemá ve světě obdoby, hrozila zkáza.
Až poté, co ji UNESCO v roce 1999 zaneslo na seznam kulturního dědictví, uvolnila indická vláda 1,5 milionu dolarů na rekonstrukci. Drobounká parní lokomotiva a tři modře pomalované vagonky spíše pro liliputány vypadají zdálky jak z dětské stavebnice. Ale nenechte se mýlit, v útrobách skrývají až nečekanou sílu.
Stroj - prý originál, před drahnými lety vyrobený ve skotském Glasgowě - sice naříkavě funí, všechno to dýchavičně vrže a píská, ale, světe, div se, jede to. Pomalu, pomaloučku, ale přece. Úzkokolejka obtáčí kopec jako had, výš a výš, až do nebe. Svah je místy tak prudký, že před lety britským inženýrům nezbylo než položit koleje cikcak. Vláček podobný obří housence se pak se supěním pohybuje chvíli dopředu a chvíli zas do kopce couvá. Jinak by ostrý sklon nepřekonal.
Jeho skutečným pánem je, jak jinak, strojvůdce. Dnes je jím Anvar Singh, statný sikh z dalekého Paňdžábu. Z jeho kabiny to občas vypadá, jako by se vláček vznášel na pořádně divokém toboganu. Místy se vagony pohybují nebezpečně blízko hrany propasti. To je, co?" vykřikuje Anvar. Moji bratři se diví, proč se nevrátím domů. Ale copak to jde? Vždyť každá jízda tady je novým dobrodružstvím!"
Pořád je na co koukat. Chvíli trať lemují neprostupné hradby džungle, ty pak znenadání vystřídají uzounké terasy sytě zeleného čajovníku. A opět střih - vláček se probíjí lesem ztepilých týků, mahagonových a sálových stromů. Temnou zeleň místy prozáří květy orchidejí, šarlatová červeň poinsettií či purpur keřů buganvílie. A uvnitř? Tam brzy začnou padat klasické cestovní otázky - Odkud?, Kam? - a tak podobně. Co jsem se tímhle vláčkem najezdil," říká stařík uvelebený naproti. A pokaždé, když mě do něj rodiče vzali, to byl svátek," vzpomíná. Jeho otec prý byl v Dárdžilingu váženým obchodníkem.
Mezitím venku začaly převažovat rododendrony, magnólie, drobné doubky a kaštany. Neklamná známka toho, že vrchol se blíží. Otec rád dával k lepšímu příběh, jak jednou musel vláček čekat několik hodin u Sukny, neboť v kolejišti se uvelebila tygřice s mláďaty," vzpomíná stařík. Tygři ze zdejší oblasti už dávno zmizeli, ale o hejna drzých opiček, které lákají ven z pralesa oblaka páry deroucí se z komína lokomotivy, není nouze.
Ozývá se zvonění a úzkokolejka vjíždí do první velké stanice, do Tindharie. Už bylo na čase, je třeba dolít vodu do chladičů, z nichž se povážlivě páří. Pak se odkudsi vyrojilo pár místních mužů s miskami naskládanými v nosítkách na dřevěných latích a všude je najednou plno řinkotu a křiku. Svačinka. A lahodný teplý čaj. Kdo by dokázal odmítnout!
Za Kurseongem, městečkem s poetickým názvem Země bílých orchidejí, to přijde. Tedy pokud je slušné počasí. Když se na krátkou chvíli vynoří mezi oblaky v celé své kráse legendární Kančendženga a další zasněžené vrcholy, ten pohled vyrazí dech i nejotrlejším cestovatelům. A je tu finále. Po krátkých zastávkách v Túngu a Sonadě, vískách, které zásobují Dárdžiling mlékem, ovocem a zeleninou, zastavuje už notně uřícený a zadýchaný vláček v městečku Ghúm, posledním místě před indicko-nepálskou hranicí a nejvyšším bodě trati. Dole pod sebou spatříte Dárdžiling, konečný cíl pouti.
MŮŽE SE HODIT
Jak se tam dostat: Dárdžiling leží ve svazovém státě Západní Bengálsko. Souměstí Siliguri-Nové Džalpajguri, 85 kilometrů od Dárdžilingu, je hlavní železniční uzel, který má spojení se všemi velkými městy Indie. Tam také začíná úzkokolejka.
Kdy jet: Vzhledem k monzunovým dešťům je ideální dobou pro návštěvu duben až polovina června a září až listopad.
 |
