Ten podnik je schovaný ve sklepě brněnského domu ve Slovákově 8. Musí se do něj přes dvůr. Nikde žádná cedule, šipka, nic. I tak mívá Ebisu plno.
Jeho majitelka Yuhi Che žije v Brně už pět let. Jak se jí tu podniká, čím ji čeští hosté překvapili a proč ve své restauraci nenabízí sushi?
Izakaya EbisuKde: Slovákova 8, Brno Izakaya je japonský koncept fúze restaurace a hospody. Je to v Japonsku nejpopulárnější forma odpočinku, posezení se spolupracovníky či přáteli u dobrého jídla, piva nebo saké. Nabídka jídel zpravidla obsahuje kombinaci typicky japonských a evropských jídel. Brněnské Ebisu má kapacitu zhruba 40 míst. Na rozdíl od japonských podniků tu evropskou kuchyni moc nenabízí. Zatím je otevřeno až večer, ale majitelka Yuhi Che uvažuje i o tom, že začne od února nabízet i obědy a později i snídaně. |
Jak se přihodí, že se dívka z Japonska ocitne v Brně a otevře si tu restauraci?
Do Česka jsem přišla před pěti lety, když mi bylo třiadvacet. Kvůli českému příteli. Potkali jsme se na vysoké škole v Osace a rozhodli se jít spolu do Brna. Měla jsem na začátku dost starostí s vízem. Mohli jsme se sice vzít a bylo by, ale chtěla jsem zůstat nezávislá a moct i podnikat.
Předtím jste se věnovala masážím...
Začala jsem pracovat hned, co to šlo, ale trvalo to i tak dlouho. Na začátku jsem totiž musela kvůli vízu vždycky po třech měsících odjet, opustit schengenský prostor. Což mi úplně nevadilo, už na univerzitě jsem cestovala dost... A když už cestovat musíte, tak je hloupost jen tak na otočku, tudíž jsem si hezky procestovala Velkou Británii, Turecko... A vrátila jsem se i do svého oblíbeného Thajska, kde jsem zůstala rovnou tři měsíce. Studovala jsem tam thajské masáže.
Takové cestování dost stojí, ne?
Samozřejmě mě finance dost limitovaly. Nebylo to úplně snadné období. Naštěstí jsem po výletě do Thajska už dostala povolení v Česku pracovat a mohla jsem se masírováním živit. Nejdřív ve Frýdku- Místku, pak jsem si pořídila studio v Brně. To je asi tři roky dozadu. Pak jsem začala na částečný úvazek učit na Masarykově univerzitě japonštinu a začala chystat Ebisu.
A na podzim jste izakaya Ebisu otevřela. Co to znamená izakaya?
Je to něco mezi restaurací a hospodou. V Japonsku je to běžné místo, kam lidé chodí na pití a jídlo po práci, s kolegy i s přáteli. Není to ani luxusní ani špinavý podnik. Lidé v Japonsku v izakaya tráví čas, dělí se o jídlo, co mají společně na stole.
Jaký je rozdíl mezi Ebisu a českou restaurací, když samozřejmě odhlédneme od asijského jídla?
V české restauraci je normální, že každý dostane svůj talíř se svým jídlem. V Asii je běžnější, že se na stůl nanosí několik talířů a lidé se o ně dělí, ochutnávají z různých jídel.
A zvládají se Češi dělit o jídlo?
Pomalu si zvykají. Už sem chodí i lidé, kteří to znají, přijdou ve čtyřech a objednají si celou moji denní nabídku a různě ode všeho ochutnávají.
Kdy vás napadlo otevřít izakaya?
Byl to můj sen už od dětství. V Osace jsme si o tom snily s kamarádkou, jejíž matka izakaya měla. Jmenovalo se právě Ebisu a já chtěla mít stejný název i pro svůj podnik. Ebisu je jeden z japonských sedmi bohů, bůh bohatství, štěstí, je v Osace oblíbený, protože je to i bůh obchodů s jídlem. Osaka je takový ráj jídla v Japonsku, doslova se jí přezdívá Nebeská kuchyně - kamkoliv jdete, dostanete výborné jídlo. A levné.
Zarazilo mě, že jste jednou v nabídce měla i valašskou kyselicu.
Jen jednou. Chtěla jsem vařit i něco českého, ale lidi sem chodí jen na japonské jídlo. V Japonsku izakaya nabízí i evropské pokrmy, klobásky, pizzu. Tady se ode mne očekává, že budu vařit něco exkluzivního.
Takže vaříte jen asijská jídla.
Víceméně ano. Snažím se tu mít třeba vždy čerstvé syrové ryby. Ale ne jako sushi. V izakaya nebývá sushi, protože pro nás v Japonsku je sushi takový fast food. Jíme ho, když jsme venku, ale v izakaya se nabízí jakoby domácí kuchyně, takže tam sushi místo nemá. U mě ochutnáte to, co my v Japonsku jíme doma. Ona japonská kuchyně je i tak dost různorodá. Čím víc k jihu, tím víc jsou jídla postavená na rybím vývaru, na severu to zase ovládá sojovka. Já se snažím dělat takový průřez.
K tomu sushi: tady je vnímané jako něco docela luxusního, jít na sushi lidi berou i jako událost. Říkáte, že u vás je to fast food...
Ano, v Japonsku jsou sushi bary prostě rychlé občerstvení. Samozřejmě najdete i luxusní podniky. Ale obecně je to levný fast food. Ten český rozdíl je myslím daný i surovinami: sežeňte v Česku levně čerstvou rybu... Japonci taky nedělají sushi doma. Respektive nedělají si nigiri a maki, spíš si uvaří mísu rýže s octem - to je totiž to sushi, ryba, vejce nebo zelenina jsou jen doplněk. No a na rýži si položíme maso a zeleninu a nabíráme si vše do misek, s ničím se neválíme a podobně.
To vám asi Češi přijdou vtipní. Tady je totiž teď právě velký trend kuchtit se s maki a nigiri doma a pořádat party...
Ano, to mě dost pobavilo. Já se vlastně naučila dělat sushi až tady, protože to ode mne známí očekávali. První otázka od lidí, co mě poznali, vždy zněla: "Umíš sushi?"
Co byste hostům doporučila v Ebisu určitě ochutnat?
Menu se mění denně, vždy se snažím mít čerstvou rybu, třeba z ní dělám marinovaný salát se sojovkou a wasabi. Taky bych doporučila něco pikantního, moje zdejší specialita je kimchi. Je to korejské každodenní jídlo běžné i v Japonsku.
O tom už se po Brně povídají zvěsti. Je to velmi pikantní fermentované zelí, že?
Ano, s chilli, česnekem a zázvorem. Je vážně hodně pikantní. Bála jsem se to dělat, protože na tohle nejste zvyklí, ale překvapivě je to jedna z nejpopulárnějších věcí, co tu nabízím.
Vidíte, já bych tipla, že se my Češi stále bojíme a ostýcháme ochutnávat tak neznámá jídla.
Ti, co sem už chodí, jsou dost otevření. Já už třeba ani na tabuli nepíšu menu v češtině, jen latinkou přepíšu japonské názvy. Zákazníci mi už věří, neví, co čekat, ale i tak do toho jdou.
Kolik hostů míváte?
Je lepší si udělat rezervaci, občas se mi stane, že je v pondělí večer úplně natřískáno.
A máte i hosty z Japonska?
Ano. Někteří bývají překvapeni, že to tu není úplně stejná izakaya, jakou znají z domova. Já jim říkám, že není, protože je v Brně. My třeba nemíváme izakaya ve sklepě, nemáme vůbec takové budovy. Japonci přijdou a říkají: „Ó, vy ale máte luxusní místo“. To dělá ten sklep, ty cihly. Hodně z japonských hostů se mi vrací každý týden. A někteří, třeba japonští studenti, tu jsou i denně. Moje jídlo jim připomíná domov, je to pro ně nostalgie. Jeden se tu radostí skoro rozbrečel. (směje se). A také sem chodí lidi, co se Japonsky učí a snaží se i konverzovat v japonštině, to je milé.
(Je jedenáct dopoledne, jsme v polovině rozhovoru a dveře do podniku otevírá pár ve středním věku a ptá se: „Dobrý den, máte otevřeno?“ Ne, až od pěti, říká Yuhi. „Dobře, tak my pak přijdeme!“)
No vidíte, to mi nahrává. Překvapilo mě, že je Ebisu poměrně schované ve sklepě v průchodu, nemáte venku žádnou velkou ceduli, víceméně se o vás ví jen z facebookových stránek a z místní šuškandy, ale stejně si sem lidi cestu nacházejí...
Vidíte, a přesně takhle se to stává. Já nevím, jak se to přihodilo, že se o Ebisu tolik ví. To je fantastická věc na lidech v Brně, tady se všecko hrozně šíří, jsou tu mladí lidé, kteří chtějí poznávat nové věci... Když je něco dobrého, lidi si řeknou a je to. Vlastně, kdybych si teď dala ven ceduli, už by tu bylo skoro moc lidí, nejsem ještě připravená na nápor nových zákazníků.
Musíte posílit tým.
Asi ano. Chci se totiž hostům věnovat, vysvětlovat jim, co od jídla mohou čekat, doporučovat jim.
Jaký je rozdíl mezi podnikáním v Česku a v Japonsku?
Docela veliký. Zařídit si u vás něco na úřadech je nesmírně obtížnější. Úřady mezi sebou moc nekomunikují, vždycky jsem něco zařídila, vyplnila několik lejster a oni mně pak dali další a poslali mě ještě na jiný úřad. Ještěže mi pomáhali čeští kamarádi. A jsem vážně ráda, že všemu v češtině ještě nerozumím, myslím, že bych se občas dost rozčílila.
V Japonsku by to bylo rychlejší?
Ano. Je tam samozřejmě taky papírování, ale prostě dojdete na úřad a tam s vámi všechno vyřídí na jednom místě. Tady vás posílají na několik různých.
Chodíte v Brně do restaurací?
Asi vás překvapím, ale mám to ráda U Průmyslovky. Jsem asi jediná Japonka, co tam chodí, protože vždycky když přijdu, nemusím si ani objednávat, už vědí, co si dám.
A chodíte i na sushi nebo jinam cíleně na asijská jídla?
Často jím ve vietnamských bistrech na Olomoucké, tam je to dobré, autentické. Cítím se tam trošku jako v Asii. Je to zvláštní svět ve světě a vy Češi tam jste vlastně cizinci.
Jak se vám sžívá s českými zvyky?
V západní Evropě jsem byla už předtím a tak nějak jsem čekala, že tedy už v Česku vím, do čeho jdu. Omyl. Byl to šok, bylo to úplně jiné. Blíž k nám! Máme hodně společných zvyků, třeba zouvání se doma. Taky tu respektujete starší lidi. Nějaké země to berou jako: všichni si jsou rovní, mladí, staří, ženy, muži. Tady zůstává jakási zdvořilost jako u nás.
A bylo něco nepříjemné?
V začátcích jsem byla dost vyděšená, co dělám špatně, proč lidem vadím. Třeba v restauraci se na mě hrozně mračili. Pak jsem zjistila, že se vy Češi prostě neusmíváte. Docela se mi ulevilo, že to není mnou.
A uráží vás některé naše zvyky?
Ne přímo uráží, ale spíš mě zaráží to, jak v restauracích máte v menu přesně popsané, co v jídle všechno je. Já to takhle detailně nevypisuji, musíte mi prostě věřit. Zajímá mě, zda nemáte alergie. Lidi se i tak často ptají, z čeho to je? A pak řeknou: "Ale to nejím." Zázvor nebo játra. Nechte mě přesvědčit vás, že to bude dobré.
