„Vždycky jsem naplno dělal hudbu i výtvarno a snil, že se tím opravdu uživím. Po čtyřicítce se veškeré moje snahy začaly potkávat,“ říká třiačtyřicetiletý umělec z Brna.
Co vás na konci roku zaměstnává nejvíc?
S turné k patnácti letům kapely Poletíme? expandujeme i na Slovensko plus intenzivně zkoušíme nové písně pro novou desku, která by měla vyjít na jaře příštího roku. To mi ukousne z týdne vždycky tak tři až čtyři dny. Zbytek musím věnovat obrazům na zakázku a přípravě Vánoční Art Hrabárny, kterou budeme mít tradičně s brněnským výtvarníkem Timem na konci listopadu, tentokrát ale v Divadle Husa na provázku. Obojí musí jet svižně a naplno.
Teď máte za sebou patnáct let s kapelou, tunu vlastní výtvarné práce, včetně té užitné i v interiérech, a navíc se toho aktuálně ve vašem životě dost změnilo. Bydlíte mimo Brno, máte vlastní rodinu, narodil se vám syn... Z čeho máte největší radost?
Těší mě teď všechno. Moje dětství bylo zásluhou mého nepříliš povedeného tatínka velmi bolavé. Odešel jsem z domu v osmnácti letech a v devatenácti jsem už tvrdohlavě vstoupil na volnou uměleckou nohu. Vždycky jsem naplno dělal hudbu i výtvarno a snil, že se tím opravdu uživím. Je to dlouhý proces hledání a zkoušení. Veškeré moje snahy se ale začaly potkávat a fungovat až po čtyřicítce. Do té doby to byla taková divná bolest z nejistoty a samoty uprostřed lidí. Ani to neumím popsat, naštěstí je to už pryč. Teď se snažím být dobrým tátou a manželem.
Těšíme se, kde nás velryba zase vyzvrací, říkají svérázní brněnští umělci |
Vzpomenul jste otce, ale výtvarníky byli oba vaši rodiče. Ovlivnilo vás to?
Po mamince, známé ilustrátorce Vlastě Švejdové, i po svém otci mám to dobré i špatné. Takže se snažím, aby ve mně zářilo jen to dobré. Odmala jsem viděl, jak pracují, často jsem si hrál přímo pod stolem, na kterém vznikala nějaká knížka. Narodil jsem se uprostřed kreativního prostředí. Ovlivnilo mě to tedy především asi tak, že nejsem například známý běžec maratonu nebo skokan na lyžích.
Svým zcela nezaměnitelným stylem jste tvořil od začátku, nebo jste prošel nějakým vývojem?
Způsob řeči, kterou umělec k lidem mluví, se patrně mění celý život. Já jsem začínal barevnou abstrakcí, kterou jsem si nedokázal v čisté formě udržet. Stále víc mi chyběly postavy lidí i zvířat. S nimi umím své příběhy vyprávět lépe. Abstraktní tvorbu jsem ale úplně neopustil, zvládám oboje. Můj osobní styl vyplynul jaksi z mé přirozenosti a také nevzdělanosti. Tedy ve smyslu, že jsem víceméně bez uměleckého vzdělání.
Jaký vlastně máte ke vzdělání vztah?
Základní školu jsem začal v komunismu. První den školy jsem si řekl, že budu jediný člověk na světě, co se jí vyhne – a udělám pro to cokoliv. Použil jsem svou nejdostupnější zbraň, to je pláč. Plakal jsem ve škole přes půl roku každý den, ale nepomohlo to. Protože mě z pláče strašně bolela hlava, tak jsem toho nechal. A pak už jsem viděl jen červená světla vlaku, co mi ujížděl do dálky. Dyslektik, dysgrafik, dyskalkulik, alergik a tak dále. Tehdy učitelky nevěděly, ani co tato slova znamenají. Časem se zjistilo, že nejsem blbej, ale chytrej jinak. Vyhrával jsem všude, kde mohla být kreativita a jakýsi osobní úsudek, představivost, talent. Ale to už bylo spíš na střední škole. Vstoupit na školu vysokou pak vyžadovalo soustředění, trpělivost a přípravu. Ale to jsem raději jezdil po čundrech a zakládal kapely. A rozhodně jsem nehodlal být trpělivý.
Kromě výtvarničení jste ale také muzikant, sám skládáte a píšete i texty. Co vás inspiruje v této oblasti?
Nejsilnějším tématem písní od dob, co člověk otevřel pusu, je láska a problémy s ní spojené. Jinak tomu tedy není ani u těch mých. Na začátku Poletíme? jsem se taky dost vypisoval z toho svého osobního mrzení a vztahové krize. Nechyběly však příběhy, které se staly mně nebo kamarádům, a ani písně duchovně založené. Moje hudební tvorba je mix velké zábavy, lehkého poučení a drobného vyzvání k naději.
Dnes už vás vaše dvojdomá tvorba uživí, ale pro celou kapelu Poletíme? to platit nemůže. Jak to řeší ostatní členové?
Do profesionálního hudebního světa ve smyslu hrát a chovat se tak, abychom vydělali co nejvíc, nemíříme. Nebýt na kapele finančně závislí vidíme tedy všichni jako výhodu. Jak pro hudbu samu, tak pro naše vzájemné vztahy. Každý tedy kromě kapely dělá něco dalšího, co má rád. Na scéně nám to tak zajišťuje jakousi svobodu, zvlášť když přijde třeba covid.
Kde v Brně vás ještě teď před Vánocemi uslyšíme?
Ve Flédě vystoupíme 6. prosince společně se slovenskou kapelou Helenine oči, se kterou pořádáme takovou mezinárodní výměnu. My s nimi jezdíme na Slovensko a oni s námi do Česka.
Mimochodem, máte i nějaké své inspirativní oblíbence, zaznamenáníhodné kolegy z obou vašich „oblastí“ tvorby?
Dlouhodobě trpím pocitem přeplněnosti a nové věci příliš nevyhledávám. Nějak příliš asi vnímám, jak je toho všeho na světě zbytečně moc. Ale s podivem se nořím do světů, které mi kdysi byly velmi vzdálené. Například do barokní hudby, Bacha, Händela a celé téhle party. K výtvarným trendům jsem pak úplně otočen zády, takže je nesleduji a nevím o tomto světě skoro nic. A dokonce to vnímám jako výhodu. V tomto ohledu nejsem tedy ani dobrým tipařem na umělecké zajímavosti.
Vaše Art Hrabárna je už každopádně stálicí brněnské předvánoční scény, letos se už popáté setkají 29. a 30. listopadu vaše nabízená díla s těmi od streetartera Tima. Jak vlastně došlo k vašemu hostování na Provázku?
Společně s Timem jsme hledali vhodný prostor, který by byl lidem známý na první dobrou a zároveň byl v centru Brna. Timo už na Provázku leccos pomaloval, takže tam byly dveře otevřené. Jinak máte pravdu, jde o pátý ročník Art Hrabárny. Ale na Provázku budeme už potřetí.
Měla jsem jiné nápady než mužští kolegové, vzpomíná autorka „okatých“ kreseb |
Jak vás vlastně napadlo spolupracovat s brněnským streetartistou Timem? Vaše práce jsou dost odlišné. Co máte na sobě navzájem rádi?
Tima znám moře let, dokonce jsem mu byl na svatbě za svědka. Naše přátelství přesahuje umělecké vody. Jezdili jsme spolu na čundry a teď si spolu hrají naše děti. Navštěvujeme se, máme se lidsky rádi. Takže když jsem přemýšlel, kdo by mohl dříve jenom moji Art Hrabárnu obohatit, nebylo co řešit. Na Timovi mám rád to, co všichni. Jeho postřeh, humor, odvahu a tu jeho osobitou estetiku.
Zmínil jste své práce na zakázku. Jste, drsně řečeno, drahý?
Když se někdo takto ptá, s úsměvem říkám tři tisíce pět set až milion, záleží, co si přejete. Jakákoliv práce na zakázku je pro mě výzvou a vůbec mě neuráží. Musí být ale pouze v mém stylu a musím vědět, že mě bude bavit.
Jako vaše psí a kočičí kalendáře, také jsou již pověstné. Jak vás napadlo letošní filmové téma vtělené do postav pejsků a kočiček?
Namaloval jsem své nástěnné kalendáře letos už počtvrté, objednat si je můžete i na mém webu. Jsou to pokaždé kočky a psi, protože jde o takové lidské archetypy. A pokaždé jde o téma, které vymýšlím společně s vydavatelem. Pro rok 2024 padl tedy los na téma film. Rok 2025 bude zase něco jiného a my už pomalu musíme přemýšlet, co to bude, protože kalendář maluju vždycky už na jaře. Takže po Vánocích pomalu začínám.
Co malujete právě teď?
Budete se možná divit, ale je to křížová cesta. Jedná se o klasických čtrnáct zastavení pojatých však současně, bez kostelní plísně a tunového církevního nátěru. Jsem zvědavý, jak to dopadne.
