První dojmy z této nádherné kavkazské země jsou rozporuplné. Jako by všichni žili tak trochu minulostí. „Rusy rádi nemáme, ale život v době Sovětského Svazu byl rozhodně mnohem jednodušší. Byla práce, měli jsme dost jídla, slušné důchody a mohli jsme i cestovat, alespoň po zemích Sovětského svazu,“ vzpomíná na staré časy dělník Levan z města Gori.
„Dnes je obrovská nezaměstnanost, bída a cestovat nemůže nikdo nikam. Posledních dvacet let je nejhorší doba našeho života. Co na tom, že je svoboda. Té se nikdo nenají,“ stěžuje si dále Levan. Proto v Gruzii také nikdo nenadává na Stalina. Ti vzdělanější sice připustí, že udělal spoustu chyb, ale jinak to byl prostě velký Gruzínec, který porazil Hitlera.
Muži na nákupech
Gruzínci milují život a nemají rádi samotu. Kavkazský národ žije stále v tradičním rozdělení mužského a ženského světa. Muži jsou aktivní a dominantní, žena stojí spíše v pozadí, prostě žádná evropská emancipace se tu zatím nekoná.
Třeba nákupy jsou spíše mužskou záležitostí a když se připravuje nějaká oslava, muž všechno nakoupí a dokonce i navaří. Teprve když přijdou hosté, sedne si ke stolu a nechá se společně s návštěvou obsluhovat svou ženou, což může trvat i několik hodin, neboť na stůl se stále nosí další a další talíře s jídlem. A nechybí ani skvělé víno, které se na Kavkazu vyrábí již dvanáct tisíc let. Ostatně starověká Kolchida, která se rozkládala na místě dnešní Gruzie, je považovaná za kolébku vína a vinařství.
Přestože Tbilisi je velmi pěkné město, turisté se mu zatím spíše vyhýbají.
Host je jako Bůh
Až neuvěřitelná pohostinnost je jednou z hlavních charakteristik národa. Gruzínci věří, že host je posel Boha a tak se k němu také chovají. Pokud se objevíte na nějaké slavnostní hostině na vesnici, stane se vám, že během večeře budete dostávat pozvání do dalších rodin, takže byste tam klidně mohli strávit dva týdny jako na letním bytě.
„Dokonce se nám jednou stalo, že nám jeden Gruzínec z Tbilisi, se kterým jsme se znali několik hodin, nabídl klíčky od svého bytu. Prý tam můžeme pár dní bydlet, zatímco on bude na služební cestě. To se vám jinde v Evropě nestane,“ vypráví Kateřina Nová, která v Gruzii s přítelem strávila několik měsíců.
Gruzínská pohostinnost je vyhlášená, tabule při hostinách jsou plné výtečného jídla.
Stalin je stále v kurzu. Dokonce tu vyrábějí jeho víno.
Kolotoč přípitků
Gruzínec by návštěvu nikdy neodbyl. I když bude chudý a bude mít prázdnou lednici, půjde si půjčit peníze k sousedům, aby mohl vystrojit hostinu. Navíc je zde zvykem, že když všichni dojedí, musí na stole zůstat spousta jídla.
Dalším pravidlem místního hodování jsou legendární přípitky, kterých se pronáší za večer klidně i dvacet či třicet. Při tradičních oslavách je pronášení přípitků velmi formální, řídí je takzvaný Tamada a přípitky mají dané pořadí. První sklenička se pije za boha, druhá za mír, další za rodiče, děti, život, zdraví a tak dále. Při setkání přátel nejsou přípitky tak formální, ale stejně se dodržují a pořád se na něco připíjí.
Gruzínci pijí vše a v hojném množství, vodku, pálenku, pivo i víno.
Doba sovětského „blahobytu“ skončila, teď je na vesnici největším pokladem pěkně vykrmený čuník.
Homosexuály tu nechceme
Nad hlavním městem Tbilisi stojí obrovská socha Matky Gruzie, která v jedné ruce svírá meč, aby odradila všechny nepřátele, zatímco v druhé drží pohár s vínem, aby přivítala všechny přátele. Socha velmi dobře symbolizuje charakter národa. Gruzínci nejsou lhostejní a rádi vyjadřují emoce. Buď jsou pro, nebo proti.
Velmi těžké to mají například homosexuálové, kteří jsou v konzervativní společnosti bez jakékoliv tolerance. A když měla v Tbilisi proběhnout krátká demonstrace gay aktivistů, rozpoutala se proti nim obrovská kampaň a demonstrace, kde tisíce lidí volaly: „Buzeranti, vraťte se do Evropy.“ Liberální otevřenost západu a tolerance jinakosti zde prostě chybí. Na druhou stranu se muži na ulicích rádi a často dotýkají, případně i drží za ruce. Ale to je jen symbol přátelství, bez náznaku jakékoliv erotiky.
Chudoba vyhnala do ulici spoustu žebráků.
Hlavně starší lidé vzpomínají na sovětské časy s nostalgií a lítostí. Tehdy jim prý bylo líp...
Klíčové místo rodiny
Gruzínec se s problémy neobrací na úřady či firmy, ale zásadně na svou rodinu, i když je to klidně bratranec z druhého či třetího kolene. A žádná taková prosba se nebere jako obtěžování či přítěž, neboť každý rád pomůže. A není to jen proto, že příště bude potřebovat pomoc zase on, ale z podstaty zdejších velmi pevných rodinných vztahů a vazeb. Takže když někdo potřebuje koupit ojeté auto, obrátí se na bratrance automechanika, když musí náhodou přespat ve vzdáleném městě, nebude hledat hotel, ale obrátí se na příbuzné. Rodina je v Gruzii klíčová. Každý, kdo může, tak pomáhá a hlavně ve zlých časech nenechá nikdo nikoho na holičkách.
Gruzie je jedna z mála zemí světa, kde roste počet věřících.
Vysoká matematická
Gruzínci „neumějí“ normálně počítat, ale používají zastaralý dvacítkový systém, který mění každou útratu na vysokou matematickou. Takže třeba třicet pět se řekne dvacet a patnáct, zatímco padesát pět se řekne dva krát dvacet a patnáct. Ale to je spíše úsměvný detail.
Obecně můžeme konstatovat, že Gruzie je velmi příjemná a bezpečná země (s výjimkou separatistické Abcházie a Jižní Osetie), kde spousta lidí stále nezamyká domy, kde je jen minimální kriminalita a třeba v krádežích aut jim patří jedno z nejnižších čísel v Evropě.
Gruzínci jsou zřejmě také jediným národem Evropy, kde na počátku 21. století roste respekt k církvi. Více než 80 procent obyvatel se hlásí k pravoslavné církvi a Patriarcha Ilia II. je nejdůvěryhodnější osobou země s více než 90 procenty obliby, což je jev opravdu zcela ojedinělý.
