Josef Stanislav je spolumajitelem továrny na doutníky v Dominikánské republice. Za oceánem zaměstnává jednadvacet "baličů". A jeho doutníky značky Stanislaw se dají koupit ve 12 zemích světa, dokonce až v Thajsku.
"Doutníček? Hlavně netípat a nešlukovat"Kancelář mu příjemně voní po vanilce. "Kouříte?" Ptá se s šibalským úsměvem hned při příchodu a na odpověď nečeká. Z krabičky s nápisem Stanislaw vytahuje malý doutníček a nabízí. Amatérsky k němu čichám. "Špatně. Musíte přivonět k tabáku, ne listu," ukazuje zkušeně. Aby ne, doutníky vyrábí, distribuuje a hlavně miluje, stejně jako dýmky. "Hlavně nešlukovat," varuje, když mi připaluje aromatický doutník. A vysvětluje filozofii. "K dobrému jídlu patří dobré pití a dobré kouření. To všechno jsou životní radosti. Dýmka má navíc estetickou hodnotu a můžete se s ní mazlit, zahřeje. Je to taková povolená milenka," směje se Stanislav. A hned pokračuje: Doutník se kouří do dvou třetin, zbytek je filtr. A netípá se, zhasne sám. "To jsou základy," končí Stanislav užitečnou přednášku a rozhovor přitom ještě nezačal. Mezitím doutníček chutná zajímavě, na chuť si postupně zvykám. "Zrovna tyhle nosím pořád v kapse a třeba po obědě si jeden dám, na spravení chuti," říká a sleduje, jestli nešlukuju. O rakovině, spojené s kouřením, začíná sám. "Proč není na uzeném napsané, že způsobuje rakovinu tlustého střeva? Dýmky a doutníky jsou radost, ale samozřejmě nic se nemá přehánět, ani kouření," říká. A pak se plynule vrací k obchodování. Na podlahu mi padá kus popela z doutníčku. Trapas. "To nic, to čistí parkety," směje se Stanislav a bafá u toho ze své dýmky. Mezitím odbíhá pro pytlíky a dózičky s různými tabáky a já do nich povinně strkám nos. Po hodině odcházím. Lehce načichlá vanilkou a tak trochu s chutí na další malý doutníček. (tes) |
"Byl jsem nezaměstnaný a řešil, co bych mohl dělat, čemu rozumím. No přece dýmkám a tabáku!" směje se vitální muž, který sám miluje a sbírá dýmky.
Tento týden odjel na největší veletrh doutníků na světě do New Orleansu. Chce totiž se svojí, dnes už zavedenou značkou proniknout i na americký trh.
Jak jste se k doutníkům dostal?
Všechno to začalo dýmkami. Nejdřív jsem je chodil tajně brát otci. A pak jsem v roce 1968 odjel jako student do Londýna, kde bylo tolik krásných obchodů s tímto zbožím. Jenže jsem měl kapesné tři libry na čtrnáct dní, což bylo asi dvě stě korun. A já jsem si za třetinu kapesného koupil dýmku. Tam mě to chytlo za srdce a začal jsem sbírat dýmky a zajímat se o ně. Dneska už mám takovou menší sbírku, asi tři tisíce dýmek.
Ještě k těm začátkům.
Když jsem po převratu přišel o práci a byl nezaměstnaný, přemýšlel jsem, co umím. Předtím jsem mapoval pro mezinárodní akademii dýmek, jak se ve východní Evropě vyráběly dýmky, které mají i u nás bohatou tradici. A tak jsem si řekl, že vlastně rozumím dýmkám a tabáku, takže jsem obojí začal dovážet. A to už je k doutníkům kousek.
Kde jste tehdy vzal peníze na první investici?
V roce 1990 mě nestor německého dýmkařství Otto Pollner, u kterého jsem se učil dělat dýmky, doporučil firmě Planta tabak. Její zástupci za mnou přijeli do Brna a vysvětlili jsme si, co bych chtěl dělat. Po týdnu mi půjčili peníze a dali mi tři měsíce na splacení. Byl jsem přece jen z východního bloku. Ale pomohlo mi to. A v Itálii mi zase obdobně pomohl tajemník Generální akademie dýmkařů Alberto Paronelli. Pak už šlo jen o to, udělat si dobré jméno.
A to se dělá jak?
I kdyby nebylo na chleba, musíte zaplatit všechny faktury včas. To, že vám dluží odběratelé, nikoho nezajímá. Dobré jméno se hůř buduje, ale lehce ztrácí, když neplatíte. A zrovna v obchodu s tabákem se všichni znají. Podařilo se mi ale to, že firma Stanislaw měla dobré jméno a má ho i dneska.
Kde nastal zlom mezi nezaměstnaným zadluženým mužem z Východu a úspěšným obchodníkem?
Trvalo šest roků, než jsem si mohl dovolit objednávat to, co potřebuju, a ne to, na co mám peníze. I naše sídlo včetně skladů je dnes už bez dluhů. Ale ty jsme postavili ještě v jiné daňové soustavě.
Jak to myslíte?
Jednoduše. V roce 2001 byla spotřební daň na dýmkový tabák 44 korun z kila. Dnes je to 1 280 korun.
Co to pro vás, obchodníka s tabákem, znamená v praxi?
Že už není na investice. Výrazně jsme museli ponížit marže, abychom neměli výrazně dražší tabáky. Největší zlom nastal 1. ledna 2008, kdy spotřební daň z 905 korun vzrostla na těch 1 280, tedy o neuvěřitelných 43 procent.
A k tomu teď ta krize.
Musím říct, že zrovna ta nás ani nepostihla. Lidé, kteří kouří dýmku nebo doutníky, si dělají pořád radost. Ale to zvýšení daně je tak enormní, že mnoho lidí na to už kvůli tomu nemusí mít. Byl to asi záměr nadnárodních cigaretových monopolů, aby lidé kouřili levné cigarety a víc si ničili zdraví, než když kouří dýmku. To jsou takové bolesti v podnikání.
A jaké máte radosti v podnikání?
Aby vás to bavilo, musíte mít nějaké úspěchy. My máme třeba monopol na dovoz značkových dýmek. To se nám podařilo, protože jsme byli první. A tím, že jsme tomu rozuměli, dováželi jsme to, co lidé chtěli. A toto postavení jsme si udrželi. Ale zdá se mi, že dnes lidé kupují méně dýmek, dělají si míň radost. Kouří sice dál dýmku, ale i to je pro ně investice. Paradoxně se rozevírají nůžky. Buď chtějí luxusní, ručně dělané fajfky, nebo ty velice laciné. A i proto, že u nás prodej klesl, se snažíme dostat do zahraničí.
Kam jste už expandovali?
Dceřiné společnosti máme v Maďarsku, Polsku, Rusku a Slovensku. A jinak se značka Stanislaw dá koupit ve dvanácti státech, včetně Thajska. Tím pádem nemusím propouštět lidi. Za úspěch považuji Španělsko, kde máme jedno procento celého trhu. To je takové pohlazení po duši. Nebo když jsem šel před pár lety po Vladivostoku a na hlavní obchodní třídě jsem narazil na doutníky Stanislaw. To samozřejmě potěší.
A značka Stanislaw je předpokládám podle vašeho příjmení.
Ano. To vzniklo tak: Když jsme vstoupili do Evropské unie, ztratili jsme řadu značek, které jsme distribuovali. Třeba tabáku Samson jsme ročně prodali 25 tun. Teď nedosahují ani poloviny obratu. Měl jsem strach, že by se nám mohly ztratit i další značky. A kamarádi ze západní Evropy mi poradili, abych udělal vlastní značku, kterou mi nikdo nesebere. A protože můj děda kouřil doutníky a byl pilot, dal jsem do loga to letadélko. Němci a Dánové nám pružně namíchali tabáky, které potřebujeme, aby to bylo na trhu zajímavé.
Váš tabák je něčím specifický?
Není specifický. Ale protože jsem dlouhodobý kuřák dýmky, vím, co by kuřáky mělo zajímat. U mě není na prvním místě zisk. I když ten musí být, od toho podnikáme. Ale důležité je, aby měl člověk perspektivu. Nedělat to pro okamžitý zisk, ale s výhledem. A to se nám daří.
Tabák? Nejdůležitější jsou rostlinky. A pak péče
Kolik lidí zaměstnáváte?
Přímo ve firmě tady v Modřicích jedenáct. Ale máme i vlastní obchody a v nich prodavače. A někdy je to honička. Musíme totiž tabáky připravovat tak, aby odpovídaly předpisům v dané zemi. Od varování na obalech, například ve Španělsku na nich musí být fotka plic s rakovinou. Ale také kolky, někde kolkují, v Rakousku zase musí být daňové číslo dovozce. Musíme být pružní. Ale díky sehranému týmu to zvládáme.
Máte v repertoáru něco opravdu speciálního?
Příští měsíc vyrazíme na trh se značkou Hemingway. To jsou doutníky, které jsou na obou dvou koncích vázané. A to je baličská maturita, každý to neumí. Dělají nám to právě v Dominikánské republice.
Je náročné pěstovat tabák?
Tabák, když roste, potřebuje vlhkost, ale nesnáší vítr. Například tabák v doutníku Hemingway je z plantáží, které od moře oddělují hory, a je nejkvalitnější v Dominikánské republice. Je důležité, jaký tabák se do doutníků dává. Naše továrna kupuje tabák od firmy Rodriguez, což je největší producent v Dominikánské republice.
Dá se na tabáku něco zkazit?
Důležitá je třeba fermentace. Něco jako řízené kvašení u vína. Tabák se na polích sklidí a listy se přímo na plantážích suší. Když mají takovou tu žlutohnědou barvu, odvezou se do továrny na zpracování. Tamse listy vytřídí, naskládají se do velkých stohů, vysokých až dva metry, a pokropí se. Tímpádem při udržování teploty kolem sedmdesáti stupňů nastává v listech kvašení. Bílkoviny se rozkládají na cukry a tabák ztrácí štiplavost. Čím déle se fermentuje, tím je tabák sametovější. A trvá to i půl roku. Některé firmy tu dobu zkracují, ale to je špatně. Listům se musí věnovat péče. Ale základem je samozřejmě kvalitní rostlinka.
A až to zkvasí?
Pak se listy zase roztřídí a nechají vyvětrat, protože při kvašení vzniká čpavek. A čím víc se věnuje péče listům, tím je materiál dražší, ale také kvalitnější.
A jakou péči vyžadují velké listy, do kterých se tabák balí?
Pozor, krycí list je koření doutníku, důležité je, co je uvnitř. Na krycí list se pak používají světlé nebo tmavé listy. Světlé jsou většinou lehčí. Platí, že čím tmavší, tím silnější kouření.
A balení doutníků vypadá jak? Neexistují na to už nějaké stroje?
Ne, všechno se dělá ručně. Funguje to tak, že baliči sedí v řadách u stolů. A je tradice, že první řadu obsazují ti nejlepší. Něco jako vyznamenání.
Tak už jsme si ho vlastně ubalili. Teď jak se kouří?
Počkejte. Prvně se k němu čichá. Většina neznalců čichá ke krycímu listu. Ale je potřeba čichat ke špičce, k tabáku. Pak doutník projedeme rukou, jestli je dobře ubalený. Poznáte, jaké to vazači udělali, jestli tam nejsou zbytky řapíku. Pak prstýnek. Starý bonton radí, že se má sundat, aby ten, kdo na takový doutník nemá, nezáviděl. A ten, co ho kouří, aby se nestyděl, že kouří dražší doutník. Ale jiní odborníci říkají, že by se měl prstýnek nechat. To je na vás. Pak se uřízne špička, trošku se to nasliní. A pak už si musíte jen zapálit.
Jak by mělo vypadat správné kouření?
Doutník by se měl nejdřív nahřát, aby se rozvinuly éterické oleje v něm. Ale tak, aby to nebylo očazené. A aby byla zapálená celá plocha.
To je úplné umění.
A potáhnout by se mělo tak třikrát do minuty. Není dobré, když někdo vytváří velká oblaka, to může doutník spařit. Je lepší si ho vychutnat. Nepřekouřit se. A netípat ho, to je hrozné faux pas. Ale když někdo moc kecá, doutník vyhasne.
A to je taky faux pas?
Není. Když ho do pěti minut zapálíte, tak se nic neděje. Ale po delší době už jsou tam chemické procesy a doutník tak nějak hořkne. Někdy se třeba divím, jak někdo může záměrně udusit doutník a schovat si ho "na potom".
Společenský trapas?
Ano, velké faux pas.
A jaký je rozdíl mezi cigaretou a malým doutníčkem?
Cigareta má jinak konstruovanou náplň. Všechny doutníky kouříme kvůli chuti, takže jsou aromatizovány. Anebo z přírodního tabáku. Cigarety jsou konstruované kvůli nikotinu, který se inhaluje do plic. Doutník ne. Navíc kuřáci doutníků jsou individualisté, kteří pořád hledají něco nového, chtějí objevovat, zkoušet. Na to my sázíme. Zato kuřák cigarety má svoji oblíbenou značku a nic jiného nezkouší. Kvůli ní je ochoten jezdit i na druhý konec města. A specifikum doutníku je, že vysušuje, je proto potřeba mít k němu dobré pití, třeba hutné červené víno, portské nebo koňak, koktejl.
Kolik jste už vykouřil doutníků?
Každý den vykouřím tak pět fajek. A doutník spíš při nějaké příležitosti, s přáteli, třeba když jdeme ochutnávat víno.
Ve chvíli, kdy budou čtenáři číst tento rozhovor, budete v New Orleansu na veletrhu doutníků. Jaké plány máte v Americe?
Chceme tam propagovat značku Stanislaw. Kdo to nezkusí, nic nevyhraje. Říkáme si, že design máme celkem dobrý a zboží taky, takže co. Třeba loni jsme do světa poslali 600 tisíc doutníků. Tak proč to nezkusit ještě někam dál.
Vaše rodina má také ráda doutníky?
Dcera doutníky kouří, ale jen občas. Pracuje v naší firmě, má na starost marketing. Jen jí občas chybí ta obchodnická tvrdost.
Vy ale taky nevypadáte zrovna obchodnicky tvrdě. Spíš tak, že kdyby vám lidé slíbili, že budou kouřit doutník s láskou, tak je budete rozdávat zadarmo.
Věříte v horoskopy? Já jsem býk. A býci mají tah na branku. Kdybych ho neměl, tak tady teď takhle nesedíme.
Josef StanislavK dýmkám a tabáku se dostal, když mapoval historii dýmkařství ve východní Evropě. |
