Pokud se chystáte do Řecka, máte na výběr mezi leteckou a pozemní cestou. Autem je to z Prahy do Athén necelé dva tisíce kilometrů, tedy asi dvacet hodin jízdy.
Nepříjemně překvapit může nejistá čekací doba na srbských hranicích, neplatný evropský roaming na tamním území, řecký časový posun o hodinu vpřed, kruhové objezdy s předností vjíždějících a povinný hasicí přístroj v autě. Alternativní trasa vede přes Rumunsko, v tom případě ale najedete o sto padesát kilometrů navíc a na cestě strávíte se o tři hodiny déle.
My se rozhodli pro leteckou přepravu. Do Athén létají spoje z Prahy, Berlína, Vídně i Katowic, ovšem ceny se liší klidně o šedesát procent. Z českého hlavního města byly v našem případě zpáteční letenky nejdražší (sedm tisíc), za zpáteční let z Vídně a Berlína si dopravci řekli kolem pěti tisíc, přičemž ceny letištních hlídaných parkovišť na týden přesahovaly čtyři tisíce korun.
Jako nejlepší řešení se ukázaly polské Katowice. Zpáteční letenka stála 2 800 korun a týdenní hlídané parkování necelé čtyři stovky, což je běžná cena za denní stání v okolí pražského Letiště Václava Havla.
Terminály v Katowicích jsou poměrně malé, takže se k odbavovací bráně dostanete za chvilku. Náš přepravce, maďarský Wizzair, prý nepatří k nejspolehlivějším – zkušenosti cestovatelů jsou negativní kvůli zrušeným letům.
Nám se nic takového nestalo, nastupujeme a užíváme si malého prostoru pro nohy. Maďaři jsou sice levní, nicméně za spoustu věcí si připlácíte. Větší zavazadlo, výběr místa, občerstvení. Nižší cena se zkrátka projeví jinde.
Pozor na včasný check-in. Zdarma je pouze on-line, končí tři hodiny před odletem a pokud ho nestihnete, naúčtuje si dopravce 35 eur na osobu. Let trvající dvě a půl hodiny ubíhá pomalu, ale nakonec v doprovodu turbulencí dosedáme.
Do centra Athén se dostanete taxíkem za fixní cenu 38 eur (980 Kč) nebo hromadnou dopravou. Nejefektivnější je metro, kde za 90minutový lístek zaplatíte deset eur (260 Kč). Z nedalekého terminálu odjíždí souprava každou půlhodinu, na což myslete při označování jízdenky. Cesta do centra zabere přes hodinu. Pak už usedáme do vypůjčeného auta Škoda Kodiaq 4x4 s turbodieselem spárovaným s šestirychlostním manuálem.
Jízda po italsku
Zapínáme Waze, ovšem brzy zjišťujeme, že místní aplikaci příliš nepoužívají, takže vzhledem absenci dopravních dat končíme v hodinové koloně. Osvědčují se nám Google mapy, sice neumí zobrazit radary a policejní hlídky, ale narozdíl od Waze překládají řecké nápisy do latinky a nabízí podrobnější podklady.
Klikaté silnice v Řecku jsou jako stvořené pro sportovní auta.
Athénský provoz má několik otravných vlastností. Jezdí se tu podobně jako v Itálii: natěsno, někdy s klaksonem a ne zcela podle pravidel. Řekové drží rychlosti nad limity, při občas nebezpečném předjíždění málokdy použijí blinkr, většinou ignorují stopky a také nemusejí přes den svítit.
V kolonách pozorně sledujte i dění za sebou. V těsné blízkosti se neustále prohánějí motorkáři a řidiči skútrů, mnohdy jezdí bez helmy nebo jsou agresivní.
Konečně se vymotáváme z hlavního města a jedeme směrem Delfy, užíváme si rovné dálnice, většinou rychlostně omezené na sto dvacet kilometrů v hodině, přičemž maximum je sto třicet. Jednotlivé zpoplatněné úseky (0,60 – 4 eura, v přepočtu šestnáct až sto pět korun) provozuje vícero firem, takže s sebou vozte kromě karty i hotovost.
Řidičsky zajímavé jsou okresní silnice. Jde o dostatečně široké cesty s hladkým povrchem a minimem fotopastí. Navíc míříme do hor, kde se vlní klikaté serpentiny. Prostě typ cesty, kde chcete řídit nějakého sporťáka.
Vraky bez koroze
Zastavujeme v Delfách a zkoumáme ruiny Apollonóva chrámu. Na spoustě míst žijí toulaví psi a kočky. Pokračujeme do Thermopyl pozdravit Leonida a prohlédnout si pomník bitvy. Cestou míjíme spoustu zkrachovalých podniků a obouchaná stará auta. Bez koroze, sníh je především na jihu nechtěným zázrakem.
Termální prameny u Thermopyl
Kousek od pomníku jsou přírodní termály a protože je počasí akorát na triko , teploměr hlásí dvaadvacet stupňů, oblékáme plavky a koupeme se v horkých pramenech. Zní to jako rajská hudba, sirný odér ale jinak pohodovou atmosféru trochu kazí. Osvěžení míříme směr Larisa, kde stejně jako v Athénách bojujeme s těsnými průjezdy v uličkách. Nakonec vítězíme s kombinovanou spotřebou 5,8 litru na sto a usínáme v hotelu blízko centrálního náměstí.
Lidé v Larise mají na všechno dost času. Ranní shony začínají kolem osmé, město s asi sto čtyřiceti tisíci obyvateli opouštíme poměrně rychle a směřujeme na sever. Klidné dálniční tempo a nízký provoz sráží spotřebu na 5,6 litru a za hodinku nás vítá druhé největší řecké město Soluň.
Silnici lemuje moře, přístav, Bílá věž a socha Alexandra Velikého. Chceme zaparkovat, ale ostatní auta stojí všude. Klidně ve dvou, třech řadách a na zákazu. Za půl hodiny však šlapeme k soše. Ve vyhrazených pruzích na chodníku sviští lidé na elektrických koloběžkách, piráti lákají na projížďku do veslic se zastavěnými diesely a černoši neustále nabízejí různé cetky – cestovní ruch žije i v březnu. Po obědě směřujeme k východnímu pobřeží.
Doprava v Soluni
Pomník Alexandra Velikého v Soluni
Polykáme kilometry směr Janina (Ioánina). Trasa vede přes hory, takže projíždíme desítky tunelů. Po celkových osmi stech ujetých kilometrech raději tankujeme. Litr nafty u dálnice stojí v přepočtu asi třicet šest korun. Benzín se vyšplhá i ke čtyřiceti korunám, LPG vyjde na dvacku. Ve městech jsou pohonné hmoty o pár korun levnější. Den zakončujeme v městečku Árta a těšíme na putování podél pobřeží.
Prázdné pláže a studené moře
Scenérie jako z reklamy se otevírají za pontonovým mostem dělící Lefkádu od zbytku světa. Milovníci řízení ve sporťáku by tady zažili nirvánu, slušný asfaltový povrch se tu klikatí jako had. Náš čelní radar nastavený na časné varování se může v zatáčkách zbláznit a často hlásí falešné poplachy.
Míříme na jih do Porto Katsiky, kde je, stejně jako na celém ostrově, všechno zavřené. Není ještě sezona. Pláže jsou prázdné a voda studená – šestnáct stupňů. Neodoláváme, smáčíme si alespoň nohy. Za pár hodin dojíždíme k mostu Rion-Antirion, který byl dokončen těsně před olympiádou v roce 2004. Stavba překlenuje korintský záliv a její použití stojí 13,5 eura, v přepočtu 350 korun, za osobní auto. Volíme alternativní a delší dopravu trajektem, ta nás vyjde na 6,5 eura, tedy na 170 Kč.
Maják Vrysaki
Moře má v březnu asi šestnáct stupňů.
Po cestě se chceme najíst, nicméně kvůli laxnímu přístupu Řeků jsou některé podniky neaktivní nebo trvale zavřené. Nespoléháme jen na Google, zkoumáme i sociální sítě. Ne vždy se ale provozovatel obtěžuje napsat, že má zavřeno.
Ráno vyrážíme do Olympie prozkoumat památky a původní stadion. Kombinované vstupné do muzea a archeologického parku vyjde na šest eur (155 Kč), nicméně z kdysi slavných budov jsou už ruiny. Trochu pochybujeme, jestli to stojí za to. Muzea odhalují dřívější způsob života, odlévání skla, keramiku a nesmrtelné sochařské umění. Pokračujeme jižně do Methoni, kde stojí oktagonová pevnost lemovaná čistým mořem. Za jedno euro (26 Kč) se návštěva komplexu vyplatí.
Přibližujeme se ke Spartě. Necelých pět kilometrů od nás stojí socha slavného Leonida a kousek od ní leží původní Sparta. Obsluha u brány nechce vstupné a procházka po areálu trvá asi půl hodiny. Prohlížíme si zbytky divadla a různá obydlí.
Zbytky soch v muzeu Olympie
Socha Leonida ve Spartě
Sedáme do vozu, zakazujeme navigaci dálnice a ladně kosíme táhlé zatáčky přes hory na Korint, kde za zhlédnutí stojí uměle vybudovaný průplav spojující Jónské a Egejské moře. Jde o impozantní ukázku lidského odhodlání. Konečně narážíme na slušnou myčku, takže auto oplachujeme od prachu a nocujeme v Chalcis.
Česká stopa v centru Athén
Další den jedeme podél pobřeží až k majáku Vrisaki, který kromě výhledu na moře a silného větru nic dalšího nenabídne. Pokračujeme ke zbytkům Poseidonova chrámu, nicméně komerce v podobně předražené restaurace a mimosezonního vstupného za čtyři eura (110 Kč) nás odrazuje. Větříme raději Athény a českou stopu v podobě restaurace U Švejka v centru.
Na místě se špatně parkuje, ceny jsou vysoké, večeře pro dva vyjde na cca 1 300 korun, ale ochotný majitel mluví česky a rád vypráví o životě v Řecku. Navíc po týdnu konzumace lokálních specialit vítáme tradičnější jídla.
Rybář v Athénách
Poslední den trávíme poklidnou návštěvou athénského centra. Jelikož v okolí nejde zaparkovat, volíme placené stání (v přepočtu 260 Kč za tři hodiny) kousek od památek Akropole. Procházíme kolem Sókratova vězení, jeskyně hluchého muže a divadla Dora. Ruiny nedalekého Parthenónu podepírá lešení, protože probíhá rekonstrukce. Pokud se chcete prodírat davy, můžete si za deset eur na osobu, tedy za 260 Kč, udělat výšlap.
Vracíme se na parkoviště, chceme platit a doklad. Výběrčí se vymlouvá, tvrdí, že účtenku dát nemusí a celkově mění přístup. Po debatě platíme nakonec šest eur, čili asi 155 korun.
Na počítadle ujeté vzdálenosti svítí skoro 2 500 kilometrů. Projeli jsme kus země, viděli nádherné scenérie, cítili hladký asfalt, ochutnali speciality, kulturu a opálili se. Řecko má i stinnou tvář – svérázné řidiče, zkrachovalé podniky, vyhublé psy a kočky toulající se zemí a vozový park plný vraků. Výlet sem určitě doporučujeme, ale mimo sezónu a bez nekonečných davů.
