Dlouhá léta se John Mucha živil jako bankéř. Nyní vede Muchovu nadaci, která se stará o více než tři tisíce originálů vytvořených právě geniálním tvůrcem. Přestože žije vlastně od mládí v Anglii, na jeho češtině je to znát jen v lehkém akcentu. O to kouzelnější je, když tento dobře naladěný muž vytvoří v souvislosti s Muchovým obrazem termín dynamitovat.
Osvětleme nejprve ty vaše rodinné vztahy. Potkal jste se s dědečkem?
Bohužel to nešlo. On zemřel před druhou světovou válkou a já se narodil až po ní.
My dva jsme se už na jaře potkali na obrovské Muchově výstavě ve Vídni. Nynější brněnská kolekce už byla vystavená v Budapešti. Obrážíte všechny výstavy svého dědečka?
Prozatím ano. A letos to byl kvůli výročí skutečně blázinec. Byl jsem v Budapešti. Po Vídni následovalo Montpellier a před týdnem Mnichov. A to ještě poměrně velká naše kolekce brázdí Španělsko, kde jsem byl také. Je to dost fofr. Tady v Brně je většina originálů Moravské galerie a pražských institucí.
Můžete říci pro představu, jak velký soubor vaše nadace spravuje?
Jedná se zhruba o tři tisíce exponátů. Ale zdaleka ne všechno je určeno k vystavování. Moje česká babička musela už mít něco skotské krve, protože nikdy nic po dědečkovi nevyhodila. Něco vypadá skoro jako čmáranice. Na druhou stranu to opravdu ukazuje, jak Mucha začínal a vlastně dokumentuje celý jeho umělecký vývoj.
Co je třeba z vaší sbírky nejvzácnější?
Bůhví. (smích) Já se v této kolekci skutečně nezaměřuju na finanční hodnoty, protože to nemá smysl.
Dobře. A dá se třeba říci jakou to vše dohromady má cenu?
To asi ví také jenom Bůh.
Tak ještě jinak. Máte vy sám domov vyzdobený nějakými Muchovými originály?
A víte, že ani ne. My jsem skutečně věnovali všechno do toho našeho trustu, který třeba nedávno ještě přikupoval světlo navržené mým dědečkem. Všechno dáváme do nadace.
Nedávno jsem dělal rozhovor s pravnukem proslulého Augusta Renoira a ten mi tvrdil, že si hrával v pokojích posetých originály tohoto slavného impresionisty...
No to jsme na tom byli podobně. Ale ještě když jsem vyrůstal v Čechách, byli jsme obklopeni téměř kopií Muchova slavného ateliéru v Paříži. Rodiče ho vytvořili v Praze.
A vlastníte po dědečkovi třeba ještě nějaké předměty denní potřeby, které užíval?
Mám brýle. Ale nenosím je. To bych asi zakopnul. Máme samozřejmě i některé jiné věci, jako třeba fotoaparát, kterého si velmi vážím.
Do tuzemských dějin se Mucha nesmazatelně zapsal úchvatnou kolekcí monumentálních pláten v cyklu Slovanská epopej. V současné době je možné ji zhlédnout na zámku v Moravském Krumlově, který se o tyto obrazy léta hádal s Prahou. Nyní se hledá vhodný pavilón...
Já mám takovou vizi úžasného muzea. Praha má nyní možnost vytvořit něco absolutně fantastického ve smyslu proslulého van Goghova muzea v Amsterodamu. My jako nadace bychom do toho darovali třeba studijní materiál ke Slovanské epopeji. Kdyby byl prostor dostatečně veliký, bylo by přece možné tam dát i nějaké osobní předměty, aby to vše získalo takový trojrozměrný nádech.
Ale jak se na tento nekonečný a nekončící spor díváte vy?
Minulý týden jsem se sešel s radním Richterem a předal mu některé svoje návrhy na umístění epopeje, což byl Těšnov, Letná a Vítkov. Sama Praha uvažuje o historickém centru. Mluvili jsme o časově neomezeném umístění epopeje v hlavním městě. Bere to jako pozitivní krok. Kdyby všechno šlo opravdu ideálně a bez problémů tak, jak jsem navrhoval, ať se něco vystaví ke konci roku 1212. To uplyne rovné století od okamžiku, kdy dědeček předal Praze první monumentální plátna. Pan Richter mi řekl, že to je časově nemožné. A já tedy přistoupil na to, aby se aspoň napřesrok tedy položil základní kámen ke stavbě nového pavilónu pro epopej. Budu celou věc pečlivě pozorovat.
Přihřeju si svůj moravský patriotismus. Dědeček sice epopej odkázal hlavnímu městu, ale byli to právě moravskokrumlovští, kteří obrovská svěšená plátna počátkem šedesátých let zachránili před jistou zkázou. Fakt na epopej nemají ani morální právo? Navíc Praha má tak vzácných kulturních magnetů přece dost...
Nemůže být debaty o neskutečných zásluhách Moravského Krumlova na záchranu epopeje. A když jsem starost o dědečkův odkaz převzal po otci, vždy jsem mluvil o obrovském dluhu, který máme všichni k Moravskému Krumlovu. I toto město ale dnes akceptuje, že až bude v Praze adekvátní budova, měla by být epoje skutečně tam.
Říkali: "Ten je z umělecké rodiny, nemůže být dobrý bankéř"
Měl jste to v životě jednodušší se jménem Mucha v zádech?
Absolutně ne. Říkali: ten je z umělecké rodiny, to přece nemůže být dobrý bankéř. (smích) Když jsem v Londýně skončil jako ředitel bankovní pobočky, už tolik nepochybovali. Já mám ale jednu obrovskou výhodu. Z matčiny skotské strany jsem zdědil i její rodové jméno. Po vzoru námořníků mohu vyvěsit tu nebo tu vlajku a být tak trošku inkognito.
Muchu setrvale milují od Japonska po Ameriku. Čím si vysvětlujete tak masovou a neutuchající oblibu tohoto díla?
Všichni milují jeho litografie. Plakát Gismonda (je k vidění právě po letech i v Brně - pozn. red.) z něj udělala obrovskou hvězdu, ale naše nadace musí tento pohled dynamitovat.
Prosím?
No jako vyhodit do povětří tu jednostrannou oblibu. Jeho kresby, oleje, fotografie, trojrozměrné předměty či pastely jsou absolutně fantastické.
Teď budu dynamitovat pane Mucho já vás. Nemyslíte si, že ta vstřícná ornamentální líbivost, ladnost tvarů, krásných žen a barev v současnosti už dávno přebila třeba duchovní či vlastenecký rozměr?
Muchovo vlastenectví v jeho tvorbě bylo krokem ještě k něčemu vyššímu. On byl především obrovský humanista. Takový už neuznává hranice. Po Slovanské epopeji chtěl dědeček dělat obrovský triptych, k němuž se dochovaly pouze skici, protože zemřel. Věk rozumu, věk lásky a věk moudrosti. A to je Muchova základní svatá trojice.
Není to moc velká změna pečovat nejdřív o peníze a potom o umění?
Já jako bankéř neskončil kvůli krizi.(smích) Odešel jsem z toho sektoru už před osmi lety. Zemřel otec a já cestou letadlem z Londýna do Prahy najednou jasně pocítil, že musím zachovat odkaz Muchy pro budoucnost.
