| "Nikdo tu válku nechtěl, byli jsme všichni jen nástrojem politiků." Snahy Abcházců vymanit se z vlivu vlády v Tbilisi počátkem devadesátých let přerostly v krvavý konflikt, ve kterém zahynulo několik tisíc lidí. Abcházci podporovaní ruskou armádou nakonec v roce 1993 zvítězili a vyhnali čtvrt milionu Gruzínců, kteří dodnes čekají na návrat. A také na pomstu. Pro Gruzii byla porážka nesmírnou potupou a ztráta Abcházie národní tragédií - před válkou tam tvořili Abcházci pouze asi sedmnáct procent z půl milionu obyvatel. Gruzínců byla skoro polovina. Dnes jsou pryč. Suchumi je městem duchů, opuštěných ulic a toulavých psů. Všude se tyčí zčernalé trosky kdysi výstavných hotelů a domů, do kterých se jen pomalu vrací život. Na nábřeží pod sytě zelenými palmami se hádají muži mnoha generací nad šachovnicemi, znuděná prodavačka u stánku se s nevalným úspěchem snaží nabízet předražené ruské pivo. Rybáři na opuštěných molech vyprávějí, že jim většinou ryby berou skvěle, jen dnes se to nějak nedaří. Nic moc víc se v Suchumi dělat nedá. "Kdo mohl, odešel pryč do Ruska," říká tlumočník Otar na vyhlídce nad městem, nad parkem plným subtropických stromů a keřů. I Otar bojoval. "Co jiného mi zbývalo?" říká a ukazuje na nedaleké návrší, kde v jediné vteřině zahynulo za války několik desítek lidí - Gruzínci tam sestřelili vrtulník s abcházskými vojáky. Mezi nimi byl i Otarův bratr. Podařilo se mu včas vyskočit. Pak však zmizel beze stop. Otar stále čeká, stále doufá, že se stane zázrak a jeho bratr se odněkud objeví, třeba z gruzínského vězení. "Válka je stále všude kolem nás," říká. Nedaleko tři chlapíci posedávají ve stínu stromů, pokřikují na kozu, ke sklenicím vodky přikusují okurku a vyprávějí o tom, že město bylo před válkou rájem na zemi, čemuž není těžké uvěřit. "Zase bude dobře," říká jeden z nich. A nezávislost Abcházie? "Jaká nezávislost?" smějí se a mávají rukou. Tak jako mnoho lidí v Suchumi říkají, že by nebyli proti tomu být znovu s Gruzií. Pokud by jim ovšem Tbilisi do všeho příliš nemluvilo. "Jednou budeme žít jako dobří sousedé. Jinak to ani být nemůže," říká Rauf Korua, zástupce generálního prokurátora Abcházie. "Potrvá to ovšem dlouho, bylo prolito příliš mnoho krve." Mírová jednání se již m noho let točí v bludném kruhu - příměří se sice dodržuje, jen velmi málo uprchlíků se však odvážilo k návratu do spálených vesnic. Většina Abcházie zůstává divokou zónou ovládanou muži se samopaly. Nezávislost Abcházie nikdo neuznal a ti lidé, kteří zůstali, se tedy vznášejí ve vzduchoprázdnu, nepatří nikam. "Nemám pas a nikdo mi ho ani nemůže vydat. Takže můžu jezdit jen do Ruska," říká Korua. Jeho příjem činí měsíčně asi dvacet dolarů. "Všichni, včetně ministrů vlády a prezidenta, máme zahrádky a ty nás živí." Rusko je dnes pánem Abcházie. Poté, co ruští vojáci výrazně pomohli Abcházcům ve válce proti Gruzii, zůstali v Abcházii v roli mírových sil. Ruské vlajky vlají z mnoha větších či menších základen, od vypálených vesnic u hranic s Gruzií po posty na břehu moře. "Jsme vlastně ruským protektorátem," říká tlumočník Otar. Ruské letovisko Soči je nedaleko, z Ruska do Abcházie přichází všechno zboží, v suchumských obchodech se platí ruskými rubly. A na Rusku záleží, co bude s Abcházií v budoucnu. A proto si i mnozí Gruzínci myslí, že Abcházii již zpět nedostanou, alespoň ne v nejbližším desetiletí, neboť pro Rusko má tento kousíček pobřeží mimořádný strategický význam. "Rusko dává najevo, že Gruzie by neměla získat Abcházii zpět," říká major Imam Shawkat, bangladéšský důstojník Pozorovatelské mise OSN v Abcházii, která má za úkol monitorovat dodržování příměří. Jen v jedné části Suchumi se žije naplno - v sanatoriu ruské armády, rozsáhlém komplexu na břehu moře. Večer do šumění vln rachotí hudba ruských popových hvězd, blondýny v dlouhých šatech tančí s vojáky v nažehlených uniformách, penzionovaní důstojníci zapíjejí pečené křepelky šampaňským a jejich manželky si povídají o době, kdy na černomořské pláže přijížděly každé léto statisíce lidí z celého sovětského impéria. "Je to škoda, že si to tady tak poničili," říká nostalgicky asi šedesátiletý muž postávající mezi mohutnými palmami nad mořem. "Ale pořád se tady cítím jako doma, tak jako dřív." Jeho společník mu se smíchem oponuje. "Ale vždyť tady jsme doma, tady to patří nám." |
 Rozbité centrum Suchumi |
 Muži odpočívají v parku. |
 Centrum Suchumi, hlavního města Abcházie. |
