V roce 1953 jí bylo osmnáct let a s velkým štěstím hrůznou nehodu u Šakvic přežila. Seděla tehdy před šakvickým nádražím v osobním vlaku, do kterého v osmdesátikilometrové rychlosti zezadu narazil rychlík jedoucí od Brna.
"Jeho strojvůdce se asi opřel rukou o signalizační zařízení, a když se pak vlaky srazily, pořád to houkalo, tak dlouho, dokud to až za drahnou dobu nevypnuli," vzpomíná dnes sedmasedmdesátiletá paní, která měla to velké štěstí, že nebyla mezi 106 oběťmi jednoho z největších vlakových neštěstí na českém území.
"Mám obavu, že se o tom pořád ještě neví dost," vypráví historik Ladislav Valihrach, který se v posledních letech dopátral patrně všech po léta tajených materiálů. V roce 1953, tedy v době tvrdého komunistického režimu, se o tak strašné nehodě vůbec nesmělo psát, neexistují patrně žádné fotografie ani film a vyšetřovací spisy o celé záležitosti byly všechny v režimu tajné.
Vlakové neštěstí u Šakvic24. prosince 1953 v 1:06 hodin Štědrého dne najel rychlík R4 jedoucí z Prahy do Bratislavy před nádražím v Šakvicích v rychlosti 86 km/h do osobního dělnického vlaku číslo 718 na trase z Brna do Břeclavi. Ten stál na trati před vjezdovým návěstím Stůj, protože dával přednost protijedoucímu vlaku. Strojvedoucí a topič rychlíku od Brna byli opilí, dokonce na chvíli usnuli. V úseku Vranovice, Pouzdřany a Popice jel vlak rychlostí skoro 90 km/h bez jakékoliv kontroly. Ačkoliv šakvický výpravčí dal osobnímu vlaku bleskově Volno a ten se začal pomalu rozjíždět, rozjetý rychlík se nepodařilo zabrzdit a ten smetl z trati a rozdrtil zejména zadní vozy osobního vlaku plného lidí. Při neštěstí zahynulo 106 cestujících a 102 jich bylo zraněno. Jde o druhé největší železniční neštěstí na českém území, horší byla jen nehoda u Stéblové se 118 mrtvými z roku 1960. |
Jedině 27. prosince 1953 vyšla uprostřed velké plachty Rudého práva miniaturní zprávička, kde se ovšem o počtu obětí vůbec nemluvilo.
Opilí strůjci neštěstí
Důvody nehody byly totiž opravdu skandální. Strojvedoucí obrovské parní lokomotivy Ambroz Růžička měl v sobě minimálně litr těžkého červeného vína Schiller, o mnoho méně nevypil ani topič Štefan Adamec. Vlakvedoucí Josef Hubač jízdě rovněž skandálně nevěnoval pozornost, protože za jízdy vyplňoval takzvané vlakopisy.
Když se jejich 176 tun vážící lokomotiva s řadou těžkých rychlíkových vozů nezadržitelně řítila k daleko lehčímu dřevěnému dělnickému osobáku plnému lidí, Růžička s Adamcem dokonce na nějakou dobu usnuli.
"Přes všechna výstražná opatření šakvického, ale předtím i hrušovanského a vranovického nádraží rychlík pro jeho velkou rychlost už nešlo zastavit," zjistil Ladislav Valihrach. Trať navíc nevypadala jako dnes, osobák stál před nádražím v malé kotlince porostlé hustým křovím. Byl totiž zpožděný a dával přednost rychlíku jedoucímu v té chvíli v protisměru od Bratislavy.
Rozdrcený osobák
Hodinu a šest minut po půlnoci na Štědrý den smetl zezadu vlak jedoucí od Brna rychlostí 86 kilometrů za hodinu stojící osobák. Doslova rozdrtil hlavně zadní vozy. A ty byly bohužel ještě plné lidí vracejících se převážně z odpoledních směn v Brně či na Vánoce domů. "Obrovský třesk, lidé křičící v hrůze, zděšení a v bolesti, úpěnlivý nářek zraněných, sténání umírajících, volání o pomoc," vybavují si přeživší pamětníci dodnes.
Více než stovka mrtvých pocházela z mnoha obcí a vsí pod Pálavou i ze Slovenska. Dalších 102 zraněných trpělo dlouhá léta fyzickými a psychickými následky. Strojvedoucí Růžička za tento masakr dostal trest pěti let, topič Adamec čtyři a vlakvedoucí Hubač tři roky. "Tehdejší mocipáni se snažili neštěstí ututlat, jedním z důvodů mohlo být i to, že synem Ambroze Růžičky byl tehdy slavný cyklistický reprezentant Vlastimil Růžička, známý ze Závodu míru," vysvětluje historik Valihrach.
Růžička senior byl navíc komunista a vůbec šlo "o velkou kaňku na budovatelském úsilí lidově demokratického Československa", jak podotýká Ladislav Valihrach.
Především jeho zásluhou a také "železničního fandy" Vladimíra Seluckého byla na budově šakvického nádraží 13. prosince 2011 odhalena deska na památku 106 přímých obětí této katastrofy.
Prokletá traťTrať mezi Brnem a Břeclaví jako by takové katastrofy přitahovala. Sedmého července 1839 se zde odehrálo vůbec první vlakové neštěstí v Evropě, když při jízdě na trati z Brna do Vídně jeden ze čtyř vypravených vlaků narazil u Vranovic do druhého. Byli zde už i první zranění. Devátého září 1928 dopoledne v Zaječí, tedy zastávce za Šakvicemi, kvůli nedbalosti výhybkáře narazil rychlík do nákladního vlaku, bylo zde 19 mrtvých, 40 těžce a přes sto lehce zraněných. Jednadvacátého prosince 1950 v Podivíně, tedy zase o zastávku dál, zachytil rychlík na přejezdu plně obsazený autobus, kde usmrtil 47 cestujících. Těm byl na Štědrý den 1950 v Podivíně vypraven hromadný státní pohřeb. |
