Asi nejznámějšími horskými oblastmi jsou Svanetie či Kazbegi. Národní park Lagodechi zůstává mnohými průvodci často neprávem opomíjen. Park leží v oblasti Kachetie, na hranicích s Ruskem a Ázerbájdžánem.
Kachetie je proslulá vínem, které se od toho, na které jsme zvyklí v Evropě, poněkud liší. Gruzínci ho nechávají kvasit spolu se slupkami a semínky, které z vína oddělují až nakonec. Proto má gruzínské víno typicky zakalenou barvu a výraznou ovocnou chuť. Z oddělených semínek a slupek poté vyrábí pálenku „Čača“. Litr výborného vína zde pořídíte klidně za 60 korun, stejně tak i půl litru Čači.
Cestování po Gruzii je sice poměrně chaotické, ale také levné. Když už se vám podaří najít v záplavě tradičních dopravních prostředků - maršrutek tu, kterou potřebujete, musíte si často počkat klidně pár hodin, než se naplní. Do Lagodechi se dá dostat maršrutkou například z Tbilisi za 7 lari (1 lari je asi 11,5 Kč).
Na koních k Černému skalnímu jezeru
Tip na dovolenouPlánujete letošní dovolenou? Lákají vás známá i neznámá místa? Vyberte si dovolenou přesně podle vašich představ na Dovolená.iDNES.cz. |
Nabízí se tady hned několik nádherných treků. Můžete vyrazit na některý z jednodenních, které vedou spletitou džunglí k ukrytým lesním vodopádům, a i několik vícedenních výletů. Asi nejoblíbenějším z nich je túra k Černému skalnímu jezeru, které leží přímo na hranicích s Ruskem. Cesta k jezeru a zpět zabere tři dny. Je ale možné si přímo v Lagodechi půjčit koně.
Představa projížďky na koních v gruzínské přírodě je natolik lákavá, že oželíme 160 lari (50/kůň/den, 40/průvodce/den, 5/stan/noc nebo 15/chatka/noc) a najímáme si je i s průvodcem. Pohled ze sedla na podzimem políbené, pestrobarevné lesy je okouzlující. Hned ze začátku cesty nás čeká adrenalinové brodění řeky, která nám připadá divoká a nespoutaná stejně jako tradiční tance této země. Po několika nesnázích řeku přece jen zdoláme a následuje prudké stoupání z údolí až na vrcholky kopců.
Asi v půlce cesty nám průvodce a jeho přítel najdou poklidné místo, vhodné na polední pauzu. A protože Gruzínci nejraději hodují v kruhu přátel, kde všechno patří všem, vyndávají z brašen chačapuri (gruzínský chléb plněný sýrem), klobásky a domácí víno a tím vším nás štědře hostí. Zhruba po půl hodině a dvou litrech vína je nám jasné, že je čas pokračovat dál. Cesta vede stále do strmého kopce. Pobízíme koně povelem „hačů!“ a v náročnějších úsecích sesedáme a jdeme po svých, aby si trochu odpočinuli.
Vyhlášená gruzínská pohostinnost
Po dalších dvou hodinách cesty vyjíždíme ven z lesa a otevírají se nám úchvatné výhledy na údolí pod námi. Všude kolem zlatá tráva a oranžové stromy. Blížíme se k našemu prvnímu cíli. Malá chatka s třemi místnostmi s postelemi bez matrací. Kromě nás dorazila ještě skupinka gruzínských studentů. Snad první Gruzínci, kteří umějí alespoň trošku anglicky. Do té doby jsme se domlouvali v podstatě převážně česky s ruským přízvukem. Rozuměli jsme si.
Opět si všichni sedáme kolem jednoho stolu, každý vybalí jídlo, které má (a samozřejmě víno) a začíná se hodovat. Po jídle přichází na řadu pálenka Čača. Náš průvodce se ujímá role tamady. Tamada je ten, kdo pronáší přípitky. Gruzínské přípitky jsou dlouhé a je jim přikládán velký význam. Nejčastěji pijeme na přírodu, mír a lásku. S každým dalším přípitkem je zábava stále hlučnější a rozjívenější, proto se přesouváme ven k ohni a zpíváme české i gruzínské písně všech možných žánrů a navzájem se snažíme naučit naše národní tance.
Bujará noc, těžké ráno
Jak nám bylo v noci veselo, tak je nám ráno úzko. Již o šesté hodině ranní totiž vyrážíme dál směrem k jezeru. Naše těla rozlámaná z bujarého slavení odmítají spolupracovat a s blížícím se polednem začíná slunce nemilosrdně žhnout. Přestože koně nemáme na další den již zaplacené, je nám dovoleno se na nich dále svézt. Této nabídky chvílemi s vděčností využíváme.
S blížícím se jezerem, a tudíž i ruskou hranicí, potkáváme dva gruzínské vojáky se samopalem. Ti se k nám připojují a dohlížejí na celou naši skupinu. Zpočátku máme z ozbrojených, přísně se tvářících vojáků docela respekt. Ovšem cíl je už na dosah, a tak kráčíme dál. Jsme zhruba ve třítisícové výšce a přímo před námi se rozkládá pohraniční základna. Je zahalena v mraku a z dálky vypadá zlověstně.
Vojáci nás vedou rovnou k ní. Zde však zjišťujeme, že jakékoliv předchozí obavy byly naprosto zbytečné. Po nutné kontrole pasů si s námi totiž místní hraničáři nejen příjemně povídali, ale uvařili nám i horký čaj a kávu na zahřátí. Dva vojáci s námi pokračovali i dále k jezeru. Kolem dokola obklopeni vysokými horami s výhledem na jednu stranu do Gruzie, na druhou do Ázerbájdžánu a na další do Ruska se přibližujeme k našemu cíli.
Úchvatné jezero
Únava se stupňuje, i naši gruzínští přátelé vypadají vyřízeně. Vojáci jdou pár set metrů před námi. Jejich úkolem je zajistit, že se bezpečně vrátíme z hranic s Ruskem zpět do Gruzie (alespoň to tvrdí). Najednou se před námi objevuje jezero. Vklíněné mezi dvě hory, klidné a tmavé. Nad ním dramatickou atmosféru dokreslují černé mraky, z druhé strany na celou scenerii dopadá slunce. Nádherné místo. Hned litujeme, že jsme stan nechali ležet v chatě. S chutí se pouštíme do jídla, tentokrát už bez vína. Ovšem pouze proto, že už žádné nezbylo. Gruzínci to totiž bez vína snad ani neumí.
Cestou zpět jako by se hory porostlé suchou travou proměnily ve zlato. Paprsky klesajícího slunce vytvořily úchvatnou podívanou. Okouzlení tímto momentem si všichni sedáme na zem a sledujeme, jak slunce pomalu klesá. Čeká nás ale ještě hodina cesty zpět na horskou chatu. Ve tmě. Dvě svítilny pro deset lidí je poměrně málo, takže sestupujeme pomalu a opatrně. Po příchodu na chatu padáme do židlí a pojídáme zbývající jídlo. Naši gruzínští společníci vyrážejí ještě na další čtyřhodinový pochod zpět dolů do Lagodechi. My se s nimi loučíme a jdeme spát. Tu cestu si chceme užít za světla.
Může se hoditJak se do Gruzie dostat
Jak cestovat po Gruzii
Co si dát k jídlu
Kde spát
Ceny
|