Devítiletý Bačo Ciklauri je jediným žákem místní základní školy v gruzínské vesničce Makarta v odlehlé a těžko dostupné části hor. Z malé vesnice postupně mizí většina obyvatel a Bačo si po většinu dne musí vystačit sám. Přečtěte si: Bačo, nejosamělejší žák v celé Gruzii
Na jeho smutný příběh reagovali lidé po celém světě a byli mezi nimi i čtenáři iDNES.cz, kteří chtěli malému chlapci poslat například školní pomůcky nebo dokonce mobilní telefon.
Za jejich snahu jim chce redakce iDNES.cz upřímně poděkovat. Bohužel se ale ukázalo, že zorganizovat sbírku pro jednoho žáka je komplikované a v rámci celého regionu by šlo jen o pomyslnou kapku v nekonečném moři životních osudů.
Podobně osamělých lidí je v Gruzii víc než dost, opuštěné vesnice a školy jsou v kdejakém horském údolí. V podobných vesnicích jsem strávila uplynulé dva roky a pozorně naslouchala příběhům obyvatel.
Bylo to vyprávění o těžkém životě v nepřístupných oblastech a osudech rodin rozdělených kvůli shánění práce v zahraničí nebo ve městech. Byly to ale také příběhy o vytrvalosti a nikdy nekončící snaze najít z nepříznivé situace východisko. A jak sami Gruzínci začínají zjišťovat, jednou z cest mohou být návštěvy turistů.
Nic pro mladé
Vydejte se za dobrodružstvímNa Raketa.cz najdete pestrou nabídku domácích i zahraničních poznávacích zájezdů, na své si přijdou milovníci turistiky i rodiny s dětmi. |
Giorgij a Tamar žijí v Gebi, na konci cesty do civilizace, kam jezdí autobus jen dvakrát týdně. Místní obyvatele sem na požádání běžně vozí i sanitky z dvě hodiny vzdáleného města. Stačí, když mají jen přibližně stejnou cestu.
Manželé žijí ve vesnici jen přes zimu, na léto odjíždějí ještě o půl dne cesty výš proti proudu řeky, kde suší seno, a krávy tu mají lepší pastvu. "Z čeho žijeme? Jako všichni tady, z mléka, sýru a brambor. Trochu sýru prodáme do města a k tomu skromný důchod," říká Giorgij, kterému je stejně jako manželce Tamar přes sedmdesát let.
Údolí Rioni. Pohled z Gebi po proudu řeky
Jejich tři děti žijí ve Tbilisi a mluvit s nimi po telefonu je pro ně velký svátek. Mobilní pokrytí tu nefunguje, ale mohou využívat magtifix (speciální telefon využívající satelitní připojení), který je pro všechny odříznuté gruzínské vesnice hlavním pojítkem s civilizací. Kde je elektřina, tam je magtifix.
"Na léto jsme tu mívali vnoučata, ale letos už nepřijela. Moc je to tu nebaví, jsou raději ve městě," povzdechne si Giorgij. "Mladí odcházejí, co by tady dělali." Ve vesnici se tak postupně množí domy se zatlučenými dveřmi a okny. Zůstává jenom několik vytrvalých rodin a také staří lidé, kteří se už nikam stěhovat nechtějí.
Starousedlík Giorgij ve vesnici Gebi
Sedmdesátiletá Tamar ve vesnici Gebi
Giorgij nás pozval k sobě domů, kde na nás čekala skromná večeře a zajímavý rozhovor u petrolejky. "Dříve tady bylo spoustu turistů, stovky denně. Přicházeli přes průsmyk z Kabardino-Balkárie, nocovali kus navrchu v turbázi blízko pramenů Rioni a pokračovali dál do Šovi a do Osetie," vzpomíná Giorgij. "Teď jich je málo. Tu a tam někdo, podobně jako vy. Hranice (do Kabardino-Balkárie, tj. do Ruska) je zavřená a silnice špatná," dodává.
Ráno pak pokračujeme v cestě dál podle mapky, kterou nám Giorgij nakreslil. Chtěli jsme starším manželům dát nějaké peníze, ale věděli jsme, že bychom je urazili. Nechali jsme jim tedy alespoň pár věcí, které neodmítli: ovoce koupené nedávno ve městě a taky čelovku, která tu přijde vhod.
Vrátí se turisté?
Někteří Gruzínci ale začali sami přicházet na to, jak by se lidé v horách mohli uživit. Ve vesnici Čochi, v závěru Gudamaqarského údolí, kde žije i osamělý žák Bačo, jsem se dala do řeči se sedmašedesátiletou Mediko Ciklauri. "Zrovna nedávno tu byla velká skupina turistů. Tábořili výš v údolí, kde jsem se narodila, dosud tam máme dvoupatrový dům. Když vím dopředu, že někdo přijede, není problém nachystat pokoje a jídlo," říká Mediko Ciklauri.
Hlavní kavkazský hřeben nad vesnicí Gebi, přes který vedla cesta do Kabardino-Balkárie (do Ruska).
"Postupně bych takhle chtěla dům i trochu zrekonstruovat, aby tu pro hosty přece jen byly lepší podmínky," plánuje Mediko a dodává, že provozováním rodinného penzionu se v údolí moc lidí nezabývá. "Lidem se dlouho zdálo, že to nemá smysl, protože turisté sem nejezdili. Ale teď lidé začínají chodit a klepat na dveře. V létě je tu opravdu krásně. Řekněte sami, kde je krásněji?" říká obyvatelka Čochi.
Ovcím vstup zakázán
V celé vesnici zůstaly dvě rodiny, ostatní žijí dole ve městě. Přes zimu tu leží tolik sněhu, že domy nejsou vidět a lidé vycházejí jenom dvakrát denně podojit krávy. Podobně jako Mediko žije i sedmadvacetiletý Bačo, poslední stálý obyvatel Čochi pod šedesát let.
Vesnice Čochi a Gudamaqarské údolí
"Lidé tu žili do devadesátých let. V celém údolí bylo sto tisíc ovcí a devět tisíc hlav hovězího dobytka. Na zimu přecházeli pastevci s ovcemi na sever do Dagestánu, jako to ostatně dělali lidé z celé východní Gruzie," vzpomíná Bačo na nedávnou minulost.
Jenže tahle cesta je teď zavřená a není možné, aby gruzínské ovce přezimovaly na severním Kavkazu, tedy v Rusku. "Proto jsme přestali chovat ovce, není kde je zimovat. A potom odešli i lidé," vysvětluje Bačo.
Ženy odcházejí, muži zůstávají v horách
Kraj bez hospodyň, tak se v Gruzii říká horské oblasti, v níž se nachází údolí Gudamaqari. Pro ženy je totiž snazší najít práci v zahraničí, například v Turecku, Řecku nebo Itálii, kde pracují jako pečovatelky v bohatých rodinách.
Jsou to tak především ženy, kdo živí rodiny na dálku, muži a děti zůstávají doma. Bačo zatím rodinu nemá, ale takový osud ho neláká. Živí se tedy, jak se dá, a zároveň se poohlíží po možnostech souvisejících s turistikou. "Rodinné penzionky typu home stay tu teprve začínají. Lidé se musejí naučit, že existuje ještě jiná možnost, než odsud odejít," říká.
Vano Ciklauri ve vesnici Čochi
Bačo Ciklauri ve vesnici Čochi
Poslední události dávají naději, že Bačo uspěje. Obyvatelé Gudamaqari teď například mají prostředky na to, aby sami udržovali jedinou přístupovou cestu do údolí, a nejsou už závislí na úřednících z nížiny. Až do Čochi se tedy dá dojet relativně snadno. A především přibývá turistů, kteří se nespokojí s tradičními trasami nabízenými cestovními kancelářemi a přicházejí do míst jako Gudamaqari stále častěji.
Kráčet po méně vyšlapaných cestách
O rozvoj zapadlých horských oblastí v Gruzii a podporu místních obyvatel a jejich živobytí se snaží i řada gruzínských i zahraničních organizací. Například Člověk v tísni v rámci dlouholetého programu zaměřeného na rozvoj odlehlých venkovských a horských regionů podpořil i řadu drobných podnikatelů nabízejících ubytování turistů v soukromí.
Přispěl tím i k založení turistického informačního centra v Kazbegi na severu země či agroturistické asociace v západní Gruzii, která kromě ubytování nabízí i průvodcovské služby, propaguje místní produkty a nabízí informace o zajímavých místech v regionu.
Vznik takové asociace přirozeně nastartoval další služby, které přinesou živobytí řadě obyvatel odlehlého regionu. K drobnému výdělku tak přijde včelař, který prodává turistům med, pekařka nabízející tradiční chačapuri nebo taxikář, jenž je ochotný odvézt turisty do odlehlých nedostupných končin.
Ústí Gudamaqarského údolí
Služeb pro turisty jako ubytování a stravování v domácnostech, průvodcovské služby nebo značené cesty je v odlehlých místech Gruzie víc a víc a jsou dostupné nejen nezávislým cestovatelům, ale i těm, kteří dávají přednost jistotě zprostředkované cestovkou.
Na příběh osamělého Bača v létě lidé v Česku reagovali mnoha nabídkami pomoci. Lepší je ale jednoduše podpořit místní drobné podnikatele, vydat se do Gruzie na dovolenou a nespokojit se s "provařenými" cíli, ale vydat se po méně vyšlapaných cestách.
