Jeden den po tajfunu Hagibis bylo azuro. Slunili jsme se při jízdě podél pobřeží, užívali si výhledy na Fuji, ukrajovali kilometry po rovině. Ale hned další ráno nálada klesla. Začalo zase pršet a trasa pryč od pobřeží nás postupně připravovala na týdny plné kyseliny mléčné. Šlapání podél majestátní a stejnojmenné řeky Fuji jsme si v chladu a mokru ani nevychutnali.
V prefektuře Yamanashi jsme tedy museli vyvinout větší úsilí v hledání radostí všedních dnů, aby nás ten kopcovitý a zamračený podzim nestáhl do deprese. Jedním ze zdrojů potěšení bylo nové ovoce: míjeli jsme nespočet khaki stromů a kiwi keřů. Obojí jsme viděli v přírodě poprvé v životě.
Bohužel v Japonsku není zvykem, že by se ovocné stromy sázely podél vozovek jen tak a plody sloužily komukoli, kdo si u krajnice zastaví. Takže jsme ochutnali pouze pár spadaných kousků. Tím skutečným vytrhnutím z ponurých podmínek byla až paní Seika.
Ve vesnici Kurumada jsme se večer stavili prohřát v onsenu. Ve venkovní lázni se se mnou dala do řeči milá paní. Proběhla standardní konverzace: odkud jsme, co děláme v Japonsku, wow, kola! A kde spíte? Já že dneska ještě nevíme.
Slovo dalo slovo a o hodinu později nás paní Seika s manželem vítali ve svém druhém domě. Po výborné večeři nám ukázali, jak si vyprat, dali nám klíč, který jsme měli ráno hodit do schránky, a odjeli domů. Jinými slovy: právě nám dva cizí lidé dali k dispozici svůj plně vybavený barák. Tomu říkám důvěra! Aura vděku nás provázela ještě další dny, kdy jsme dostávali zmrzliny, rajčata a další laskominy od náhodných kolemjdoucích.
Samým zasněním nad laskavostí cizích lidí jsem málem způsobila dopravní nehodu. V městečku Suwa jsem přehlédla semafor a vjela na červenou do křižovatky. Později jsme s manželem při rozboru příčiny konstatovali, že je pro nás zdejší systém značení dost nezvyklý: stejně jako v USA totiž Japonci umisťují světla často až za křižovatku. V Chinu byla hodně rozlehlá a ještě obklopená reklamními billboardy, tak mi prostě to červené kolečko v lehkém transu uteklo. Naštěstí řidiči zareagovali pohotově a nic se nestalo.
Obecně tu lidé jezdí velice ohleduplně, tak se moc nebojíme. Jen poslední dobou dáváme větší pozor na hodně staré řidiče! Mají auta značená speciální barevnou nálepkou. V novinách jsme se dočetli, že přibývá případů nehod, kdy si důchodce v kritické situaci (semafor, kolize) splete pedál brzdy a plynu. Nedávno takto jeden třiadevadesátiletý pán usmrtil matku s miminkem, která přejížděla na kole přechod.
Tunely k horolezcům
Celý tento díl bych mohla psát jen o tom, jak pršelo, jak jsme zmokli přes den nebo jak jsme zmokli ve stanu, když se rozpršelo v noci a půda už nestíhala odvádět vodu. Ale to by vás nebavilo číst a já na to nevzpomínám ráda.
Lepší bude se rovnou vrhnout na krásné okamžiky, co nás v prefektuře Nagano čekaly. Kolegové cyklisté nám doporučili horské údolí Kamikochi. Že je prý dost náročné tam nastoupat, ale scenerie za námahu stojí.
Do údolí Kamikochi jsme museli vystoupat přes 1000 výškových metrů
Výzvy jsme se chopili a absolvovali přes tisíc metrů převýšení, z velké části v tunelech. Do posledního z nich, se stoupáním jedenáct procent, byl zakázán vjezd soukromým vozidlům a v sedm večer už městské autobusy nejezdí, tak jsme si tam funěli z posledních sil sami.
Do samotného Kamikochi jsme tedy dorazili za tak velké tmy, že jsme za odměnu dostali „jen“ nádhernou hvězdnou oblohu a varovné cedule o medvědech. Samotný národní park, který je kolébkou horolezectví v Japonsku, jsme ocenili až druhý den. Ten měl být odpočinkový. Od kol jsme si přestávku dali, ne že ne. Ale pro změnu jsme nachodili přes dvacet kilometrů podél řeky Azusa.
Unavení jsme zalehli už v osm večer a těšili se na pořádný spánek s vysokohorským kyslíkem. To bychom ale nesměli zanedbat sledování předpovědi počasí – tu noc se přiřítil další tajfun. K promočenému stanu se tentokrát přidal ďábelský vichr a obavy o záplavy a padající stromy. Ale slíbila jsem, že o tom už vykládat nebudu, že? Takže honem k dalším pozitivním zážitkům. Anebo zas tak honem ne.
Přepište dějiny národa českého!
Po návratu z Kamikochi a obligátní fotografii u slavného hradu v Matsumoto jsme smířlivě vyjeli vstříc dalším kopcům. Počasí se na nás tasilo s učebnicovou strategií cukru a biče – déšť nás bičoval do zad, a když některé dny vykouklo slunko, byl to okamžik sladší než všechen cukr světa!
Jednoho večera, když jsme ve tmě potili poslední serpentýny a moji tepovou frekvenci vyháněl do ještě větších výšin iracionálně silný strach z medvědů, už jsem i já (Michal ji vyslovil už mnohokrát) měla poprvé myšlenku na domov. Na návrat. Jaké by to asi bylo to prostě v půlce vzdát a odjet zpět.
S výhledem na Fuji jsme oslavili další milník výpravy.
Naštěstí za horizontem čekala ta správná motivace. Zářný příklad, čeho se dá docílit, když se člověk vyhecuje a překoná překážky… 22. února 1998 v 5:45 ráno seděl malý Míša s celou rodinou nedočkavě u televizní obrazovky. Na následující dvě a půl hodiny čiré euforie vzpomíná doteď s obrovským nadšením. Já v té době asi spala, abych pravdu řekla. Ale dnes, když spolu stojíme u slavnostní plakety olympijského stadionu v Naganu, kde se mezi vítězi pyšně dme nápis „Ice Hockey – Czech republic“, prožívám tu hrdost a radost s ním.
Kdo neskáče, není Čech!
Dokonce tak moc, až budíme v procházejících místních rozpaky – přece jen dvacet let je už dlouhá doba a zatímco pro nás jde o historický okamžik, pro ně je lední hokej a trochu i celá olympiáda už uzavřenou kapitolou.
My si však sváteční okamžik překazit nenecháme – zpíváme, máváme vlajkami a dokonce se i propašujeme do útrob stadionu Big Hat, kde právě probíhá jakýsi veletrh nových průmyslových technologií. Pro fotku s památečním nápisem „NAGANO 98“ musíme dokonce odsunout jeden z výstavních panelů! Rebelové. Ještě jsme mohli přítomné naučit „Kdo neskáče, není Čech!“ Tak třeba příště.
Olympijské Nagano pro nás bylo v této etapě jedním z krásných momentů.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
