Korsickými horami se od jihovýchodu na jihozápad vine legendární vysokohorská, přibližně 160 km dlouhá trasa zvaná Sentier de Grande Randonnée de la Corse, pro kterou se vžilo zkrácené označení GR 20. Je to velmi náročný, nejméně dvoutýdenní přechod, který každý poutník musí absolvovat "na těžko", protože zde není vybudována síť horských chat, které by pokryly potřeby celé trasy.
I vysokohorský turista, kterého tento dálkový pochod neláká, si jistě přijde na své a alespoň část výstupů na hlavní vrcholy absolvuje právě po legendární GR 20. Zveme vás na tři nádherné vyhlídkové hory, jimž vévodí Monte Cinto, nejvyšší vrchol Korsiky.
Monte de Oro, kopec s českým pivem
Monte de Oro (2 509 m) patří k vyhledávaným horským cílům. Turisté oceňují, že pro výstup i sestup mohou zvolit jinou cestu a navíc mají možnost se vykoupat v kaskádách Anglais.
Časně ráno odjíždíme z kempu v Tattone. Výchozím bodem naší túry bude malá železniční stanice Vizzavona. Od ní se vydáváme po GR 20 značené červenobílým pruhem přes dva mosty, pod námi bublá potok Angone.
Za druhým mostem přicházíme k šipce s nápisem Bergerie du Puzzattelo, Monte d'Oro, ukazující vlevo. Lesní stezka je značená žlutým kruhem. Po slabé hodince stoupání přicházíme k malému potůčku, který je posledním spolehlivým zdrojem na trase, a tak doplňujeme vodu. Na pár potůčků bychom měli narazit i při sestupu, ale podle kamarádových zkušeností mohou být vyschlé.
Netrvá dlouho a z příjemného stínu lesa vycházíme na alpské louky. Sluníčko pálí, na obloze ani mráčku a teplota od zahájení výletu povážlivě stoupla a blíží se ke 30 °C. Se vzrůstající nadmořskou výškou přibývá i kamení, chůze suťovým polem je náročnější.
Vylézáme na příjemnou loučku a traversem v trávě a kamení se dostáváme do sedla. Na vrchol to již není daleko. Necháváme zde hůlky a někteří i batohy a přelézáme první vyšší skalní stupně, ukloněné plotny a suť. Nejzajímavější úsek cesty nás ovšem čeká bezprostředně pod vrcholem. "Ty brďo, fronta!", kroutím nevěřícně hlavou a v příkré suti, pod skoro čtyři metry vysokým kolmým žlabem, hledám nějaké bezpečné místo na stání, kde by nehrozilo zasažení padajícím kamením.
Monte d'Oro je skalnatý kopce, z jehož vrcholu spadají suťové žlaby.
Svahy Monte d'Oro postupně klesají k mořské zátoce.
Přes žlab vede jediná cesta k vrcholu i zpět a my máme smůlu v podobě asi desetičlenné skupiny vedené horskými průvodci. Je to technicky nejnáročnější úsek. "V Tatrách by určitě visel řetěz," brblá kamarádka. Snažím se ji uklidnit, že v Tatrách by řetěz v podobně náročném úseku pravděpodobně opravdu visel, ale že s ním by to byla spíš nuda a že náročnost výstupu se měří nejtěžším místem.
Bez větších obtíží přelézáme žlab a k vrcholovému kříži ve výšce 2 509 metrů je to opravdu kousek. Nejsme tady sami. "Ahoj," hlaholí usměvavý horal, "dáš si loka?" a podává mi plechovku radegastu. Šmátrám do batohu a vytahuju na výměnu svého kozlíka. Výhledy jsou dokonalé a určitě stály za tu dřinu.
Stejnou cestou přes žlab a skalní stupně se vracíme do sedla pro batohy a hůlky a v sedle pak odbočujeme vpravo a hledáme cestu v nepřehledné suti. Mužíků je vidět spousta, ale jsou bohužel stavěné bez jakéhokoliv systému. Řídíme se radou z průvodce, nesestupujeme do údolí a držíme se vpravo pod skalnatým hřebenem. Po něm se dostaneme až do sedla, kde se setkáváme se značenou GR 20, stoupající kolem kaskád Anglais v údolí potoka Angone. Čeká nás sice dlouhý sestup, ale vidina chladivé horské bystřiny nás žene dolů z kopce. Od kaskád Anglais, kde se osvěžíme, pak krátce stoupáme lesem k monumentální zřícenině Fort de Vizzavoune. Dlouhý pochod nás unavil, a tak jsme vděční za již jen velmi krátký sestup do sedla sedla Col de Vizzavona, kde naše putování končí.
Kříž a skupinka Čechů na Monte d'Oro (2 234 m)
Capu d'Orto: tam, kde vládnou ještěrky
Může se hoditPočasí Značení |
Capu d'Orto (1 294 m) je vyhledávaným vyhlídkovým vrcholem nad přístavním městečkem Porto. Výchozím bodem pro výstup se nám stává parkoviště u městského stadionu poblíž vesnice Piana.
Stoupáme borovicovým lesem, sbíráme obří šišky borovice černé a průhledy mezi stromy obdivujeme krásu rudých porfyrových skal Calanches. Cestou míjíme několik rozcestníků s časovými údaji. Pronásleduje nás tradiční korsické vedro. Mezi kameny a po popadajících kmenech se prohánějí ještěrky korsické. Je jich tolik, že mám strach, abych některou nezašlápl. Čím se dostáváme výš, tím hůře jsou časy uvedené na rozcestnících reálné a dosažitelné.
V sedle Foce d'Orto odbočujeme ostře vlevo. Terén se dramaticky mění. Pohodlná pěšina mezi skalami mizí a stoupáme podle mužíků po ukloněných plotnách a skalkách. Cesta se zdá skoro nekonečná. "Falešných" vrcholů je po cestě hned několik, ale ten pravý je jen jeden. Z vrcholu je nezapomenutelný výhled nejen na okolní hory, ale i na Portský záliv.
Protože máme dost času, cestou zpátky dolů k hřišti se vydáváme na procházku legendárními a vpravdě unikátními a fotografy opěvovanými skalami Calanches. Divoké erodované skály z červeného porfyru se zvedají přímo z moře do výšky kolem 250–350 metrů. Bizarní tvary červených skal provokují naši fantazii a nutí nás vymýšlet nová a originální jména. Nakonec ale zůstaneme u "lákadel" z průvodců – Psí hlava, Maurova hlava, Biskup s monoklem, Medvěd nebo Želva.
Vrchol Capu d'Orto (1 293 m) poskytuje unikátní pohled na Portský záliv.
Monte Cinto, letecký pohled na moře z nejvyšší hory Korsiky
Monte Cinto (2 706 m), nejvyšší korsická hora, se vypíná v departmentu Haute-Course mezi údolími Asco a Golo. Za hezkého počasí prý bývá z vrcholu vidět na oblast od Říma po Marseille. První historicky doložený úspěšný výstup se připisuje Edouardu Rochatemu, který dosáhl vrcholu v roce 1882 tzv. jižní cestou, která je téměř shodná i s naší výstupovou trasou.
Budík v kempu Camping du Monte Cinto odbíjí pátou hodinu ranní. Na korsické poměry je nezvykle chladno, je potřeba obléknout i větrovku. Celou noc silně foukalo a ani nad ránem se vítr úplně neuklidnil. Situace se ovšem mění s východem slunce.
Východ slunce pod Monte Cinto (2 706 m)
Táboření v kempu pod Monte Cinto je díky stínu stromů velmi příjemné.
Pohodlná široká cesta vede zprvu podél plotu kempu a později se začíná klikatit v serpentinách. V průvodcích se píše, že je možné po ní jet terénním autem a místní pastevci toho hojně využívají. Cesta není nijak zajímavá, ale díky technické nenáročnosti terénu postupujeme rychle. V místě zvaném Bergerie du Petra Pinzula se dáváme vpravo, chvilku klesáme k bublajícímu potůčku a posléze nás čeká krátký výstup k malé salaši Bergerie du Cesta.
Když vidím před sebou mohutný a divoce rozeklaný hřeben Monte Cinta, ptám se sám sebe, kdo tuhle hloupost vymyslel. Ještě není asi osm hodin ráno a sluníčko začíná nepříjemně pařit. Od salaše už jdeme jen a jen do kopce. Tradiční svačinovou zastávku děláme ve výšce 1 667 m u chaty Refuge de l'Erco. Zastavují se tu snad všichni. Záchody bývají většinou otevřené a je možné zde dobrat vodu.
Pod Monte Cinto najdeme velkou přehradu.
Výstup na Monte Cinto vede kolem salaše Bergerie du Cesta a chaty Erco.
Od chaty pak vede v trávě špatně patrná stezka značená kamennými mohylami svahem ke skalám vlevo nad námi. Na jedné z prvních skal po cestě vidíme novou dřevěnou směrovku ukazující směrem na Monte Cinto. U skal se terén mění a narůstá podíl suti. Čeká nás několik skalních bloků s lehčími lezeckými pasážemi, které odrazují některé kamarády v dalším postupu. Několikrát slyším větu: "Končím a jdu dolů".
Pozorně sledujeme mužíky v suti. V duchu nadávám: "To nemůžou ty šutry stavět v jedné jasné linii a ne rozeseté po celém svahu?! Čert aby tu hledal cestu!" Je ale hezky, a tak je stezička mezi kameny a sutí docela dobře vidět.
Na vrcholu Monte Cinto najdeme i vrcholovou knížku.
Pod hřebenem konečně přicházíme na cestu značenou červenými fleky, po které se dáváme vpravo k vrcholu. Žádná lezecká záludnost nás už nečeká, a tak bezpečně dosahujeme Monte Cinta (2 706 m), nejvyššího vrcholu Korsiky. Z vrcholu označeného trochu unaveným dřevěným křížem je nádherný kruhový rozhled. Nevím sice, jestli je opravdu vidět Řím nebo Marseille, ale pohled na moře z téměř třítisícové výšky je opravdu uhrančivý a rozhodně se na něj nezapomíná.
Malebné jezero Lac du Cinto s průzračně čistou vodou leží v nadmořské výšce 2 289 m. Sestupová cesta k chatě Refuge de l'Erco začíná pod vysokou skalní stěnou na levém konci jezera. Opět ji značí mužíci, ale stejně bloudíme. Nedaří se nám nalézt relativně pohodlnou sestupovou cestu v levé části svahu a dostáváme se na skalní práh. Nakonec ale nacházíme ne úplně lezecký sestup a bezpečně dosahujeme chaty Refuge de l'Erco. Sestup do kempu již není orientačně náročný a je možné se vrátit stejnou cestou nebo se dát vpravo na širokou cestu pro terénní vozy.
Čarokrásná příroda středomořského ostrova, divoké hory, čisté moře nebo třeba lahodné víno a milí lidé, to jsou všechno důvody, proč se sem rád vrátím. Pevně věřím, že to nebude dlouho trvat.
