Chočské vrchy, páté nejvyšší pohoří Slovenska, tvoří přirozenou geografickou hranici mezi Oravou a Liptovem. Vápencová stavba pohoří a nerovnoměrný tektonický zdvih způsobily, že většina vodních toků protéká Chočskými vrchy skrz naskrz ze severu na jih přes hluboká vápencová údolí.
Nejpovedenější z nich je tři kilometry dlouhá Prosiecká dolina, kterou vyhloubil potok Prosečianka. Velmi podobná je sousední, zhruba čtyři kilometry dlouhá Kvačianská dolina. Obě perly Chočských vrchů odděluje výrazný masiv hory Prosečné (1 372 m).
Dvojčata Chočských vrchů
Prosiecká a Kvačianská dolina mají mnoho společného. Obě byly s přilehlým okolím již v roce 1967 vyhlášeny za národní přírodní rezervace.
Fotogalerie |
Typická je inverze rostlin, kdy se na dně chladných, stinných a vlhkých kaňonů vyskytují druhy běžně rostoucí ve vysokých horských polohách.
Naopak na sluncem vyhřátých výše položených skálách rostou teplomilné druhy, z nichž některé zde dokonce dosahují severní hranice svého geografického rozšíření.
Obě doliny měly v minulosti také důležitý komunikační význam. Představovaly velmi komplikované, přitom však životně důležité spojnice Liptovské kotliny s obcemi Velké Borové, Malé Borové a Huty, ležící na „oravské“ straně hor.
Je téměř neuvěřitelné, že ještě v druhé polovině 20. století sloužila těmto obcím jako jediné spojení se světem dnes již nepoužívaná „silnice“ nad Kvačianskou dolinou, vinoucí se pomocí ostrých zákrutů a příkrého stoupání nad krkolomnými svahy kaňonu. Prosieckou dolinou vedla zase sezonní cesta pro koňské povozy svážející seno z krasových plání nad soutěskou.
Ústí Prosiecké doliny
Dnešní život obou dolin je jiný, turistický. Při jejich ústí, nad obcemi Prosiek a Kvačany, fungují záchytná placená parkoviště s možností občerstvení.
V turistické sezoně jsou v provozu informační budky, kde vám nabídnou letáček s plánkem tras. Dát si můžete podle libosti jednu, či druhou dolinu tam a zpět, popřípadě obě dohromady jako jeden šestihodinový okruh. A kdyby se vám zdálo i šest hodin málo, je tu ještě jako bonus výstup na horu Prosečné (1 377 m), což jsou minimálně dvě další hodiny navíc.
Vzhůru Prosieckou dolinou
S ohledem na přítomnost technických pomůcek (žebříky a lana) je lepší, i když nikoli povinné, stoupat vzhůru Prosieckou dolinou a dolů se vracet Kvačianskou dolinou. Spolehlivého a fundovaného průvodce představuje vedle modrých a červených turistických značek také trasa naučné stezky.
Vstup do Prosiecké doliny z jihu od vesnice Prosiek je impozantní. Potok Prosečianku naráz sevře skalní hrdlo vápencových stěn, jež se k sobě přiblíží tak blízko, že nahoře vytvoří téměř uzavřenou klenbu.
Kaňonovitý vstup, nazvaný přiléhavě Vráta, je sice krátký, během jarního tání a po silných letních deštích se však suchou nohou často projít nedá. Zato následující část Polhora je odlišná. Voda teče pod povrchem, řečiště je vyschlé a údolí se rozšiřuje.
Modře značená trasa Prosieckou dolinou
Se suchou částí Prosiecké doliny bezpochyby souvisí jeskynní systém. Mnohaletý průzkum slovenských speleologů však v této oblasti nebyl dosud odměněn žádným významnějším objevem. Je známo pouze několik kratších jeskyní v okolí krasové vyvěračky Vyvieranisko nad kaňonem Vráta, kterou tryská dvěma mohutnými proudy celý potok z podzemí.
Polomy na Prosečném
Suchá Prosiecká dolina se asi po 2,5 km větví. Západní pravá větev vytváří mohutný skalní kuloár Červené piesky, pojmenovaný podle úpatních suťových nánosů načervenalé barvy. Ozdobou kuloáru je 15 m vysoký vodopád – bohužel často vysychající.
Východní levá větev Prosiecké doliny zvaná Sokol získává opět ráz úzkého kaňonu. Vápencové stěny se k sobě přibližují a turistický chodník se ztrácí ve skalním terénu.
Nejvíce vzruchu způsobuje překonávání skalních stupňů Vyšný a Nižný Straz, kde přicházejí ke slovu žebříky a ocelová lana. Na skalních stěnách jsou v těchto místech dobře patrné výtvory spjaté s vodní evorzí – obří hrnce a kotle, přestože voda tady protéká jen výjimečně. Dost nepochopitelnou zajímavost představují příčné ocelové vzpěry mezi skalními stěnami, po nichž vedl v minulosti 30 metrů dlouhý most staré vozové cesty.
Ocelová vzpěra v rokli Nižný Straz
Prosiecký vodopád v Červených pieskoch
Průchod Prosieckou dolinou ústí do mírně zvlněných luk krasové planiny Svorad na severním úpatí Chočských vrchů. Po nich vede skoro neznatelný rozvodní hřbet, z něhož odtékají vody přes obec Veľké Borové do sousední Kvačianské doliny.
Z rozcestí na planině Svorad odbočuje strmě vzhůru zeleně značený výstup na horu Prosečné (1 372 m), odkud se otevírá několik doslova leteckých pohledů na Liptovskou kotlinu a přehradu Liptovská Mara. Je však třeba vrátit se stejnou cestou zpět, neboť pokračování zeleně značené trasy z Prosečného směrem na východ (do sedla Ostruky) je z důvodu neodklizených lesních polomů neschůdný. I tak je nutné se na hřebeni Prosečného potýkat s mnoha popadanými stromy.
Dolů Kvačianskou dolinou
Samotná Kvačianská dolina vzniká v místě zvaném Oblazy, jednom z nejkrásnějších míst Slovenska okořeněném romantikou starých časů. Je to malá údolní plošina, kde se stýkají rokliny potoků Borovianka, Hutianka a Ráztoka.
Oblazy jsou známé díky lidovým technickým stavbám. V polovině 19. století tady totiž od světa odříznuté obce Veľké Borové, Malé Borové a Huty vystavěly tři vodní mlýny a jednu pilu – katr. Nejvýše položený mlýn zničila povodeň roku 1913, ostatní dva se zachovaly a dnes představují významné památky lidového stavitelství. Horní Gejdošovský mlýn i dolní Brunčiakovský mlýn s katrem jsou díky dlouholetému úsilí památkářů a nezištné práci dobrovolných nadšenců zcela funkční a přístupné veřejnosti.
Oblazy: dolní mlýn
Pod Brunčiakovským mlýnem začíná vlastní, zhruba dva kilometry dlouhý kaňon Kvačianské doliny s vysokými skalními stěnami a peřejemi. Na rozdíl od sousední Prosiecké doliny zde vodní tok nemizí v podzemí, což je dáno dolomitovým skalním podložím.
Úchvatnou skalní soutěskou však bohužel žádná schůdná cesta nevede a je nutné celý kaňon obcházet po méně záživné, dnes již dávno nepoužívané (a nesjízdné) silnici Veľké Borové – Kvačany, vybudované v 50. letech 20. století.
I to však má své kouzlo. Ze silnice, odvážně se vinoucí ve svazích nad soutěskou, se otevírají úžasné vyhlídky do hlubin kaňonu. Zatímco skalní žebro Roháč na nejvyšším místě silničního stoupání postupně zarostlo, od roku 2013 slouží veřejnosti dřevěná vyhlídková terasa Malý Roháč. Ještě mladšího data je vyhlídka Kobyliny poblíž skalního útvaru Jánošíkova hlava.
Po úpatí Prosečného
Na parkovišti při ústí Kvačanské doliny stojí za povšimnutí informační tabule s mnoha historickými fotografiemi ze života místních horalů, kdy dolina sloužila coby hlavní komunikační tah mezi Liptovem a Oravou. Vůbec se nechce věřit, že ještě před 40 lety se tudy dalo projet autem. A také se nechce věřit, o kolik více skal a méně lesů tu všude v okolí bylo.
Vyhlídková terasa Malý Roháč
Západní Tatry od Kvačan
Od parkoviště pod Kvačianskou dolinou vede na parkoviště pod Prosieckou dolinou žlutě značená trasa po úpatí hory Prosečné v délce asi 4 km. Při pohledu do mapy se zdá být pohodlná a odpočinková, ani tady však není nouze o zvlněný kopcovitý terén, který může na závěr nepříjemně překvapit. Příjemným překvapením jsou naopak hezké pohledy na protilehlé Západní a Nízké Tatry.
Může se hoditJak se tam dostat Z opačného směru odbočit z Liptoského Mikuláše směr Tatralandia a pokračovat dál podle ukazatelů do Kvačan nebo Prosieku. Mapa Doporučená trasa: |
