Úzkokolejka, která je jednou z hlavních kulis Kusturicova posledního filmu "Život je čudo", se nazývá Šarganská osmica a řadí se mezi nejzajímavější muzeální tratě Evropy.
Nepřekonatelný masiv Šarganu
Trať je v provozu od roku 1925. Její vybudování v masivu pohoří Šargan u bosenských hranic bylo velmi náročné. Železniční inženýři si lámali hlavu s tím, jak na krátkém úseku překonat několikasetmetrové převýšení a spojit hluboké údolí s přilehlou náhorní plošinou, navíc ještě oddělenou skalnatým hřebenem?
Oklika nepřicházela v úvahu, protože bližší i vzdálenější okolí je ještě členitější. První pokus skončil tragickou nehodou: při hloubení tunelu došlo k závalu, který pohřbil celou směnu - téměř 200 lidí.
Řešení se ale nakonec našlo a Šarganska osmica (osmička), pozoruhodné technické dílo, byla na světě. A proč "osmica“? Protože v závěru stoupání půdorys tratě opisuje dokonalou ležatou osmičku.
Parní mašinky slouží dnes pouze k příležitostným jízdám
DALŠÍ ZAJÍMAVÉ FOTKY PROHLÍŽEJTE ZDE
Jízda po Šarganské osmici
K nádraží v Mokre Goře jsem dorazil dobrých devadesát minut před odjezdem vláčku. Přesto tu vládnul čilý ruch. Nebo spíš pokus o pracovní zápal? Pod střechou otevřeného depa hlouček chlapů v montérkách diskutuje nad nějakým technickým problémem, tu a tam se někdo trousí s nářadím. Ostatní pokuřují, občas se mihne některý ze staničních úředníků v bezvadně vyžehlené uniformě. Vzhledem k nepříliš vysoké frekvenci spojů mi připadá takový počet zaměstnanců lehce nadbytečný.
Nádraží se postupně plní turisty, všichni netrpělivě očekávají přistavení lokomotivy. Bohužel dieselové, vyrobené v Rumunsku. Parní bývá nasazena pouze při slavnostních příležitostech a u komerčních objednávek.
Přistavování lokomotivy
Konečně nastává kýžený okamžik. Ostrý hvizd píšťalky rozříznul napjaté ticho. Euforie kulminuje. Z ukrytých reproduktorů se začínají linout melodie, které zdejšími hitparádami hýbaly tak před půl stoletím, přerušované anglickým a srbským výkladem. Šílený balkánský vlak se sune proti proudu času, doprovázený praskající gramofonovou deskou.
Skrze tunely, mosty i hřbitov
Počáteční "boj o sedadlo u okna“ se ukázal zcela zbytečný. Nejen vlak, ale také všichni cestující jsou doslova v pohybu. Vždyť přece nejkrásnější pocit i výhledy zažijete na pohupující se otevřené plošině mezi vagóny.
Nejprve míjíme selská stavení, pastviny s dřevěnými seníky a také příčně protínáme hřbitov. S pomníky po obou stranách náspu. Zastavujeme před silničním přejezdem. Z prvního vozu vybíhá průvodčí a pomocí kliky spouští závory. Brzy se objevují první tunely.
Nabíráme výšku, oblouk střídá oblouk. Balancujeme nad stržemi, co chvíli pozorujeme další úseky tratě: pod námi, nad námi i vedle nás. Absolutně ztrácím orientaci.
Okolní vyprahlá krajina nápadně připomíná naši Mohelenskou hadcovou step. Akorát v gigantickém provedení. Masiv Šarganu totiž tvoří shodná hornina.
Na cestě … zatím v podhůří
Závěrečnou lahůdku představuje poslední a nejdelší tunel, který proráží hřeben Šarganu. Z jeho stěn stékají stružky vody, takže cestujícím na plošině se dostane i osvěžení.
V konečné stanici Šargan Vitasi obracíme lokomotivu. Průvodčí ochotně zodpovídají dotazy a leckdy asistují u fotografování.
Ani rychlejší zpáteční jízda není nudná. Zastavujeme na občerstvení ve stanici Jatare, která dnes funguje jen jako restaurace.. Kdysi, v letech řádného provozu tratě, Jatare sloužila jako technická zastávka pro doplnění vody do kotle lokomotivy.
Na vyhlídkové stanoviště se někdy vyráží doslova z tunelu
Dále zastavujeme na několika vyhlídkách, odkud se otevírají pohledy na obdivuhodně řešené technické dílo a okolní hory. Vždy se opakuje stejný rituál: všichni pasažéři se rázně vyhrnou z vlaku, pořídí několik snímků a opět nasednou. Déle zůstáváme pouze na zastávce Golubići.
Zastávka ze stříbrného plátna
Právě zastávka Golubići vytvořila jeden z hlavních exteriérů posledního filmu známého režiséra Emira Kusturici – Život je čudo, který proběhnul i našimi kiny. Záběry ze Šarganske osmice u něj představují nosnou kulisu.
A ačkoli o úrovni tohoto snímku nemám nejvyšší mínění, prvotní díla autora, jako např. Otec na služební cestě či Dům k pověšení, ve mě zanechala sympatie. Tudíž jsem podlehl vábení bizarního seskupení dřevěných staveb, které bylo možné pozorovat z okének vagónu na protilehlých stráních.
Golubići - průvodčí na požádání plní i roli fotografů
|
Mećavnik – nevšední atrakce, či osobní pomník?
Nejen ze zastávky Golubici, ale i z vlaku je vidět Mećavnik, což byl donedávna bezvýznamný pahorek nad Mokrou Gorou. Na jeho vrcholku bylo zbudováno dřevěné městečko – "Drven grad“ aneb "první soukromé město v Srbsku“ a současně se v něm nachází i bydliště Emira Kusturici.
Za hlavní branou s pokladnou se rozkládá ulice, dlážděná pražci, lemovaná kýčovitými staveními. Jen několik skutečně připomíná místní lidovou architekturu. Z ampliónů burácejí soundtracky ke Kusturicovým filmům, jméno režiséra je tu skloňováno ve všech pádech. Připadám si jako na nějakém podivném "appelplatzu“. Vyjma výstavní síně se v přízemích nalézají restaurace, dále prodejny rukodělných výrobků a nosičů s filmy.
Celému areálu vévodí pravoslavný kostel – hybrid tradiční a moderní architektury. Bohužel, promítací sál je nedobytně uzavřen, jiné objekty slouží pro potřeby filmařů. Z návštěvy mám dosti rozporuplné pocity: zda si náhodou známý režisér nepostavil za svého života hmotný pomník, určený především skupinkám snobů?
Mećavnik – stavení v dřevěném městě Emira
Osmica není jediná
Dvě rozdílné úzkokolejky bezprostředně vedle sebe již představují evropský unikát. Šarganská úzkokolejka totiž není v oblasti jediná. Severně od Mokré Gory, v místech, kde se "osmica“ poprvé zařízne do svahů, leží osada Bele Vode. Odtud vychází další železnice – tentokrát o rozchodu 600 mm. Jedná se o fragment bývalé lesní dráhy, která vedla údolím říčky Kamešina do místa Jatarice.
Mezistátní úzkokolejka
Šarganská osmica v blízké budoucnosti nepovede jen Srbskem, v současné době probíhají práce na propojení Mokre Gory a 25 km vzdáleného bosenského Višegradu. V provozu je již krátký úsek Vardiště – Dobrun, ikdyž zatím pouze pro ohlášené exkurze.
Tady se pasažéři nebudou kochat dalekými výhledy, nýbrž se jim zatají dech z divukrásného kaňonu řeky Rzavu, obklopeného nebetyčnými vápencovými věžemi. Možná trošku smutnou kulisu budou tvořit vypálená stavení zdejších muslimů, naštěstí mnohá z nich již ožila, díky návratu jejich obyvatel...
Text a foto: JAKUB HLOUŠEK
