Jako starý hádavý šlechtic Lafeu bavil po čtyři večery diváky na nádvoří hradu Špilberk. Vystřihl si totiž jednu z rolí v komedii Dobrý konec všechno spraví – letošní premiéře Letních shakespearovských slavností, které v Brně pokračují až do 10. srpna. Pětasedmdesátiletý herec Jan Vlasák se tak vrátil do města, kde začala i láska k jeho ženě Elišce, která trvá už víc než půl století a vzešly z ní tři děti.
Právě to je váš nejsilnější zážitek spojený s Brnem?
Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem šel nahoru tím Petřínem... Pardon, už jsem si zvykl na Prahu. Samozřejmě na Špilas, kde jsme randili s mojí ženou. A začaly se mi vybavovat naše různé zastávky a páchání určitých činností. (úsměv) Úžasné. Takové vzpomínky.
Jak se vlastně rodák z Čáslavi ocitl v Brně?
Na škole jsem se ocitl, na JAMU. Tak se to stalo. Pak jsem šel do Uherského Hradiště, Ostravy, Prahy a zase zpátky do Brna do Státního divadla.
Tam jste se seznámil s Františkem Derflerem, který vás přemluvil k tehdy „zakázané“ činnosti ve svém Divadle U stolu?
Ale kdepak, s Františkem jsem bydlel už za studií v Brně na koleji. Byl ve vedlejším pokoji. A Franta tehdy chodil s Jarkou Stárkovou, která byla na život a na smrt nejlepší kamarádkou mé nynější ženy. Takže tak jsem se s ní seznámil.
V Brně je zkrátka ke všem blízko. A co si ještě pamatujete?
Třeba herce Alfreda Strejčka nebo profesora Rudolfa Krátkého. S tím jsem měl takových průšvihů. Zaspal jsem na představení ve studentském studiu Marta a nepřišel tam. Jak ten mě seřval! Myslel jsem, že mě vyhodí ze školy. Ale on byl jinak vynikající pedagog. A úplný zázrak i zjevení pro mě byl režisér Alois Hajda, tehdy umělecky v plné síle. Říkal jsem mu pro sebe Lolínek, ale do ksichtu bych ho tak neoslovil. Byl to vynikající chlap, kterého jsem měl jako tátu. Během jediné inscenace, kterou v Martě režíroval – Skleněného zvěřince Tennesseeho Williamse – nás naučil víc než celé čtyři roky studia na JAMU.
A co zmíněné Divadlo U stolu?
Tam jsem se dostal právě přes Františka Derflera, který snad ani nezamýšlel založit nějaké divadlo. Jen chtěl číst texty tehdy zakázaných, nepovolených autorů.
Neměl jsem odvahu podepsat chartu
Nebál jste se pronásledování komunistickými estébáky?
Ne, nebál. Protože jsem si neuměl představit, co by s námi mohli udělat. I když jsme se samozřejmě stýkali s Milanem Uhdem a spoustou dalších lidí, kteří byli namočení v Chartě 77. Moje žena je navíc evangelička, takže jsme k takovým věcem neměli daleko. Odvahu podepsat chartu jsem ale neměl. Ani se mi do politiky moc nechtělo, ačkoliv chartisté tvrdili, že o politiku tolik nejde. Jenže podle mého o ni šlo. Zároveň jsem proti nim samozřejmě vůbec nebyl.
Ostatně předtím jste se v Ostravě sešel s tehdy rovněž pronásledovaným Janem Kačerem, který tam ale mohl režírovat.
Kačerova režie pro nás taky byla zjevením, i on mi spoustu věcí odhalil a otevřel. Ale dostal nabídku do pražského divadla D34, tedy J. F. Buriana, což mimochodem tehdy bylo příšerné divadlo. My tenkrát měli v Ostravě nádherně udělanou Turgeněvovu povídku Rváč, kde jsem hrál hlavní roli. A Kačer mi povídá: „Tak pojď se mnou do Prahy, já to tam taky nazkouším a ty v tom budeš hrát.“ Udělali jsme to a já jsem s tím měl tehdy obrovský úspěch. Byl jsem v Praze rok, načež Honzu Kačera vyhodili a já jsem si řekl: „No, co tady budu dělat. Nebudu tady.“ A tak jsem zavolal Lolkovi, jestli by mě nevzal do Brna. A on říká: „Jo, to víš, že jo.“ Takže jsem to v Praze ukončil a šel na čtyři roky do Brna, kde jsem si taky zahrál báječně.
Ale Praha stejně opět přišla...
Dostal jsem nabídku od režiséra Luboše Pistoria do Realistického divadla, které bylo tehdy naopak jedno z nejlepších v Praze. Takže kdo by odmítl? Já, Čížek, jsem byl nadšený, že se zase ocitnu zpátky v Čechách. A dodnes jsem tam zůstal.
Kvůli Letním shakespearovským slavnostem si letos divadelní prázdniny moc neužijete, že?
To fakt ne. Moje žena chtěla mít se mnou konečně prázdniny. A má prd. Zase skotačím po jevišti.
Vzal jste roli Lafeua i kvůli režisérovi J. A. Pitínskému?
Samozřejmě, ale nezastírám, že také kvůli penězům. Protože v Divadle ABC jsem se měl výborně a dostával jsem tam skvělé role, jenže se změnilo vedení a já jsem dostal strach, že nebudu mít práci. Tak jsem si řekl, že si musím zakeťasit i o prázdninách. A ten Píťa, se kterým jsem nedělal víc než dvacet let, je skvělý bonus. Byl jsem rád, že se s ním zase můžu potkat.
Jak podle vás představení Dobrý konec všechno spraví diváci přijali?
Myslím, že dopadlo dobře, že se líbilo. Ona je to ale hodně těžká hra a nikdo vlastně moc neví, jak se má inscenovat. To ostatně tvrdí i Shakespearův překladatel Martin Hilský. Tedy že se právě tahle inscenace moc nehraje, protože je velmi obtížná. Komplikovaná a plná různých, dnes už patrně nerozluštitelných narážek.
Sto filmových rolí? To není možné
Zastavme se také u vašich filmových rolí. I když všechny opravdu probrat nezvládneme. To číslo se totiž blíží ke stovce...
Cože? Tolik? To není možné. Tomu nevěřím. Pokud jde ale o můj největší úspěch, tak ten jsem měl s asi tou největší s*ačkou. Což byl Hostel, díky kterému jsem byl slavný po celém světě. Opravdu mě zastavovali Američani z New Yorku nebo ze San Franciska s výkřikem: „Ty jsi ten zloduch z Hostelu!“ Možná kdybych tehdy přijel do Ameriky, byl bych opravdu slavný.
Jak jste na tom vlastně s cizími jazyky?
No, blbě. Nic neumím. Trošku anglicky.
Když jste hrál ve filmu Vratné lahve pana Wasserbauera – německého nápadníka Dany Kolářové – tak jste tu čecho-němčinu jenom předstíral?
No jasně. To jsou spíš takové srandy. Pokoušel jsem se ale o angličtinu, kterou jsem bohužel nezvládl. Pro Vratné lahve mě oslovil Zdeněk Svěrák. A dostal jsem se k nim přes konkurz, kde pro stejnou roli mimo jiné zkoušeli také Miroslava Donutila nebo Josefa Abrháma. Ale nakonec starý Svěrák řekl: „A budeš to dělat ty.“
