Íránský Hormuz: kolem jedné z nejstrategičtějších námořních cest světa

Íránské pobřeží Perského zálivu nepatří zrovna mezi časté turistické destinace a Hormuzský průliv, známý spíše jako tranzitní trasa ropných tankerů, už vůbec ne. Barvité scény na místních bazarech, bizarní ruiny portugalské pevnosti na ostrově Hormuz i litry potu prolité pod nesnesitelně žhavým sluncem přesto patří k zážitkům, které v mysli zůstávají po dlouhá léta.

Klidnou a nádherně modrou vodní hladinu nečeří ani ten nejslabší vánek, jen daleko na obzoru se pomalu posunuje obří nákladní loď. Prašné uličky, sevřené ubohými betonovými příbytky jediné zdejší vesnice, jsou úplně vylidněné. I několik olysalých koz a toulavých psů si našlo místo ve sporém stínu.

Barevně chudou scenérii na pevnině, kde převládají šedohnědé tóny, oživuje jen několik bárek místních rybářů na mořském břehu a kolem poházené sítě. Vítejte na konci světa: na ostrově Hormuz (Hormoz) v Perském zálivu.

Už Portugalci věděli...

I když: úplný konec světa to není – alespoň pro posádky ropných tankerů, které brázdí Hormuzský průliv více než pravidelně. Mořskou úžinou projde podle odhadů v současnosti asi pětina mezinárodně obchodované ropy na celém světě. To dělá z Hormuzského průlivu jednu z nejstrategičtějších námořních cest světa. Cenná surovina se tudy dopravuje z největších ropných polí planety v Saúdské Arábii, Íránu, Iráku a Kataru k zákazníkům zhusta na druhé straně zeměkoule.

Rozeklané pobřeží ostrova Hormuz

Hormuz. Směrovky u přístavu

Strategický význam oblasti si uvědomili už Portugalci, kteří oblast obsadili v roce 1507 v rámci tzv. Hormuzského tažení. Tím získali kontrolu nad tranzitním obchodem z Evropy přes Perský záliv do Indie po více než 100 let, dokud je v roce 1622 nevytlačila spojená anglo-perská vojska. Ostrov i přilehlé severní pobřeží Zálivu dnes patří Íránu, protilehlý výběžek Arabského poloostrova je ománským územím.

Ihned po získání Hormuzu postavili Portugalci na severním cípu stejnojmenného ostrova mohutnou pevnost, původně nazvanou Pevnost Panny Marie Vítězné. Rozsáhlá stavba tu kupodivu zbyla, byť v ruinách, až do dnešních dnů a právě z jejích rozeklaných, zvětralých zdí se rozhlížíme kolem. Na severním obzoru lze rozeznat íránské pobřeží s přístavem Bandar Abbás, směrem k jihu pohled sklouzne přes nuzné domy vesnice Hormuz na fantasticky rozeklané tvary kopců ve vnitrozemí ostrova.

Pod spalujícím sluncem

Portugalská pevnost na Hormuzu je řádně zchátralá, a to především vinou extrémního podnebí. Příšerná horka, která tu panují po většinu roku, v kombinaci s nesnesitelným vlhkem a občasným zimním deštěm udělala z pevnosti něco, co z dálky připomíná obří dětský hrad z písku, přes který se právě přelila vlna.

V podzemí rozsáhlého nádvoří objevujeme zbytky kostela i pěkně klenuté prostory určené snad ke skladování. Dispozice i po staletích nezapře evropskou architekturu, ale žádnou velkou kulturu přece jen nečekejte. I proto, že "památku" nikdo nestřeží a vlastně tu široko daleko vůbec nikdo není.

Hormuz. "Taxi" u přístavu

Při krátké procházce přilehlou vesnicí se místy svírá srdce: takhle vypadá skutečná chudoba. Místní obyvatelé se donedávna živili rybolovem, ale loviště jsou dnes vesměs vyčerpaná a jiná možnost obživy není. Pěstovat se na ostrově nedá nic, protože půda je vzhledem k nevlídnému podnebí zasolená. A turisté nepřijíždějí do odlehlé končiny s mizernou pověstí skoro žádní.

Do měsíční krajiny

Sedíme na portugalské pevnosti a už máme za sebou krátký okruh po zcela opuštěném vnitrozemí ostrova. Od přístavu nás svezli dva mladíci na improvizovaných traktůrcích, které slouží k přepravě čehokoli včetně návštěvníků.

Snad nikde na světě jsme ještě neviděli krajinu, které by tak přiléhavě slušelo označení "měsíční": holé, smutně zvětralé skály těch nejbizarnějších tvarů tu strmě ční k nebi, úzká údolíčka pokrývají solné inkrustace a nikde žádná stopa života. Stín aby člověk pohledal a rtuť teploměru v polovině listopadu přesahuje 35 °C (jak to tu asi vypadá v létě, napadá nás...?!), proto po pár desítkách minut velmi kodrcavé trasy velíme k návratu. I taková maličkost dá ale práci, protože jazykové schopnosti naše a našich průvodců se naprosto míjejí, zbývají jen gesta. Za pár dolarů, které na konci okruhu platíme, jsou oba mladíci očividně rádi. A při pohledu na nuzné prostředí, ve kterém místní žijí, je nám docela jedno, že jsme je možná trochu přeplatili.

V nuzných uličkách v Hormuzu

V portugalské pevnosti na Hormuzu

Na bazaru v Bandaru: "Photo, please" a obličejové masky

I kdybychom někdy zapomněli na podivné skály ostrova Hormuz nebo na téměř mimozemskou podobu portugalské pevnosti, docela určitě se z paměti nevytratí setkání s místními lidmi. Ti jsou stejně milí a přirozeně přátelští jako v íránském vnitrozemí, fyziognomií se ale výrazně liší - mají tmavší pleť, silnější konstituci a jsou vesměs arabského (nikoli perského) původu. Říká se jim prostě Bandari, kterýžto výraz je odvozen od slova bandar, což v jazyce farsí znamená přístav.

Politický plakát v Bandar Abbásu. Ajatolláhové Chomejní (vlevo) a Chameneí

Bandar Abbás.Čistič bot na bazaru

Jako "Bandar" místní obyvatelé také označují největší město této oblasti, přístav, který se celým jménem nazývá Bandar Abbás. Právě z něj vyrazila naše rychloloď na asi 30 kilometrů dlouhou plavbu na ostrov Hormuz. Bandar má dnes téměř půl milionu obyvatel a platí za největší íránský přístav. Město paradoxně získalo na významu za irácko-íránské války (1980–1988) poté, co invazní vojska Saddáma Husajna obsadila či přímo ohrožovala jiné íránské přístavy ležící blíže frontě, např. Búšehr.

V Bandar Abbásu toho k vidění moc není, v podstatě vůbec nic – chaotická zástavba sestává z nevzhledných betonových budov a ulice jsou ve dne v noci plné ryčících aut. Snad jen cestou z letiště se vyplatí zastavit u obřího mauzolea/mešity imáma Husajna, jednoho z Dvanácti imámů uctívaných šíity. Nádherné "perské" kopule korunují komplex svatyní, kam lidé po celý den přirozeně přicházejí na krátkou modlitbu a zase odcházejí, vidíme šíitský islám v přímém přenosu.

Bandar Abbás. Prodejci na bazaru

Největším zážitkem v Bandaru je návštěva bazaru, který se rozprostírá mezi několika bloky v blízkosti přístavu, zčásti zakrytý, zčásti nikoli. Prodává se tu úplně všechno a všemi způsoby: od ovoce přes boty a koření po látky, od kamenných obchodů přes improvizované stolečky až po kusy plachty natažené na zemi.

Je to babylónský mumraj, kterým musíme kličkovat a každou chvíli něco nebo někoho překračovat, ale nejen to. Exotičtí cizinci budí pozdvižení na každém kroku, žádosti o společnou fotografii přestáváme po pár minutách počítat a každý, kdo aspoň trochu vládne angličtinou, se chce dát do řeči. To platí i pro některé dívky a ženy, kterým zpod vzorně upnutých šátků blýskají zvědavé oči. Jiné si nás ale prohlížejí jen pokradmu a o některých vlastně nevíme, co si máme myslet. Řada žen totiž v oblasti u Perského zálivu nosí vedle čádoru ještě obličejovou masku, textilní nebo kovovou, a z jejich tváře tak nespatříme skoro vůbec nic.

Může se hodit

Jak se tam dostat
Do Bandar Abbásu zalétává denně několik letadel z Teheránu, několikrát za týden je i spojení do Šírázu a Jazdu. Cesta po zemi je dlouhá a horká – vlak či autobus např. z Jazdu jede 10–12 hodin. Vnitrostátní letenky je kvůli mezinárodnímu embargu vůči Íránu možné pořídit až na místě a stojí podle vzdálenosti 15–30 USD.

Kdy se vydat na cestu
Nejlepší dobou k návštěvě oblasti u Perského zálivu je zima, respektive časné jaro, kdy tu jedině panuje snesitelné podnebí. V žádném případě nelze cestu doporučit v létě, kdy teploty běžně přesahují 40 °C při vysoké vlhkosti a ani v noci neklesají pod 30 °C. V zimě občas zaprší, léta jsou zcela suchá.

Pravidla oblékání
Ženy včetně cizinek musí v Íránu ze zákona nosit islámský šátek (hidžáb) zahalující vlasy a k tomu splývavé oblečení, které zakrývá celé tělo a neprozrazuje jeho tvary. Jinou možností je čádor, oděv z tmavé (obvykle černé) látky, který v jednom kusu zahaluje celé tělo kromě tváře. Také muži musí mít zcela zahalené nohy a šortky nejsou povolené; na rozdíl od žen se mužům tolerují košile s krátkými rukávy.

Vízum
Íránské velvyslanectví v Praze víza v současnosti de facto de facto nevydává, je však možné se obrátit na jinou íránskou ambasádu v Evropě (např. ve Vídni). Za určitých podmínek je možné obdržet vízum po příletu do Teheránu na letišti. Nejprve však potřebujete prostřednictvím některé íránské agentury (např. Key to Persia, www.key2persia.com) po internetu získat tzv. referenční číslo (souhlas Íránského ministerstva zahraničních věcí). Po příletu do Teheránu pak musíte doufat, že vám imigrační úředník na základě referenčního čísla vízum do pasu skutečně udělí (maximálně na 15 dnů, lze prodloužit). Na udělení víza na letišti nicméně není nárok a řadě cestovatelů byl v poslední době vstup do země odepřen. Celá procedura stojí přibližně 100 eur, na pozemních hraničních přechodech se víza neudělují.

Náklady
Írán patří k nejlacinějším zemím světa, pár set dolarů zajistí pohodlné živobytí na několik týdnů. Peníze vyměňte na „druhém trhu“, tedy v některé směnárně (nikoli v bance). Pokoj ve slušném hotelu přijde asi na 15 USD (např. v Bandar Abbásu nový, klimatizovaný hotel Apadana přímo v centru města), oběd v restauraci kolem 3 USD, vstupné do pamětihodností nebo jízda městským autobusem stojí jen několik centů.