ArtHrabárna je ojedinělá akce oceňovaného výtvarníka Rudolfa Brančovského, známého také jako zakladatele a hlavního autora brněnské kapely Poletíme?. Letos se do ní zapojí i streetarter Timo. „Vánoce strávíme v tichu,“ shoduje se svérázná dvojice umělců v hodně netradičním rozhovoru pro MF DNES.
Prý existuje docela pozoruhodná historka, jak jste se vy dva seznámili...
Brančovský: Pokoušel jsem se kdysi hlásit v Brně na pajdák (pedagogickou fakultu, pozn. red.) a vidím to jako dnes. Dobíhám šalinu, pod paží držím desky s výkresy. Mám šedý dlouhý kabát a černou čepici. Když tam vlítnu, uvnitř stojí kluk úplně stejně oblečený jako já, také s deskami. Od té doby se známe, je to dvacet let.
Timo: Je to tak. Polkla nás a vydávila stejná šalina. Té trojka. V novějších typech odmítám jezdit…
Timo, vy nejste známý „osobně“, identitu skrýváte, ale jinak o vás většina Brňanů ví nejspíš velmi dobře. Tedy aspoň skrze vaši uliční streetartovou stopu. Co byste mohl prozradit ze svého soukromí?
Timo: Vyrůstal jsem na bezútěšném bohunickém sídlišti, infikován romantickou touhou Rychlých šípů. Touhou po starých půdách, točitých schodištích a stinných zákoutích – která tedy v Bohunicích příliš nenajdete – a snažil jsem se prorazit krustu nostalgie uprostřed pravoúhlé přísnosti. A dýchám… Je mi rozumět?
Myslím, že kdo bude chtít, porozumí. Jak to máte s uměním vy, Rudolfe?
Brančovský: Po maturitě jsem si řekl, že se jím uživím. Skládám písničky, maluji obrazy. Nikdy jsem nedělal nic jiného. Jsem samouk v obojím a to je má výhoda. Mám svůj svět, který otevírám pro druhé. I když je má práce někdy těžká, je to práce snů.
Pojďme k ArtHrabárně. Co od této akce mají čekat lidé, kteří na ni pro některý z obrazů vyrazí poprvé, a co vůbec znamená pro vás?
Brančovský: Jde už o třetí ročník. První jsem uspořádal v mém brněnském ateliéru, když jsem se stěhoval na Vysočinu na vesnici. Druhý pak minulý rok v Praze. Tento rok bude Brno a pak hned i Praha. AtrHrabárna, to jsou dva dny, kdy se plně věnuju lidem. Často pilujeme ceny na míru, také se tam domlouvá budoucí práce na zakázku. Přivezu všechno, co mám zrovna k dispozici na prodej, takže výběr je opravdu velký. Je to takový malý osobní veletrh.
Proč jste se rozhodl k Rudolfově akci přidat?
Timo: Zavolal mi, jestli nechci vyvětrat svůj indoorový archiv, který hledí do tmy, nikdo jej nevidí a je opuštěný ve své samotě. Rád jej vyhřeznu na světlo boží.
Máte představu, kolik lidí v téhle nejisté době přijde?
Timo: Kdo přijde, přijde.
Nekomplikuje vám přípravy fakt, že v podstatě zatím ani přesně nevíte, jaká opatření budete muset příští týden dodržet?
Brančovský: Opatření budou přesně taková, jaká nakáže vláda. Jaká, to se nikdy předem neví, ale podřídíme se a zařídíme se.
Má ArtHrabárna ještě jiné cíle, než abyste jen prodali svá díla?
Timo: Žádné jiné cíle ani poselství nevětřím. Budu rád, když se stvořené věci vydají do světa. Nenechám se užírat nostalgií, tedy s výjimkou asi pěti kusů, na kterých sedím svou ctěnou zadnicí.
Brančovský: Za mě je důležité, že ArtHrabárna vůbec bude. Není to jenom komerční předvánoční prodej, ale i součást mého otevřeného přístupu k lidem. A ten přitahuje covid necovid.
Jak vám změnil život tento podivný rok?
Brančovský: Odpadlo mi ježdění s kapelou po koncertech, které je sice úžasné, ale taky velice vyčerpávající. Takže víc odpočívám. Všechny ty zákazy chápu jako zkoušku toho, co je pevné, čeho se mám držet, co má smysl. Jsem jako Jonáš v břiše velryby a těším se, kde mě vyzvrací.
Timo: Nechci se rouhat vůči těm, se kterými to zahýbalo, ale za mě skvělá meditace a soustředění uprostřed ticha bez ozvěny, autistické klování do jednoho bodu. Chvála Bohu.
Jak oslavíte advent, Vánoce, silvestra...?
Brančovský: Tiše.
Timo: Tma, svíčky, ticho & fuck off uspěchané Vánoce.
A na co všechno se těšíte v dalším roce?
Brančovský: Jak jsem říkal, odstěhoval jsem se na vesnici, taky jsem letos zasadil několik stromů, a jak sleze sníh, začnu stavět dům. A pak se uvidí...
Timo: Neplánuju a čekám, co mi Bůh vpraví do žíly. Nenárokuju a děkuju za DNA, co máme stejnou jako gorily.
