Zastavujeme v Chamonix a naše první kroky vedou, jako vždy, do domu „Horských vůdců“. Rozhodně nemáme v úmyslu pronajmout si vůdce, který by nás dovedl na vrchol nejvyšší hory Evropy, ale v místní kanceláři je možné zjistit aktuální předpověď počasí s relativně přesným výhledem na tři až čtyři dny.
Předpověď je přímo skvělá – slunečno, odpoledne oblačno s mírným větrem, bez přeháněk a sněžení. Teploty nad 3000 metrů celý den pod bodem mrazu. Zhoršení počasí má přijít až za pět dní. Náš optimismus s vědomím neomylnosti zdejších meteorologů přerůstá v chorobné nadšení.
Místo zubačky po svých
Auto parkujeme v Les Houches u lanovky na Bellevue. Provádíme poslední kontrolu materiálu a plni sil a elánu začínáme stoupat do rozlehlého a zeleného sedla Col Voza. Sedlem projíždí i hojně využívaná zubačka nazvaná „Tramvay du Mont Blanc“ a usnadňuje tak výstup až ke stanici de Bionnassay (Nid. d´Aigle) do výšky 2372m n. m. „Tak co, pojedeme?“ ozývá se škarohlíd a věčný rýpal.
„Nikdy! Když nemůžeme lézt od moře, tak se na ten kopec vyškrábeme z parkoviště,“ vrací úder zbytek skupiny. Je tedy rozhodnuto a dál funíme do kopce po svých.
Jdeme podél kolejí a obdivujeme, s jakou technickou dokonalostí je tato horská trať postavena. Dokončena byla v roce 1906 a dnešní elektrické lokomotivy umí jet rychlostí i 20 km/h. Turisté z vláčku vystupují v nadmořské výšce 2372 m n. m. na Glacier de Bionnassay (Nid. d´Aigle) a stejně jako my se kochají nádherným výhledem na Aiguille de Bionnassay (4052 m). Říkám si: „Kurňa, tenhle kopec by stál za hřích!“ a v tu chvíli jsem se do něj beznadějně zamiloval.
Kousek nad stanicí zubačky vstupujeme na morénu ledovce a začínáme stoupat k chatě Refuge de Tète Rouse. Cestou obdivujeme stádo kozorožců horských. Vzhledem k velkému množství turistů, kteří tu každý den projdou, jsou jinak plachá zvířata v blízkosti člověka klidná a vůbec si nás nevšímají.
Stany stavíme na upravených pláccích nad chatou. Vpravo od nás obdivujeme majestátní Aiguille de Bionnassay. Prudké svahy jsou pokryté divokými ledovci a vrcholový hřeben je „ostrý jako nůž“. Nádherný kopec a „velká láska“ na první pohled.
Ranní vstávání a samota na vrcholu
Mont blancPrvní pokusy o slezení nejvyšší hory Evropy v roce 1762 a 1775 skončily nezdarem. Na scénu vstupuje Jean Jasquies Balmat, chudý hledač drahokamů, kterého podnítila vypsaná odměna. Během svých průzkumných cest našel průrvu vedle skal Roger Rouges. Protože byl sám, nepokračoval dále a vlastní úspěšný prvovýstup zahájil s mladým lékařem Dr. Michaelem Paccardem 7. srpna 1786. Vrcholu dosáhli o den později, 8. srpna brzy ráno v 6 hodin 23 minut. O rok později 3. srpna 1787 dovedl Balmat iniciátora výstupu, ženevského vědce H. B. Sousszura s doprovodem 19 lidí, k vrcholu. Ženevskému vědci se splnil životní sen a vyplatil Balmatovi slíbenou odměnu. Později Balmata povýšil sardinský král do šlechtického stavu. První ženou na Mont Blancu byla třiadvacetiletá Marie Paradis ze Chamonix, která na vrchol vystoupila v roce 1809. |
Ráno je zima a ze spacáku se nám rozhodně nechce. Po probuzení se bavíme nad vlastní neschopností dodržet původní plán.
„Tož, kluci, vyrazit do hory jsme chtěli skoro před hodinou a půl“, podotýkám trochu zklamaně kolem půl šesté ráno, „A nějak se nám nedaří naplnit prvotní rozumné plány“.
„S tím už teď nic nenaděláme. Musíme prostě makat!“, pobízí Martin.
Cesta k chatě Refuge de Aigulle du Goûter vede přes obávaný kuloár, kde často padají kameny a nebezpečí zasažení letícím kamenem je hlavně v odpoledních hodinách poměrně vysoké. Naštěstí přechod přes obávaný žlab není dlouhý a nejexponovanější úseky výstupu k chatě jsou zajištěné ocelovými lany.
Kolem osmé hodiny ranní se začínají stahovat mraky. Říkám si: „Do pytle, vždyť předpověď byla tak příznivá. Slunečno ještě dva dny. Proč se jinak přesné předpovědi nenaplňují?“
U chaty Refuge de Aigulle du Goûter definitivně opouštíme skalní a suťový terén a obouváme mačky. Cesta až na samotný vrchol vede po věčném sněhu a ledu.
První čtyřtisícovka na naší cestě se jmenuje Dôme du Goûter (4304 m). Jedná se spíš o širokou sněhovou pláň a cesta prochází několik desítek metrů od vlastního vrcholu. Padá mlha, díky vyšší teplotě vzduchu se nám začíná lepit sníh na mačky a na našem výkonu se začíná projevovat nedostatečná aklimatizace.
Ztráta iluzí
Unavení přicházíme k bivakovací boudě Bivouac Vallot v nadmořské výšce 4 362 m. Chata je postavená na skalním výčnělku a slouží jako útočiště pro nouzové přespání při zhoršeném počasí. Kolem chaty to nepříjemně zapáchá a vevnitř nacházíme obludnou hromadu odpadků. Mezi obaly a zbytky potravin nalézáme i oblíbené české špagety a instantní polévky. Definitivně ztrácím iluzi o tom, že do hor a na vysoké kopce jezdí jen lidé, kteří si umí vážit přírody a vše, co si do hor přinesou, si také snesou dolů a vyhodí do normálního odpadkového koše.
Po krátkém odpočinku pokračujeme v dalším výstupu. Čekají nás atraktivní a zároveň obávané vrcholové hřebínky, kde se za hezkého počasí musí vyhýbat neskutečné množství lidí. Podle statistik se zde pohybuje až 300 lidí denně. Díky mlze jsme na kopci skoro úplně sami.
Při cestě vzhůru potkáváme jen jednu českou rodinku. Na prvním 4500 m vysokém předvrcholu se najednou zvedají mraky a my můžeme obdivovat krále evropských hor v celé jeho kráse a majestátnosti. Za dvě minuty je ale po všem a kopec se tentokrát už na celý zbytek dne halí do mraků.
Ostré vrcholové hřebínky moc nevnímáme. Prostě v bílé nekonečnosti mlhy není nic vidět. Najednou se ocitáme nad mraky a stoupat už není kam. Kolem neskutečný klid a zvláštní ticho, které je příznačné jen pro vysoké hory. Nikde nikdo a tak si vychutnáváme tolik vzácnou samotu, která je pro tento vrchol tak netypická.
Pak se z mlhy pod námi vynoří tři postavy. Horský vůdce vyvádí na vrchol své dva japonské klienty. Staříkům může být kolem sedmdesáti a jsou evidentně v pohodě. Věta, kterou pronesl horský vůdce, se mi vryla do paměti: „We are on the top! Only one photo please and we must go down!“. Japonci se na vrcholu zdrželi asi 3 minuty a pak se zase jako přízraky ztratili v mlze.
Pomalu začínáme sestupovat stejnou cestou a kolem osmé hodiny večer stavíme stany nad chatou Refuge de Aigulle du Goûter. Teplota se celý den pohybuje nad bodem mrazu a tak co chvíli sklepáváme sníh nalepený na stoupacích železech a nadáváme na méně kvalitní pohorky, které neudržely vlhkost a mám z nich mokré ponožky.
Těžká rána nemyslících aneb zmrzlé pohorky
„Smrděj ti boty a nohy!“, pohoršuje se Michal.
„Však jsme na tom stejně“, bráním se, „boty si nechám v předsíňce stanu a nohy s ponožkami schovávám do spacáku.“
Během noci klesla teplota vzduchu hluboko pod bod mrazu. Teploměr ukazuje nepříjemných deset pod nulou. Na stanu je silná námraza a pohorky v předsíňce zmrzlé na kost. „Kluci, já nemůžu obout boty!“, nadávám sám sobě a přemýšlím, jak to zařídit, abych mohl vylézt ze stanu a udělat pár fotek v mrazivém ránu. Po chvíli urputného boje je nakonec snaha korunována úspěchem a já mohu začít chodit kolem stanu a rozehřívat botky, zatímco zbytek výpravy si ještě polehává v teplém spacáku.
Slézáme stěnou pod chatou Refuge de Aigulle du Goûter a kolem poledne jsme zpět u auta v Les Houches a zahajujeme přesun domů.
Věnování a slovo závěrem
Od našeho prvního úspěšného výstupu na nejvyšší vrchol Evropy uplynulo 11 let. Otevřely se nám vysoké hory i daleké země. Tento článek bych rád věnoval tiché vzpomínce na své dva bratrance, Tomáše a Martina, se kterými jsme společně s bratrem stáli na vrcholu Mont Blancu, naší první společné čtyřtisícovky. Kluci milovali hory a všechny aktivity v přírodě. Osud tomu chtěl, aby svou cestu životem ukončili letos v květnu pod lavinou v rakouských Alpách. Společné chvíle a zážitky zůstávají stále živé.
může se hodit Doprava autem Jako ideální se jeví trasa Praha, Plzeň, Rozvadov, Mnichov, Lindau, Bern, kolem Ženevského jezera do Martigni a přes sedlo Col de la Forclaz do Chamonix. Ubytování Ceny v kempech a veřejných tábořištích se pohybují kolem 6 – 10 eur za osobu a noc. Z vlastní zkušenosti doporučuji malý a příjemný kemp Camping Les Cimes (Les Bossons - více ZDE). Během výstupu je možné využít ubytovacích kapacit chaty Refuge de Tète Rouse, v jejíž blízkosti je možné postavit i stan. Další možností je přespání na chatě Refuge de Aigulle du Goûter. V roce 2008 bylo přespání ve stanu u této chaty zakázané. Doporučené vybavení Výstup na Mont Blanc po tzv. „normální cestě“ sice patří mezi technicky méně náročné výstupy, přesto by měl mít člověk zkušenosti s pohybem ve vyšších nadmořských výškách, s chůzí po ledovci a měl by znát základy jištění. Naprostou samozřejmostí by měly být kvalitní pohorky, mačky, sedací úvazek, dvě nebo tři karabiny, prusíkovací smyčky nebo např. tibloc a pro skupinu lano. Za ideálních podmínek ho sice necháte celou dobu v batohu, ale když se zkazí počasí nebo se dostanete do nečekané situace s nutností poskytnout spolulezci první pomoc, pak je neocenitelnou pomůckou. Důležitá je i volba oblečení. Svrchní vrstva by měla být z větru odolného a nepromokavého materiálu, na zateplení doporučuji fleece nebo windstopper a na tělo funkční spodní prádlo (např. Moira, Sensor, Craft apod). Nepostradatelné jsou i kvalitní sluneční brýle, čepice, rukavice a zodpovědně vybavená lékárna - inspirace např. ZDE. Pro přespání na chatách je třeba mít spacák nebo teplou vložku do spacáku (tzv. „Hüttenschlafsack“). Pojištění Před odjezdem doporučuji pozorně přečíst pojistné podmínky vašeho cestovního pojištění. Ne všechny produkty pojišťují případný zásah horské služby ve vysokých horách. Z vlastní zkušenosti doporučuji pojištění přes členství v Rakouském alpském svazu (OEAV, tzv. Alpenverein). Mapa výstupu na Mont Blanc - klasická cesta. Zdroj: Carte de Randonnées, 1:50000, Rando éditions, 2003