On-line rozhovorO Pákistánu se nyní hodně hovoří v souvislosti s únosem dvou českých turistek. Cestovatelé Jan Herman a jeho kamarád Petr, kteří v Pákistánu strávili měsíc a celý ho projeli, odpovídali na dotazy čtenářů v online rozhovoru ZDE. |
Ráno nás s východem slunce probudí jeden pákistánský policista, a než se pořádně rozkoukáme po okolí, jak to tady vlastně vypadá, policista se vrací s konvičkou horkého čaje. Čaj je překvapivě bez mléka, ale výborný, ani ho nestihneme dopít a už pro nás jde velitel, že na nás čeká auto. Zabalíme věci a vyrážíme.
Před jednou z budov stojí nastartovaný policejní pick-up a vedle něj náš strážce (guard), který říká, ať nastoupíme na korbu, prý máme zařízený transport do Kvéty, do města, o němž se traduje, že je ovocnou zahradou Balúčistánu. Poté se s velkou úlevou v hlase rozloučí a nastoupí do kabiny kamionu mířícího zpět do Taftanu.
Opět ha ha, tohle je Pákistán...
Do Kvéty zbývá něco kolem 200 km. Drncáme se na korbě spolu s naším novým strážcem. Na dalším kontrolním stanovišti, asi 20 km přes hory, na nás čeká nový policejní pick-up s dvěma policajty.
Jedeme dál na další policejní check-point, kde po tradičním zapsání našich pasů u velitele kontrolního stanoviště do knihy zahraničních hostů usedáme k čaji a čekáme na příjezd dalšího auta. Policajti si zde krátí čas u hry podobné našemu Člověče, nezlob se, neodolám a pár kol, než dorazí náš transport, hraji s nimi.
Policisté si na kontrolním stanovišti krátí čas hraním podobné hry, jako je u nás Člověče, nezlob se.
K únosu ČešekUnesených dívek je mi velice líto a doufám, že se brzy a v pořádku vrátí domů. Dívky měly velkou smůlu. A i když si myslím, že pro dvě dívky není příliš rozumné navštěvovat tento region, podobná událost se klidně mohla stát i nám. Každý, kdo navštěvuje podobnou zemi, musí počítat s možným rizikem. V provincii Balúčistán se odehrává mnohem víc podobných incidentů, než o kterých se dozvídáme z českých médií. |
Vyrážíme v novém autě, s novým strážcem dál. Čas od času zpomalíme a naskočí nový pasažér, když chce někdo vystoupit, zabouchá rukou na bok auta a policajti zastaví. Projíždíme přes krásné špičaté pohoří, uprostřed se tyčí hora připomínající pravoúhlou pyramidu.
Kochám se krásným výhledem z korby picku-pu, když vtom opět zastavujeme a strážce, sedící vedle nás a svírající samopal, se směje, že prý finiš... Vykouknu přes kapotu a nikde nic, žádný check-point, žádné auto, jen dvě motorky. Hm... No to si snad dělají... Nedělají! A opět slyšíme: "Ha ha, tohle je Pákistán." Následujících 20 km se drkotáme na policejní motorce a před obličejem se nám houpe kalašnikov pověšený na rameni strážce zákona. K naší smůle zrovna teď na motorkách projíždíme úsekem, kde opravují povrch vozovky. Několik kilometrů jedeme ve velkém prašném oblaku.
Kvéta, Balúčistán. V Pákistánu častý způsob hromadné dopravy, dospělí a šest dětí na jedné motorce.
Politicky výbušný Balúčistán s atentáty a únosy
Čekají nás ještě čtyři přestupy, než se na dalším kontrolním stanovišti dozvídáme, že jsme v Kvétě. Usedáme v hliněném domku a opět čekáme na naši eskortu. Přistoupí k nám prošedivělý důstojník a plynnou angličtinou se nám omlouvá za neustálý dohled. A vysvětluje nám, že Balúčistán je autonomní území. Od devadesátých let, kdy se sem přelilo násilí z nedalekého Afghánistánu, jsou etnické vraždy a únosy na denním pořádku. Z náprsní kapsy vytahuje pečlivě složené noviny a ukazuje nám, že před čtrnácti dny tady ozbrojenci spáchali atentát na policejního šéfa Balúčistánu a od té doby se bezpečnostní situace ještě zhoršila.
Na stěně v hliněném domku vidím zásuvku a ptám se, jestli si můžu nabít foťák. Usměvavý a vstřícný důstojník říká: "No jasně, prosím." Zastrčím nabíječku do zásuvky a ono nic! Důstojník se směje od ucha k uchu a několikrát opakuje: "Tohle je Pákistán, chlapče, tady nic nefunguje."
Kvéta, Balúčistán. Hlavní silnici do centra lemují hromady odpadků.
Bosé děti tancující v blátě
Při sjezdu z hor do jednoho z údolí, kde se rozléhá Kvéta, začalo silně pršet. Okolní kopce působí jako vysoké hradby nedobytné pevnosti. Na předměstí nás přivítá všudypřítomný zapáchající kouř z doutnajících odpadků. Během chvilky se silnice změní v mohutné řečiště plné bláta, život kolem hlavní silnice se najednou zrychlí, všichni pobíhají sem a tam.
Projíždíme předměstím kolem hliněných a plechových přístřešků, pod nimiž se choulí zahalené ženy. Při pohledu na bosé a v blátě tancující děti mám zvláštní pocit. Spontánně pobíhají a radují se z deště, ty menší se cachtají v kalužích s odpadky.
Vlakové nádraží zde postavili Britové kolem roku 1890 a je jednou z nejvýše položených železničních stanic v Pákistánu.
Dva chlapci pracují v krejčovské dílně na šicím stroji Singer, za směnu ušijí až šestnáct shalwar kamizů.
Ulice jsou plné povozů s oslíky a volně pobíhajícími zvířaty, čím víc se přibližujeme do centra, provoz houstne: téměř samé motorky a motorikši, jen výjimečně auta.
Vjíždíme do staré zástavby a naše eskorta zastavuje před vlakovým nádražím, kde si máme koupit lístek na vlak do Karáčí. Je nám rázně naznačeno, že musíme odjet ještě dnes. Nakonec si po delší debatě s policejním důstojníkem kupujeme dva lístky až na zítra. Vlak odjíždí zítra ve dvě hodiny (800 RSP pro jednoho, cca 160 Kč). Než vyrazíme do Karáčí, máme pouhý jeden den na poznání nebezpečně pulsující Kvéty, šestého nejlidnatějšího města v Pákistánu.
Důstojník, jemuž se naše plány vůbec nelíbí, nás nakonec odváží do hotelu. S místními policisty projíždíme několik hotelů, ale v každém nás odmítají, že prý nemají povolení pro ubytování zahraničních hostů. Nakonec zjistíme, že v Kvétě je asi jediný hotel, v kterém můžeme přespat.
Děti se radují z deště a bosé v něm tančí.
Asi jediný hotel pro cizince
Mezinárodní hotel Bloom Star, bílá patrová budova se zeleným a krátce střiženým trávníkem na dvorku. Za pultem na recepci se ušklíbá nepochopitelně arogantní recepční. Ptáme se na cenu za pokoj. Zřejmě díky přívlastku international se dozvídáme částku 2 000 RSP (cca 400 Kč) za osobu na noc. Cena je přemrštěná, prý je to kvůli ochraně.
Recepční vytahuje z knihy hostů založený policejní protokol, chvilku s ním mává a něco si žvatlá v urdštině, pak mi ho podává. Píše se v něm o únosu starém čtrnáct dní: pohřešují se dvě Holanďanky, byly ubytované v hotelu Bloom Star, odkud je odváželo mototaxi na autobusové nádraží (pouhých 10 minut pěšky), odkud měly odjet autobusem do Taftanu a dále pak do Íránu. Bohužel autobus na ně čekal marně, na autobusové nádraží už nedorazily... Projede mi mráz po zádech, když si představím, co musí zažívat. Nedokážu pochopit, co tady dělaly!
Autor a cesta PákistánemAutor článku Jan Herman je nadšený cestovatel, fotograf a dobrodruh. Petr, jeho druh na cestách, je zkušený cestovatel, humanitární pracovník a průvodce.
|
Fakt, že tento hotel vydělává na nestabilní situaci v regionu a přitom je jejich ochrana naprosto zbytečná, nás utvrdí v neadekvátnosti ceny za noc. Odcházíme. Nakonec s pomocí důstojníka usmlouváme cenu za jednolůžkový pokoj na 1 000 RSP dohromady a dostáváme instrukce na zítra: před druhou hodinou nás vyzvedne policejní vůz a odveze na vlakové nádraží.
Po ubytování vyrážíme porozhlédnout se po okolí. Došli jsme jen kousek od hotelu, když zahlédneme stánek připomínající rychlé občerstvení. Vyhladovělí po celodenním cestování neodoláme a ochutnáme místní speciality. Při žvýkání hamburgeru a la Pákistán se začneme bavit s dvěma mladými kluky sedícími před stánkem. Jeden se jmenuje Shalid a druhý Ramiz. Ptáme se, jak moc je to tady nebezpečné, a dozvídáme se, že napravo v centru to relativně bezpečné je. Nalevo bychom prý však chodit neměli, začíná tam předměstí obývané šiíty, kteří sice nejsou nebezpeční, ale velmi často jsou terčem pumových útoků.
Po krátké debatě o místní politické situaci nám navrhují, že nás provedou po městě. Než to stihneme probrat spolu s Petrem, platí za nás útratu za večeři a mávají na taxika, ani se nenadějeme a mačkáme se v motorikše. Než se hustou dopravou prokoušeme do centra na tržiště, sluníčko mizí za obzorem.
Přátelská atmosféra bazaru
Procházíme přelidněným bazarem Liaquat a naši průvodci nás nadšeně představují téměř v každém krámku, pokaždé se kolem nás utvoří malý hlouček lidí, každý se na nás nevěřícně usmívá a podává nám ruku. Podání ruky často doprovází i pozvání do jiného krámku.
Jinde zase stojíme v uličce plné motorek a Ramiz nás seznamuje se svým bratrem, prodejcem motorek. Navštívíme i malý krámek s mobilními telefony, prohlížím si kovový minitelefon, když v tom ke mně přistoupí Shalid a povídá: "Líbí se ti? Já ti ho koupím." Ptám se, proč by mi ho měl kupovat. On povídá: "Proč ne, jsi host v mém městě." O chvíli později nás zase pro změnu zve majitel paštúnské čajovny na šálek čaje. Přátelská atmosféra v bazaru nás mile překvapuje. Faktem ale je, že díky velké vstřícnosti většiny místních obyvatel se snadno zapomene na hrozící nebezpečí od radikálních ozbrojenců. To podle mě dělá z Kvéty jedno z nejvíce zrádných míst v Pákistánu.
Naši průvodci městem, zleva Shalid a Ramiz
Rychlé občerstvení a la Pákistán nedaleko hotelu Bloom Star
Prodejci zavírají své obchůdky a my se pomalu obracíme zpátky, konečně po třiceti minutách chůze po noční Kvétě přicházíme k hotelu. Shalid nás ještě zve k sobě domů, že prý bydlí nedaleko, to ale s velkými díky odmítáme. Po domluvě na zítřejším pokračování naší prohlídky se rozloučíme.
Hod kamene na vlak je pákistánský národní sport
Po snídani v nedaleké restauraci marně čekáme na naše průvodce, jak se později dovídáme, recepční jim vyhrožoval udáním na policejní stanici. Zřejmě to byla ta ochrana, za kterou jsme měli platit.
Náš policejní transport na vlak je přesný, před druhou hodinou nás vyzvedá v hotelu. Ve dvě hodiny už stojíme na peronu a čekáme na vlak. Po sedmi a půl hodinách čekání se za nepřetržitého houkání pomalu suneme předměstím Kvéty do nedalekých hor.
Podle počtu ran bych tipoval, že hod kamenem na vlak je pákistánský národní sport. Opouštíme překvapivě pohostinné a bezesporu zajímavé město, které však rozhodně nepřipomíná ovocnou zahradu. Do Karáčí je to přes 800 kilometrů. Zatím ještě netušíme, že ve vlaku strávíme dva dny, což způsobí zatopené nížiny, díky nimž budeme každou chvilku někde čekat, až na kolejích opadne voda...
Do husté tmy se rozléhá dětský pláč
Již několik hodin stojíme potmě na malém nádraží ve městě Bandhi, venku stále lije jako z konve. S batohem pod hlavou ležíme na tvrdých lůžkách, Petr se pokouší usnout a já při slabém světle baterky zapisuji právě končící den. Z nefunkčních větráků na stropě kape voda, v celém vagonu nesvítí jediná žárovka a z kupé vedle nás se do husté tmy rozléhá dětský pláč. Dneska nás čeká dlouhá noc…
Třetí díl putování Pákistánem přineseme další týden.
