Kovbojové, indiáni, Mexičané, zkrátka všichni pomyslní obyvatelé Westernového parku v Boskovicích se každé ráno sejdou na společné poradě. Ujasní si úkoly a povinnosti, aby zajistili návštěvníkům netradiční zážitky z prostředí Divokého západu.
„Prázdninový program je ale víceméně každý den stejný, takže je to spíš takový zaběhlý rituál. Každý už ví, co má dělat,“ popisuje majitel boskovického městečka Luboš Procházka.
Celý areál se rozkládá na asi 17 hektarech, což odpovídá ploše více než 24 fotbalových hřišť. Vybudován byl v pískovcovém lomu a jeho okolí. „Jeden muž dostal bláznivý nápad,“ usmívá se majitel při vzpomínce, jak westernové městečko před pětadvaceti lety vzniklo.
„V roce 1993 jsem přišel do lomu, protože jsme si tady hrávali na indiány jako děti, to sem byl ještě zakázaný přístup, i když už se netěžilo. Postavil jsem jeden stan a řekl, že tady postavím celé město,“ vypráví.
Lom byl ale dobývacím prostorem, takže se nedal koupit, proto si ho Luboš Procházka musel patnáct let vždy na rok pronajímat. Nemohl na místě ani nic postavit. „Když šel někdo kolem, tak jsem mu povyprávěl o životě indiánů a on mi dal třeba deset korun,“ popisuje své podnikatelské začátky.
Následně vyrobil alespoň dočasné kulisy a návštěvníky lákal na bohatý program. O nadšencích v lomu se dozvídalo čím dál více lidí a atrakce se začala vyplácet i městu Boskovice. Radnici se následně podařilo dobývací prostor zrušit a na místě začalo růst městečko.
Hercem nebo kaskadérem musí být každý pracovník westernu
Nyní se o jeho provoz stará asi 70 lidí. „Jsou tady různé atrakce a občerstvení, které má někdo pronajaté. Všichni jsme ale jeden tým, ať už zaměstnanci, lidé v pronájmu, nebo brigádníci,“ uvádí Procházka. Potvrzuje, že každý, kdo zde pracuje, musí být tak trochu hercem nebo kaskadérem.
Městu dominuje budova Saloonu, kde je restaurace a směnárnička. V areálu se totiž platí jedině boskovickými dolary, které zde směňují jedna ku jedné ke korunám. Boskovické mince si návštěvníci často odnášejí domů jako suvenýr.
„U výrobní ceny mincí bylo těžké dostat se pod její nominální hodnotu, abychom na tom neprodělávali. Dlouho jsme hledali výrobce, který nám dokáže udělat desetidolarovku pod deset korun nebo aspoň za těch deset korun,“ říká Procházka.
V restauraci vaří jak tematické speciality, tak běžná jídla, každopádně obsluha je vždy oblečena ve stylu Divokého západu 70. let 19. století. „Odpoledne nabízíme hlavně steaky. Populární je krůtí steak nebo vepřová panenka. Speciální t-bone steak si dávají spíše fajnšmekři,“ tvrdí místní kuchař, se kterým se běžně návštěvníci nepotkají, takže nosí typické bílé oblečení.
Město zdobí mnoho malých budov, v některých jsou obchůdky, jiné slouží jako sklad nebo třeba zvukařská budka. Tak tomu je i u domečku pohřební služby, za jeho dveřmi se skrývá technika na zvučení hlavní scény před Saloonem. „Každá scéna v areálu má své vlastní ozvučení, takže dohromady je tady tak 30 reproduktorů,“ uvádí Procházka.
U rýžoviště propuká „zlatá horečka“
Děti si užívají tetovací salon, kde dělají dočasná tetování pomocí airbrush techniky. „Nejvíce se tetuje panda, ale jinak kluci sem chodí pro pavouky a štíry nebo vlky. Holky chtějí zase motýly,“ usmívá se „tatér“ Jan Pokorný.
O kus dál je půjčovna oblečení. „V červenci si lidé oblečení půjčovali celkem dost, ale v srpnu, jak jsou velká vedra, se nikomu moc oblékat nechce,“ krčí rameny místní obchodnice Michaela Dvořáčková.
Nejoblíbenějšími atrakcemi jsou rýžoviště zlata, vršek pokladů nebo půjčovna koz. Zájemci si mohou vyrýžovat pravé zlatinky až z Kalifornie, děti najdou v tekoucí vodě pozlacené kamínky nebo české granáty. Na vršku pokladů si zase každý může zkusit z písku vyhrabat nějakou cennost.
„Je to hodně obsazená atrakce, takže se cennosti neustále doplňují, řádově jich tam jsou stovky až tisíce,“ odhaluje Procházka. Velký zájem je také o procházky s kozami. Momentálně jich ve Western parku chovají patnáct.
Největší hvězdou parku je kaskadér Michal Bednář, kterého návštěvníci obdivují při každodenních show s koňmi. „Dříve tady pracoval jeho táta. Kluci už jako malí tady jezdili na svých bílých ponících a lidé je měli rádi,“ vypráví Procházka. Městečko s tátou nakonec opustili, Bednář se do něj vrátil až nedávno. „Na mistrovství světa v Moskvě v kaskadérském ježdění se umístil na šestém místě,“ upozorňuje Procházka úspěch svého kolegy.
