Cesta na Hokkaidó je dnes pro Japonce snadnější než kdy jindy. Je možné využít letů mnoha nízkonákladových leteckých společností s přistáním na četných lokálních letištích po celém ostrově a od roku 2016 vede na tento nejsevernější japonský ostrov dokonce trať šinkansenu.
Je zde však ještě jeden, tradiční, způsob dopravy. Jelikož je Japonsko ostrovní stát, lze na Hokkaidó docestovat i lodí. My jsme využili plavbu z Oarai poblíž Tokia do přístavu Tomakomai. Tato volba má tu výhodu, že se můžete nalodit s vlastním automobilem, snadno převézt kola a pro českého vnitrozemce je to navíc neobvyklý zážitek.
Cesta lodí byla atrakcí i pro děti, které mohly běhat po palubě, obdivovat, jak loď proráží vlny, a přes noc se za příjemného houpání vyspat v kajutě.
Jedinečné je také zahlédnout, jak těsně před přídí lodi v panice vylétají z oceánu létající ryby a po desítkách metrů letu vzduchem opět mizí pod vodní hladinou.
Doutnající střecha ostrova Hokkaidó
Nejvyšší vrchol ostrova Hokkaidó se nachází v národním parku Daisecuzan a je tvořen sopkou Asahidake s nadmořskou výškou 2 291 m. My jsme využili možnosti vyvézt se pod vrchol do výšky 1 600 m n.m. lanovkou z Asahidake Onsen.
Ranní počasí s lehkým deštěm nám nedávalo příliš nadějí na krásná panoramata a zřejmě podobný pocit měli všichni ostatní turisté, protože lanovkou pod vrchol jsme jeli téměř sami. Jaké bylo ale naše nadšení, když jsme s rychle přibývajícími metry čím dál časteji zahlédli v trhající se oblačnosti modrou oblohu a slunečními paprsky ozářený mokrý les pod námi dostával neuvěřitelně pastelovou zelenou barvu.
Přestože bylo léto v plném proudu, pod vrcholem Asahidake byly všude zbytky sněhu, které kontrastovaly s kvetoucímí květinami alpinského pásu. Největším lákadlem na Asahidake jsou dozvuky vulkanické činnosti.
Už z dálky od stanice lanovky jsou viditelné sloupy páry a sopečných plynů vystupujících z kráteru Asahidake.
Sopka Asahidake měla původně tvar kuželu. Dávná mohutná erupce ovšem vedla ke zhroucení celé horní části hory a její vrchol je nyní tvořen rozeklaným širokým kráterem produkujícím neustále velké množství páry nasycené sopečnými plyny. Pohled na fumaroly, ze kterých pod vysokým tlakem uniká za intenzivního syčení přehřátá pára, je úchvatným zážitkem. K fumarolám je možné se přiblížit tak blízko, až člověk s obavou uvažuje o tom, jak ohromné síly jsou vlastně skryty jen pár metrů pod stezkou.
Na vrchol Asahidake vede od stanice lanovky dost kamenitá stezka s četnými výhledy do kouřícího kráteru. Takové štěstí na počasí jsme však neměli, takže jsme výstup s dětmi až na vrchol zahalený mraky vzdali. Přesto jsme se necítili o nic ošizeni, protože zážitek z Asahidake je nezapomenutelný za jakéhokoliv počasí.
Z horké sopky do mrazivé vody
Z Asahidake jsme se přesunuli na jižní cíp ostrova Hokkaidó, do národního parku Šikocu-Tója. Zde jsme se rozhodli vystoupit na velmi zvláštní sopku Tarumae.
Výstup na hranu kráteru není nijak složitý, na parkoviště u začátku výstupové trasy je možné snadno dojet od pobřeží na kole. Tarumae je aktivní sopka s téměř dokonale kruhovým kráterem. Ojedinělým úkazem na Tarumae je neustále rostoucí a pokuřující lávový dóm v jeho středu. Dříve byl povolen vstup do kráteru až k lávovému dómu, ale jelikož je Tarumae stále aktivní, stezka byla uzavřena kvůli unikajícím jedovatým sopečným plynům.
Na Tarumae jsme měli štěstí na pěkné počasí, které nám malovalo úžasné výhledy do krajiny. Bohužel horniny a agresivní plyny neumožňují růst vegetace, takže kráter je zcela holý. Tmavé prašné sopečné horniny se na slunci velmi rychle rozpálily na vysokou teplotu, a při výšlapu nám tak bylo značné horko.
Nejvyšší bod na hraně kráteru sopky Tarumae
Voda v kalderovém jezeře Šikocu je průzračně čistá do velké hloubky a vybízí ke koupání.
Příjemnou záchranu jsme našli v kalderovém jezeře Šikocu, viditelném z vrcholu Tarumae. Jezero Šikocu je považováno za nejčistší japonské jezero. Čistota vody je dána velkou hloubkou jezera, která dosahuje až 360 m. To pak i za letních veder drží velmi nízkou teplotu vody a plavání v něm je skutečně mrazivě osvěžující.
Brána do pekla
Džigo-Kudani je údolí poblíž dalšího kráterového jezera Kuttara nedaleko Šikocu. Toto údolí nad městečkem Noboribecu je známé díky velkému množství onsenů, a je tudíž turisticky velmi populární. Okamžitě se zde tedy projevil typický masový turismus, kdy jsme kráčeli s davy lidí po betonových a dřevěných chodnících a jeho krásu jsme si nedokázali naplno vychutnat.
Džigo-Kudani - pekelná brána v Noboribecu
Mnohem zajímavější pro nás byla stezka ke kilometr vzdálenému jezeru Ojunuma, kde už kupodivu nikdo nebyl. Ojunuma je malé kráterové jezírko plné vroucí mléčně zakalené a sulfanem prosycené vody, která na mnoha místech doslova klokotá. Jezírko se totiž nachází pod vrcholem aktivní a stále pokuřující sopky Hijori. Teplotu vody jsme se neodvážili testovat ani ponořeným prstem.
Město zalité lávou
Na konci naší malé expedice jsme se vydali ke kalderovému jezeru Tója. Objet ho dokola na kole je ideální jednodenní výlet. Okolo jezera vede velmi pěkná a málo frekventovaná silnice.
Při pohledu na jezero Tója člověku vytane na mysli, jakou sílu musely mít prastaré vulkány, jejichž krátery mají obvod v desítkách kilometrů. Ze břehu jezera se nám v jednu chvíli povedlo na dalekém horizontu zahlédnout i sopku Jotei, která je díky svému dokonale kuželovitému tvaru často nazývána Fudži ostrova Hokkaidó.
Na břehu jezera Tója se nachází rozsáhlá sopka jménem Usu. Na vrchol ke kráteru je možné vyjet lanovkou. Bohužel nám počasí, jak je na Hokkaidó obvyklé, nepřálo, takže i proslulý výhled na daleké horizonty jsme museli oželet.
Kráterové jezírko Ojunuma poblíž Džigo-Kudani s pokuřujícím vrcholem sopky Hijori
Lávou zalité městečko Tojako na břehu rozlehlého jezera Tója
Na úpatí sopky jsme si alespoň mohli prohlédnout rudě zbarvený kouřící lávový dóm Šówa-Šinzan a navštívit zdejší geopark. Sopka Usu se totiž v roce 2005 probrala k životu menší explozí a vytvořila nový kráter pojmenovaný Ju-kun. Tento na pohled neškodný kráter dokázal vyprodukovat značné množství lávy, která natekla do blízkého městečka Tojako. Prohlídka poškozené části města je vyhledávanou atrakcí, kde je možno zblízka vidět, co dokáže horká láva ve městě napáchat.
Měli jsme v plánu ještě objet na kole sopku Jotei, ale počasí na Hokkaidó bylo proti. I tak jsme plni zážitků nastoupili znovu na loď a cestou domů odpočívali na vlnách Tichého oceánu. Druhý den plavby se obloha vyjasnila a výlet jsme zakončili pozorováním zářivých bílých vln kontrastujících s blankytnou modří oceánu.
