Poslední dny v prefektuře Nagano na nás čekala odměna. Známí nás pozvali do ryokanu Biyunoyado v lázeňském městečku Judanaka.
Gastronomické orgie, které tu hostům dopřávají, pro nás představovaly nový svět. Jakousi luxusní galaxii chutí, o které se běžnému Evropanovi, natož nám kempujícím tulákům ani nezdá. Přesně takové rozmazlení nám přišlo po náročných týdnech vhod!
Biyunoyado se zároveň nachází pár kilometrů od slavného Jigokudani Snow Monkey Park, kam jsme posilněni a odpočati vyrazili procházkou. Už při vstupu do areálu kolem nás svištěli první makakové červenolící, jediní nelidští primáti, kteří v zemi žijí.
Jigokudánská tlupa je však unikátní: vysloužila si celosvětovou popularitu díky koupání v onsenech. Zejména v zimě tu návštěvníky pobaví pohled na chlupaté mudrce meditující v horkých lázních.
Další, tentokrát už zcela divoké makaky jsme v následujících dnech spatřili v horské biosférické rezervaci Šiga Kogen, která je pro svou krásnou přírodu zapsána na seznamu UNESCO.
Při jízdě nejvyšší lyžařskou lanovkou Japonska, na 2 307 metrů vysokou horu Yokoteyama, jsme na vrcholcích na horizontu obdivovali první souvislé vrstvy sněhu.
Alpy středního Honshu jsou oblastí, kde v sezoně napadne nejvíc sněhu na celém světě. Na nic tedy už nečekáme, roztáčíme pedály a utíkáme k pobřeží.
Nejdražší cyklostezkou
Prefekturu Niigata si budeme pamatovat jako tu, kde se nic moc neudálo. A přesně to jsme si užívali. Bezstarostné dny a příjemné kilometry podél pobřeží japonského moře nám dobily baterie. Cesta zdejšími vesničkami se stala ještě o to klidnější, že prakticky celá vedla po cyklostezce.
V Šiga Kogen opadávají poslední listy a nastupuje zima.
V Niigatě slavíme čtyři tisíce kilometrů na cestě.
Měli jsme ji jenom pro sebe, z čehož si asi politici trhají vlasy. Odhadli jsme, že jde o nejdražší cyklostezku historie, jelikož obsahuje desítku privátních tunelů! Někdo tu musel mít velké ambice, které bohužel nedotáhl do konce, takže rozsah investice neodpovídá využití.
My si však komfort užíváme naplno. Na jízdu motoristickými tunely jsme si tu sice už přivykli, ale přece jen se tam stoprocentně bezpečně necítíme a výfukové plyny dýcháme taky neradi. Obecně se nám tu zdá vzduch čistý, ovšem objektivně měřeno má země hodně práce před sebou. Ročně tu zhruba 60 tisíc lidí předčasně zemře právě kvůli znečištěnému ovzduší.
Podél pobřeží se nám zase jelo s radostí a lehkostí.
Zejména v obcích k tomu velkou měrou přispívá právě doprava. I přes kvalitní MHD roste počet osobních aut na silnicích. Z celkových 78 milionů motorových vozidel na ostrovech je 62 milionů osobních, což je o čtyři miliony více než před deseti lety.
Úřady ale tlačí na snižování zátěže, takže se dlouhodobě zpřísňují emisní limity a pomalu se přechází na motory hybridní či plně elektrické, pár vlaštovek se už chlubí i palivovými články.
Romatické západy a noční drama
Z Niigaty jsme plynule navázali Tojamou. Její hlavní město se rozléhá v deltě řeky Jinzu, odkud jsme se kochali výhledy na všechny strany. Přes den nás štěstím naplňovalo paprsky zalité, a přesto zasněžené pohoří Hida, k večeru se náš zrak upíral k poloostrovu Noto a slunci zapadajícímu za jeho kopce.
Nejhezčí červánkové fotky si vezeme z kempu Sonokeyama, kde jsme poprvé a naposledy za mnoho týdnů narazili na jiné trempy. Stan jsme si od nich postavili co nejdál, což znamenalo vedle lesíka. V noci nás kolem třetí ranní vzbudilo trhání igelitu. „Tys nechala ty odpadky na zemi?” ptá se mě s oprávněnou výčitkou manžel.
V domnění, že v městské oblasti nám žádné živočišné útoky nehrozí, jsem skutečně sáček s voňavými konzervami od tuňáka neumístila do výšky na řidítka.
Slavné zahrady Kenrokuen v Kanazawě jsou mezi top 3 celého Japonska.
Podzim v UNESCO rezeraci Shiga Kogen hraje všemi barvami.
Šustění neustávalo a my v polospánkovém zmatení mysli řešili, jestli tu může nebo nemůže být medvěd. Já jsem navigátorkou výpravy a tak mám neustále v mysli mapu a polohu, kde se nacházíme. Její letmé projetí v paměti mi dalo dostatečné přesvědčení, že až sem by z hor šelma nedošla.
Míša ale výhodu mapy nemá a moje situaci zlehčující uklidňování ho z pudové role ochránce rodiny nedostalo. Ze stanu tedy na nevítaného hosta blikal čelovkou a pokřikoval. Zahánění však nepomohlo, a tak prý se švýcarákem v ruce držel stráž až do rána, zatímco já spala dál.
S východem slunce mě však ze snění nazlobeným hlasem vytrhl: „Ty ****, cos to tam pověsila za igelitku!“ Takže ani medvěd, ani havran, ani liška. Jen průvan a prázdná igelitka, kterou jsem si odložila na háček budovy, způsobila chudákovi manželovi několikahodinové vystresované bdění. Nemohla jsem se ubránit, zmocnil se mě záchvat smíchu a s touto historkou svého statečného druha zlobím dodnes. Nedivím se, že se od té doby ve volných chvílích vrhá na četbu Zkrocení zlé ženy.
Kanazawa, perla západu
Tady jsme spatřili to nejlepší z Japonska, řekli nám o ne tak slavném městě Kanazawa naši kamarádi Eva a Martin. Jelikož jsou oba šikovní architekti, moc jsem se na jejich doporučení do města těšila. I přes vysoká očekávání nás Kanazawa opravdu nadchla. Pokud bychom měli na život jedno velkoměsto z Japonska vybrat, tak by volba nejspíš padla sem.
Z jedné strany město omývá teplé moře, z druhé ho chrání hory národního parku Hakusan, takže milovníci přírody a sportovci tu najdou všemožné vyžití. Samotné centrum pak disponuje pestrým mixem moderní architektury, skvělých muzeí i galerií a zároveň starými gejša čtvrtěmi plnými historických dřevěných domů a sídel vyhlášených řemeslníků.
Higashi Chaya. Gejša čtvrť v Kanazawě
Na Kanazawu však budeme vzpomínat s láskou hlavně ze společenského důvodu. Po celý týden nás u sebe doma hostili Nobu a jeho maminka, členové sítě Warmshowers. Nobu na kole během mnoha let projel kus světa a rád teď vítá jiné cyklocestovatele u sebe doma. Jeho maminka provozuje tzv. snack bar, malý podnik prakticky výhradně pro štamgasty z okolí.
Jeden večer jsme se s nimi přišli pobavit. Pár sklenic dobrého piva a lahodného domácího umeshu (saké s macerátem ze švestek) stačilo, abychom se z plna hrdla i přes své nevalné pěvecké vlohy zapojili do karaoke party.
Naším příspěvkem k dobré náladě byla zase sada pexesa, které Japonci neznají a které umožňuje dokonale přemosťovat jazykovou bariéru. Hru od českého vynálezce Zdeňka Prince vřele doporučuji provětrat, zrovna silvestr k tomu může být skvělou příležitostí.
Milí čtenáři, děkujeme vám za téměř půlroční pozornost a přejeme vám do roku 2020 mnoho radosti, pohybu a čerstvého vzduchu.
Kanazava novomanžele na kolech fascinovala.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
