Atmosféru doby podtrhují staré benzinové stojany, reklamní a směrové cedule, ale i plechovky od olejů či hevery. Zkrátka všechno, co souvisí s motorismem do roku výroby 1950.
První kroky „pána domu“ překvapivě každé ráno nevedou do muzea, ale do zaměstnání. „Mám zámečnickou firmu, kam denně jezdím. Ta musí fungovat, muzeum je veliký koníček,“ vysvětluje Drozd.
V něm žádné zaměstnance nemá. Role si rozdělili s manželkou – ona zajišťuje prodej vstupenek a stará se o provoz muzea. On shání exponáty a věnuje se renovaci.
A zvládá to jen vlastníma rukama. „Někdy jde o kus v pěkném původním stavu a je krásné nechat ho tak být nebo jen doretušovat, což je otázka čtrnácti dnů. Pak jsou exponáty vzácné, ale vraky. Trvá klidně i pět let, než je dáte dohromady,“ prozrazuje.
Pro budoucí výstavní kusy i osobně jezdí, pořídil si k tomu dodávku a valník. Rozebrané tak přepravoval třeba legendární letadlo MiG-15, které bývalo ve výzbroji armády až do 70. let minulého století.
Vysněný kousek má v Rakousku. Zatím je ale „nedobytný“
Velice vzácným úlovkem je torzo tricyklu Laurin a Klement z roku 1906 – jeden ze tří na světě. Po sedmi letech „exhumace“ také manželé představili exponát dochovaný pouze v jediném kuse – trimobil Šibrava z roku 1921, se kterým nedávno vyhráli první místo na slavkovském festivalu veteránů.
„Jsou dva druhy exponátů. Ty, které se naskytnou náhodně a chci je. A ty, co chci a intenzivně je sháním. To pak dávám inzeráty a ptám se všude možně,“ usmívá se Drozd.
Občas se s ženou rozjedou po Česku a náhodně se ptají lidí, jestli nevědí o motoristickém skvostu v jejich obci. „Ale i když jedete na tip, nezaručuje vám to levnější cenu. Jak prodejce vidí, že máte zájem, tak ji šponuje,“ popisuje sběratel.
Už dvanáct let usiluje o „cosi“ v Rakousku. „Bombarduju člověka, který má věc, kterou bych strašně chtěl. Ale není s ním pořádná řeč, jen ubíhají roky,“ krčí rameny. O co konkrétně jde, prozradit nechce, aby mu lahůdku někdo nevyfoukl.
K životnímu koníčku tíhl Jan Drozd odmala. „Už jako kluk jsem proháněl motorky. Ale prvního veterána jsem si koupil mnohem později. Jak k tomu člověk čuchne, nemůže přestat. Prvně byla auta ve stodole. Později jsme prodali dům, chalupu i zahradu a koupili to tady u řeky. Tehdy to bylo doupě bezdomovců a feťáků,“ říká.
Kolik ho vášeň stojí, nepočítá. Prý je to citová záležitost. „Exponáty se ale daly dřív pořídit desetkrát levněji. Navíc když kupuji nějaké torzo, nemá skoro žádnou cenu, ta naroste až po renovaci,“ vysvětluje.
Muzeum motorismu je tak nejnáročnější na čas. „Věnuju tomu veškeré volné chvíle. Já tím žiju, nic jiného mě nezajímá. Třeba na dovolenou nejezdíme skoro vůbec.“
